Nestává se mi často, že by nějaký článek začínal opakovanou zmínkou o mně. Proto mě velice potěšil blog paní Mihovičové o homeopatii (zde). Paní kolegyně bloggerka mě sice moc nechválí (popravdě řečeno mě nechválí vůbec), ale jak říkal pan Roubíček, lepší negativní reklama než žádná...

Paní Mihovičové se zdá být odhodlanou bojovnicí proti racionálnímu vědeckému myšlení, ježto zde již psala i proti očkování a proti porodům v porodnicích, a naopak pro holotropní dýchání. Není tedy divu, že se jí mé předchozí články proti šarlatánům a pavědám (zde a zde) nelíbily. Článek paní Mihovičové obhajující homeopatii vyvolal značný zájem (a líbil se i panu Stejskalovi!).
Paní Mihovičová říká, že ignoruji studie, které ukazují, že homeopatie funguje, a že moje “citově zabarvená expresivní vyjádření posouvají váženého vědce modlícího se k racionálnímu vědeckému myšlení do kategorie lidový vypravěč.” Lidové vypravěče jsem měl vždycky jako původem venkovan docela rád, k racionálnímu vědeckému myšlení mám vskutku obrovskou úctu, i když bych neřekl, že se k němu modlím (uznávám ovšem přípustnost autorčiny básnické nadsázky)...

Nemám v úmyslu sepisovat zde teď nějakou důkladnou filipiku proti homeopatii; udělali to mnohokrát přede mnou velice fundovaně jiní, např. zde , tady, a tady, a ještě zde, nebo zde, ale i tady, tuhle, a tamto).
Všimněte si, že silná kritika zaznívá z křesťanského prostředí, které je dosti alergické na pověry (zlí jazykové by možná řekli „na konkurenční pověry“).

Připomenu jen několik věcí:

Historie a ideová východiska

Homeopatii založil německý lékař Samuel Hahnemann (1755–1843). Je založena na poněkud bizarním “principu”, že podobné se léčí podobným (Similia similibus curentur) - tedy že látka vyvolávající u zdravého člověka určité příznaky, dokáže vyléčit nemoc, která se projevuje příznaky podobnými. Hahnemann totiž po požití chininové kůry zažil pocit horečky podobné malárii, kterou chininová kůra léčí. Logický závěr byl nasnadě...

Homeopatie je dále založena na ideji, že organismus je ovládán jakousi duchovní životní silou, jejíž narušení se projeví jako nemoc. Homeopatická léčba proto směřuje k pozitivnímu ovlivnění této životní síly, jejíž náprava má vést i k uzdravení těla.

Dalším kuriózním principem, který byl Hahnemanovi podle jeho přesvědčení vnuknut samotným Bohem, je to, že léčivá látka je tím účinnější, čím více se určitým způsobem opakovaně naředí (odborný homeopatický výraz pro tento ředicí proces je „potenciace“). Prosté naředění ovšem nestačí – po něm musí následovat energické protřepání, které se nazývá „dynamizace“. Tím se má z ředěné látky uvolnit její „duchovní esence“, která je v nedynamizovaném stavu „svázána hmotou". Nejúčinnější mají být preparáty, které jsou opakovanými potenciacemi a dynamizacemi naředěny tak, že už neobsahují ani jedinou molekulu původní látky. Obsahují však kromě rozpouštědla (voda, alkohol) resp. pevného nosiče (glukosa) spoustu té uvolněné duchovní esence (resp. moderně řečeno „informace“).

Homeopatie byla za Hahnemannových časů skutečně fenomenálně úspěšná ve srovnání s tehdejšími standardními postupy (tzv. alopatickou medicínou). Příčinou bylo ovšem to, že tehdejší „léčebné“ postupy (např. pouštění žilou a pochybné lektvary) nemocné často poškozovaly, takže neškodná homeopatická čistá voda (ať už s uvolněnou duchovní esencí nebo bez ní) byla mnohem lepší.

Homeopatie a placebo

Naprosto nepochybuji, že homeopatie jako řada jiných postupů „alternativní medicíny“ opravdu „funguje“, a to na principu skutečně mocného, dosud málo prozkoumaného „placebo efektu“. Placebo efekt není jen nějaké subjektivní vsugerování si zlepšení stavu (např. sám sebe přesvědčím, že mám menší rýmu, ačkoli objektivní měření stavu nosní sliznice žádnou změnu nezaznamenají), ale je skutečně založen na fyziologických, objektivně zjistitelných změnách vyvolaných vzájemnými psycho-somatickými vztahy (nervový systém dokáže vyvolat fyziologické změny očekávané po úspěšné léčbě). Placebo efekt se ovšem významně uplatňuje i u standardních léků; v některých případech (nikoli ovšem třeba u penicilínu nebo virostatik) je dokonce asi zodpovědný za větší část pozorovaného léčebného efektu. Jeho vliv se dá v klinických zkouškách nových léků kontrolovat metodou „dvojitě slepých testů“. Placebo má samozřejmě své meze (těžko zapůsobí u těžké infekce nebo zlomené nohy) a jeho efekt je určitě posílen i správným empatickým přístupem lékaře a samozřejmě pevnou vírou pacienta v účinnost léku (zvláště drahého...).

Paní Mihovičová uvádí výsledky jedné studie, údajně prokazující účinnost homeopatických léků nad rámec kontrolního placebo efektu. Tato studie byla publikována v roce 1997 ve vysoce prestižním časopise The Lancet (podobných studií, většinou v homeopatických časopisech, je mnoho, avšak jejich metodická kvalita je většinou velmi problematická). Za skutečně definitivní verdikt se však považují výsledky jiné velmi rozsáhlé metaanalýzy mnoha klinických studií homeopatických a standardních (alopatických) léků publikovaná v roce 2005 v tomtéž časopise (Lancet Vol. 366, Issue 9487, 2005, 726-732). Ve stejném čísle vyšel i komentář a úvodník nazvaný příznačně „Konec homeopatie“.

Člověk by se mohl až divit, že si seriózní badatelé dávají takovou práci s testováním evidentně nesmyslné metody. Je to tím, že ve vědě platí, že důležitější než hypotéza jsou experimentální fakta, kterým se hypotézy musí přizpůsobit. Rozhodně to není tak, že by se bez testování předem řeklo „tohle nemůže fungovat, protože to odporuje platné hypotéze“, zvláště pokud jde o tak rozšířenou metodu jakou je ať již oprávněně či neoprávněně homeopatie (myslím, že by ale přece jen málokdo byl ochoten rigorosně testovat třeba nově objevenou metodu léčby AIDS pomocí extraktu z netopýřího trusu...). Myslím, že výsledky několika opravdu mimořádně pečlivých a rozsáhlých studií prostě definitivně prokázaly, že účinnost homeopatie není o nic větší než účinnost placeba, a že by bylo pošetilé mařit čas a peníze na další ověřování. Mimochodem, každý běžný absolvent základní školy by asi neviděl žádný velký rozdíl mezi věrohodností homeopatie a toho léku z netopýřího trusu. A není vyloučeno, že i tento lék by se mohl stát dalším úspěšným homeopatikem...

Jiná věc ovšem je, že některým lidem trpícím nesčetnými neduhy s výraznou psychosomatickou složkou toto umně podávané placebo vyhovuje a pomáhá. Bylo by tedy bláhové a dokonce škodlivé bojovat proti takovým prostředkům jen proto, abychom zásadově a za každou cenu hájili racionalistické principy. Neměl bych celkem nic proti tomu, aby se dál homeopaticky léčili ti, kdo tak léčeni být chtějí, abychom placebové účinky nezrušili „odkouzlením“ tohoto klamu. Rozhodně by však neměla nastat situace, kdy se tato placebová léčba použije na něco, na co nestačí, a dojde tak k závažným škodám na zdraví pacienta. Ostatně již staří lékaři v určitých situacích palebo využívali („Teď vám dám mimořádný švýcarský experimentální lék, který se teprve testuje a má úžasné účinky, a který jsem dostal jen pro vlastní použití od profesora Braunsteina z Curychu“); můj kolega (RNDr.) s velkým úspěchem léčil na vojně vojákům základní služby poruchy spánku a bolesti hlavy Gastrogelem...
Jistě mi v principu trochu vadí, že se luxusní homeopatické placebo, jehož výroba ředěním a protřepáváním má velmi nízké výrobní náklady, se prodává za velké peníze a nepřiměřeně na tom bohatnou jeho výrobci. Ale i to je zřejmě nezbytnou součástí celé hry – kdyby ten zázračný lék stál 12 korun, tak by určitě fungoval mnohem hůř.

Zcela zásadně bych měl ale námitky proti tomu, aby se tyto placebové efekty vydávaly za něco jiného, za projevy nějakých okultních „duchovních“ principů zpochybňujících racionální přírodovědu a univerzální platnost přírodních zákonů. Ať jsou příznivci homeopatie zticha a decentně dál léčí svým placebem, ať výrobci a prodejci spánembohem inkasují ty své skutečně obrovské peníze, ale ať aspoň neútočí na vědu, která není ničím jiným než koncentrovaným zdravým rozumem, a která jediná přináší reálný pokrok poznání a z něj vyplývající techniku.

Úřední schvalování homeopatik

Na rozdíl od ostatních léků nemusí kupodivu výrobce prokazovat jeho účinnost rigorózními klinickými testy, k úřední registraci stačí jen prokázat neškodnost (což se u nekonečně zředěných přípravků asi ani nemusí testovat...) – detaily viz v textu Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) zde.

Z tohoto materiálu cituji některé zajímavé pasáže:
„Snahou výrobců homeopatik někdy bývá uvádět s jejich přípravkem informace typu "... obvykle se používá na léčbu ..." nebo "... tradičně se používá na léčbu ...". Tyto formulace SÚKL zatím nepovoluje. Podsouvají totiž pacientovi představu, že u daného onemocnění lze podáním homeopatika dosáhnout účinek. .................
Další vznášenou otázkou je, proč jsou homeopatika dostupná bez lékařského předpisu, když nelze pacientům sdělit, při kterých onemocnění a jak je mají používat. Důvod je opět jednoduchý. Vzhledem k vysokému ředění většiny homeopatik a kontrolovaným výrobním podmínkám jsou homeopatika velmi bezpečná. ....Proto není důvod, pokud si to nepřeje sám výrobce, aby homeopatika byla vázána na lékařský předpis. Pacient si je může koupit a neuškodí mu, ať je používá prakticky v jakýchkoli dávkách. .......................... V případě homeopatik, která jsou prověřována bez doložení účinnosti, by však nebylo na místě tvrdit, že jsou zcela neúčinná. Jednotlivým pacientům mohou pomoci. Pomohou jim však pravděpodobně způsobem, který se neodlišuje od působení placeba. Alespoň doposud SÚKL nebyly poskytnuty u žádného homeopatika takové důkazy o jeho účincích, které by dovolily dospět k závěru, že účinek homeopatika u konkrétního onemocnění závisí na jeho složení, obsahu konkrétní léčivé látky nebo kombinaci léčivých látek nebo že je účinek ovlivněn podanou dávkou látky nebo ředěním. .....................
Aby nebyl uživatel homeopatik uveden v omyl a neočekával u homeopatik ověřené účinky, musí každé homeopatikum na svém obalu obsahovat větu "U přípravku nebyl požadován důkaz účinnosti". Tento požadavek je právně zakotven. ..............
Aby nedocházelo ze strany výrobců homeopatik k nevhodnému ovlivňování veřejnosti např. podsouváním názorů o účinnosti homeopatik u určitých onemocnění, je rovněž v celém Evropském společenství v současnosti zakázána reklama na homeopatika“.

Inu, na tom SÚKLu zjevně sedí také samí zabednění vědátoři a omezení racionalisté...

Některé absurdity

Homeopati často říkají, že se vlastně obvyklé klinické studie účinnosti homeopatik nedají provést, protože i z hlediska standardní medicíny zcela stejné potíže (alergie, migrény, angíny, únavové syndromy, atd.) je potřeba u různých pacientů léčit různými přípravky, protože je třeba vzít v úvahu spoustu individuálních faktorů. Není tedy dost dobře možné sestavit dostatečně velké soubory pacientů a kontrol léčených placebem. Na druhé straně jiní homeopaté tvrdí, že takové klasické studie provést lze a že pro ně dopadají příznivě. Většina homeopatických léčitelů zdůrazňuje individuální přístup k pacientům a silný osobní vklad léčitele do vztahu s pacientem. Na druhé straně slyšíme o úspěšném veterinárním používání homeopatik ve velkochovech; to mi nějak nejde dohromady – tady najednou homeopatika fungují úplně stejně, jako klasické „chemické“ léky?

Ostatní „alternativní“ (= šarlatánské) metody a nauky

Homeopatie je samozřejmě jednou z nesčetných „alternativních“ léčitelských metod založených na nejrůznějších bizarních esoterických „duchovních“ principech (jako nejzajímavější mi připadá tzv. urinoterapie, při které se pacient léčí v lepším případě popíjením vlastní moči, v horším případě moči léčitelovy...). Značně rozšířená je také tzv. „clusterová medicína“ založená na obdobně fantaskních „duchovních“ idejích jako homeopatie. Nejdříve je zpopelněna nějaká organická hmota se vztahem k pacientovi či jeho nemoci (stolice, hnis a pod.) a pak se k diagnostice využívá pozorování tvaru a charakteristik mikroskopických krystalků vznikajících odpařováním roztoku popela - různým nemocím mají odpovídat různé typy krystalů. Lékem je v této metodě tzv. dot - vodný destilát roztoku popelovin. Také na tuto naprosto absurdní metodu nedá mnoho lidí (včetně studovaných lékařů!) dopustit...

Velmi rozšířené (zvláště v USA) je léčení pomocí „vkládání rukou“ – dotykem léčitele, který je nadán jakousi nadpřirozenou mocí přenášet takto jakousi „pozitivní energii“ a tak „celostně“ léčit. Mimochodem, tato metoda má dlouhou a slavnou tradici – ve středověku byla léčba vkládáním rukou pomazaného panovníka hojně praktikovaným rituálem a jeho efektivita byla považována všeobecně za nezpochybnitelnou; tato schopnost byla dokonce považována za jakýsi objektivní test toho, zda je daný panovník opravdu „z Boží milosti“. Přestalo to fungovat až po racionalistickém „odkouzlení“... Velmi podobné jsou prastaré šamanské rituály, které se opět dostávají do módy i v Evropě.

Myslím, že nějaká klinika, kde by se synergisticky léčilo pomocí všech těchto metod by musela mít vpravdě úžasné výsledky a její pacienti by snad měli čáku na nesmrtelnost. Doufám, že se na tom pracuje (mohl by to být třeba pěkný projekt podporovaný z prostředků 7. rámcového programu EU).

Do stejné kategorie patří i další „alternativní“ nauky a praktiky jako kineziologie, parapsychologie, psychotronika, astrologie, numerologie, spiritismus (ten už má bohužel svůj zlatý věk za sebou), kontaktérství (v krásně rozvinuté formě u ing. Ivo Bendy a jeho „Vesmírných lidech“), geopatogenní zóny, atd. atd. Všechny mají spoustu horlivých zastánců, kteří se shodují v odporu proti vědecko-racionalistickým omezencům a stejně přesvědčivě jako paní Mihovičová popisují, jak ta či ona metoda báječně „funguje“ navzdory různým pomýleným profesorům a „kněžím materialistické víry“. Není mi zcela jasné, jestli většina příznivců homeopatie považuje tuto nauku za jedinou „pravou“ z těchto alternativních nauk, nebo jsou-li příznivě nakloněni většině z nich nebo všem. Myslím, že alespoň v případě astrologie je ta duchovní spřízněnost značná...

V čem je nebezpečí?

Myslím, že pokud to nepřesáhne nějaké únosné meze, je víra v poltergeisty, horoskopy, geopatogenní zóny či léčba pomocí sugesce a placeba (vkládání rukou, šamani, homeopatie, atd.) vcelku neškodná a pro mnohé dokonce blahodárná.
Nebezpečí spočívá jistě v možnosti, že se při spoléhání na „léčitele-alternativce“ zanedbá vážný zdravotní problém, který se tímto způsobem zvládnout nedá (na to si obzvláště často rozhořčeně stěžují onkologové). Varovné je například vyjádření v článku paní Mihovičové o tom, že antibiotika jsou zdraví škodlivá („Pak následovala léčba, která měla spravit to, co antibiotika napáchala.“).
Určitým problémem je i nastolení ovzduší všeobecné iracionality a nepřátelství k vědě ve společnosti, které může být vhodným podhoubím pro působení nejrůznějších sekt a fanatických hnutí.

Určitě existuje i značný díl viny na straně vědců, kteří se málo starají o popularizaci vědy a o vysvětlování principů toho, co vlastně věda je, takže se pak mnohým může zdát, že je to jen jedno z mnoha „náboženství“.
Velké problémy určitě existují i na straně standardní „vědecké“ resp. „technické“ medicíny. Lékaři často nekomunikují dostatečně s pacientem, mají příliš „opravářský“, málo citlivý a neempatický přístup.
V bohatých zemích určitě existuje i problém „nadbytečné léčby“ motivovaný ziskuchtivostí farmaceutického průmyslu a dodavatelů léků (viz např. nedávný článek dr. Hnízdila zde).

Teď už musím skončit; zdá se mi že na mě leze nějaké nachlazení (v poslední době už po několikáté). Asi si tentokrát dám nějaké pořádné homeopatikum (třeba Calcarea carbonica?) a nechám si zjistit, jestli pod ložnicí nemám geopatogenní zónu. To by v tom byl čert, aby se čakry zase nedaly do pořádku a aura opět nezískala pěkně vejčitý tvar.
A od dr. Grygara si nechám vypracovat horoskop...