Kdo páchal zločiny na německých civilistech koncem války?

07. 05. 2019 | 19:57
Přečteno 3481 krát
Opět si připomínáme konec 2. světové války. Při této příležitosti se často objevují diskuse o tom, do jaké míry se i vítězní spojenci dopouštěli válečných zločinů na německých civilistech. Připomínají se devastující spojenecké nálety na německá města či na konvoje uprchlíků, plenění, drancování a vraždění, ale také znásilňování německých žen, a to především (či snad téměř výhradně) vojáky Rudé armády.
Narazil jsem v této souvislosti na zajímavý článek historičky Evy Hahnové, který níže přetiskuji.
Musím říci, že autorčiny vývody mi připadají VELMI správné…
***********************************************************************


O antiruském stereotypu z reliktů Goebbelsovy propagandy
Eva Hahnová

Pejorativní stereotypy ruského národa mají v západoevropské literatuře a publicistice dlouhou a bohatou historii, ale jsou i součástí mnohých obrazů minulosti. Dnes nejživějším příkladem jsou běžné výklady konce druhé světové války. Když bylo připomínáno 70. výročí osvobození Osvětimi, informoval třeba mnichovský týdeník Sudetendeutsche Zeitung na titulní stránce o jiném výročí. V článku „Tragédie, na kterou musíme navždy vzpomínat: Před 70 léty začalo vyhnání 15 miliónů Němců“ byla řeč o tom, jak se prý následkem lednové ofenzívy sovětských vojsk směrem na Berlín, „vydali ženy, děti a staří buď sami, anebo v kolonách na cestu směrem na západ“. Postup Rudé armády, tvrdá zima či Rusy potápěné lodi s uprchlíky v Baltském moři jim prý způsobily útrapy, které mnozí nepřežili. Neméně strašné zkušenosti však prý čekaly i ty, kteří zůstali a sovětské vojáky sami poznali: vraždění civilistů, masové znásilňování žen a dívek, plenění, drancování a vypalování, deportace na nucené práce v Sovětském svazu. Tento osud prý potkal Němce na území dnešního Polska, Maďarska, Jugoslávie a Rumunska stejně jako sudetské Němce: „Čím dále na východ žili, tím brutálněji je postihla pomsta a odplata.“
Tvrzení, že se milióny německých uprchlíků staly v posledních válečných měsících obětí sovětského či ruského barbarství, bývá součástí pojednání o konci druhé světové války nejen v německé, ale v celé mezinárodní veřejnosti. Jen málokdo si uvědomuje, že jde o obraz, který původně popularizovala nacistická propaganda.

„Co náš národ dnes prožívá, lze srovnat jen s invazemi Hunů a Mongolů z dávno minulých staletí,“ sděloval 25. ledna 1945 hlavní německý nacistický list Völkischer Beobachter a o den později byla zase řeč o „rudém moru valícím se z východu na německou půdu“. 10. února byli čtenáři informováni o „vraždění, zneucťování, plenění a deportacích zotročených lidí k nuceným pracím, o ničení všech plodů píle generací a o zhanobení všeho živého, na co bolševické hordy narazí“; všechny „sovětské krutosti“ prý byly „dokázány ověřenými a přísně prověřovanými výpověďmi svědků“, k čemuž patřily i zprávy o znásilňování žen: „Německé ženy jsou znásilňovány a poté společně s dětmi a starci vražděny, aby byl náš národ vyhuben.“ Tehdy mezinárodně proslavený a v nacistickém žargonu jako „miláček Kremlu Žid Ilja Ehrenburg“, známý spisovatel, prý cynicky psal o „vyhlazení německého a jiných národů“ jako o cíli bolševického útoku na Evropu již před léty.

Plánovaný Rückführung

Sovětská armáda s problémem disciplinovanosti svých vojáků skutečně zápolila, jak se lze dnes dočíst z publikovaných pramenných edicí. Ale historici zatím této kapitole evropských dějin nevěnovali přiměřenou pozornost. Ani zločiny tehdy spáchané příslušníky sovětské armády na německých civilistech, ani jejich postihování a ani tehdejší osudy Němců se ještě nestaly předmětem empiricky podloženého výzkumu. Archívní dokumenty i svědectví pamětníků však ukazují, že se za stereotypem o údajném útěku Němců před vražděním a pleněním sovětských jednotek skrývá pokus o zamlčení posledního nacistického masového zločinu: nucených evakuací německého civilního obyvatelstva. Ženy, děti a starci totiž neutíkali dobrovolně.
Ze zápisu z 1. března 1945 v deníku někdejšího generála Paula Freiherra von Schönaich se dozvídáme, že všichni uprchlíci z východu se kterými jsem mluvil, mi sdělili, že neuprchli dobrovolně, nýbrž na příkaz policie. Nikdo z nich nevěřil, že by jim Rusové něco udělali. Pouze ti, kteří pocházeli z oblastí s polským obyvatelstvem, očekávali, že se do nich asi Poláci pustí, ale věřili, že se sami ubrání. Z toho jasně vyplývá, že východní Němci nevěří již goebbelsovskému podvodu o bolševických ohavnostech.“ Že se Paul von Schönaich nemýlil, ukazují nesčetné dokumenty.

O tzv. útěku se mluvilo na veřejnosti i v nacistické propagandě. V úředním žargonu nacistického režimu se užívalo pojmů jako evakuace či návrat (Rückführung), zatímco útěky jednotlivců z vlastní vůle byly prakticky znemožňovány, zakazovány, pronásledovány. Nucené evakuace veškerého obyvatelstva se připravovaly od jara 1944 a prováděly od léta. O jejich detailním plánování nás informují archivní dokumenty, ale zachovaly se i podrobné zprávy o průběhu evakuací, které berlínským úřadům až do konce války zasílali zodpovědní činitelé. Z těchto materiálů stejně tak jako z výpovědí očitých svědků vyplývá, že evakuace vedly k humanitární katastrofě ojedinělého rozsahu.

Obyvatelé jednotlivých obcí a měst byli totiž nuceni opouštět své domovy na povel v kolonách z povozů a často končili v neznámých krajích bez jakéhokoli zaopatření. Proti těm, kteří se bránili, bylo užíváno různých prostředků; někdy byli vydíráni pouhou propagandou, někdy odebíráním potravinových přídělů, někdy otevřeným násilím. Pozoruhodné jsou i zprávy o neméně chaotickém prchání zdemoralizovaných jednotek rozpadajícího se wehrmachtu, které hrubě zacházely s civilním obyvatelstvem podél cest. Podle posledních úředních informací nacistického režimu z 6. března 1945 postihly evakuace na deset milionů civilistů; teprve 29. dubna 1945 byl vydán zákaz donucovat obyvatelstvo k opuštění domovů násilím.

Blud ničení

Z deníků Josepha Goebbelse vyplývá, že si nejvyšší pohlaváři byli následků evakuací plně vědomi. O utrpení postiženého obyvatelstva prý byli informováni svými gauleitery, jejichž zprávy se podle Goebbelse „hluboko dotýkaly“ dokonce i vůdce samotného. Bez zajištěné dopravy, ubytování a stravování prý kolony vedly k fiasku, a lidé obviňovali za své útrapy stranu. Proto prý Goebbels posílil propagandu o ruských „ohavnostech“ (Greuelpropaganda), která se vůdci velmi zamlouvala. Goebbels však zanechal i zprávu o tom, že sledování nepřístojností sovětského vojska dospělo na obou stranách válečných příkopů ke stejným informacím a že vedení sovětské armády proti nim zakročovalo. Sám se zmínil o případech daleko menších přestupků, než jeho propagandisté rozhlašovali, a věří, že se sovětské vedení snažilo všemi silami zajistit disciplinu, aby předešlo demoralizaci a rozpadu svých jednotek.
Deníky kněze Paula Peikerta z období od ledna do března 1945 jsou detailním svědectvím o tom, jak evakuace probíhaly ve Vratislavi. Ve Slezsku na konci roku 1944 žilo 4,4 milionu Němců, na konci války jich zbylo pouze 1,5 milionu. Vratislav se tak v poušť liduprázdných ruin proměnila již před příchodem sovětských vojsk. Paul Peikert zapisoval téměř každodenně vše, co prožíval, co kolem sebe viděl, a co mu vyprávěli lidé v jeho okolí. O Velikonocích opustil obležené a hořící město, vrátil se tam po skončení války a předal své zápisky diecéznímu archivu. Jeho deníky byly později uveřejněny v Polsku a NDR, ale v SRN, kde Peikert strávil poslední léta svého života, dodnes nevyšly. Zápisky vyprávějí o propagandě zastrašující obyvatelstvo líčením barbarských zvyků Rudé armády, ale i o lidech, kteří si toužebně přáli, aby Rusové už konečně skoncovali s nacistickým běsněním. Dozvídáme se o brutalitě, se kterou nacisté vyháněli děti, ženy a staré do mrazivé zimy na cesty vedoucí do neznáma; někdy i za užití střelných zbraní a zapalováním opuštěných domů, aby se nikdo nemohl vracet: „Otřesné je pohlížet na to, jak se majitelé bytů vracejí, aby si vyhledali a zachránili to či ono, co jim přirostlo k srdci. Ale náš národ propadl bludu ničení. Celé bloky obytných domů jsou podpalovány, takže z nich za několik málo dnů zbývají jen holé zdi.“ Stovky lidí umíraly denně na ulicích a v příkopech podél cest za městem, kam byli hnáni. Speciální komanda je sbírala a nákladními auty odvážela neznámo kam: „Včera jsem se dozvěděl, že při jedné takové akci bylo posbíráno na relativně krátkém úseku přes 400 mrtvých dětí a dospělých. Kolik lidí muselo následkem tohoto útěku za tvrdé zimy zahynout, se asi nikdy nedovíme.“

Zamlžená minulost

Na území Československa doráželo tehdy daleko více Němců, než jich odtud odcházelo. Souviselo to s geografickou pozicí českých zemí jako poslední části Velkoněmecké říše, hroutící se pod nátlakem spojeneckých armád z východu i ze západu. Jen ze samotného Slezska sem bylo podle německých údajů evakuováno asi 1,6 milionu lidí, ale v kolonách byli přiváděni i obyvatelé jiných německých regionů a Němci z jihovýchodní Evropy. Z někdejších československých občanů postihly evakuace nejvíce obyvatelstvo na Slovensku. Ze 130 tisíc Němců, kteří tam v roce 1940 žili, byli evakuováni mezi říjnem 1944 a březnem 1945 téměř všichni. Někteří se po ukončení války vrátili a 32450 osob bylo v roce 1946 vypovězeno a přesídleno. Ani ve Slezsku a na Moravě nebylo německé obyvatelstvo ušetřeno. Z Brna – podle údajů historičky Emílie Hrabovec – velká část Němců uprchla anebo byla evakuována již před příchodem Rudé armády: „Jejich počet a jejich následné osudy nejsou však známé.“ Ale i venkovské obyvatelstvo zejména v jihomoravských okresech a na Jihlavsku opouštělo tehdy své domovy a putovalo v kolonách nejčastěji do Rakouska.

V tzv. protektorátu začaly přípravy evakuací až v únoru 1945, ale ohledy na průmyslovou výrobu jim stály v cestě. K. H. Frank teprve 19. dubna „vzhledem k ohrožení nepřátelskou Rudou armádou“ za nejdůležitější prioritu vyhlásil „zachování německé národní substance spočívající v našich ženách a dětech“ a nařídil jejich evakuaci. Jenže mnoho času nezbývalo, a proto tentokrát utíkali lidé sami, jak mohli. Josef Pfitzner si ve svém deníku stěžoval především na prchající Němce, „kteří přišli do země ze staré říše, usadili se v prostorných vilách zařízených židovským nábytkem“ a nyní ukazují, že neměli žádný vztah k zemi, kde žili. Z jeho zápisků se poměry v Praze posledních válečných týdnů a měsíců nezdají zdaleka tak poklidné, jak tvrdila nacistická propaganda a jak bývají dodnes líčeny. Znepokojeno prý bylo především německé obyvatelstvo upadající do tak velké paniky, že se K. H. Frank 8. dubna dokonce uklidňujícím letákem obrátil na veřejnost: „Kolují nesmyslné fámy a jisté německé kruhy podlehly psychóze útěku. Lituji, že přitom dochází k hrubým porušením správných postojů, která budu v krajních případech bezohledně postihovat.“ Pfitzner souhlasil s Frankovým postojem, protože uprchlíky opovrhoval, ale přesto i on vyslal vlastní rodinu 27. dubna do Salcburska.

Zkušenosti Němců z Vratislavi a z Prahy byly velmi rozdílné, což dodnes běžná mluva o „útěku a vyhnání““ zamlžuje. Totéž platí o osudech všech, přesně řečeno asi 11 milionů Němců, kteří ztratili následkem druhé světové války své domovy a dorazili různými cestami na území dnešního Německa, včetně asi pěti milionů povalečných odsunutých z Polska, Československa a Maďarska. Přitom bývá poslední masový zločin nacistického režimu spáchaný nucenými evakuacemi německého obyvatelstva zastiňován odkazy na údajné barbarské chování sovětské armády či prostě Rusů vůči civilnímu obyvatelstvu. Tento relikt z dílny nacistické propagandy se dodnes nestal předmětem jinak oblíbeného vyrovnávání se s minulostí. Zároveň jde o přímo klasický příklad stereotypového podhoubí, které bývá podle potřeby v různých politických situacích aktualizováno. Pojmy „sovětská armáda“, „Rusové“ či „bolševici“ bývají zaměňovány jako synonyma, podobně jako jména Stalin či Putin. Slovní spojení „hrozba z východu“ a „Kreml“ se tak dodnes těší v politice a publicistice neutuchající popularitě – jak názorně zviditelňují právě dnes brizantní problémy mezinárodních vztahů. Podobně jako nedostatek informací zamlžuje vnímání konce druhé světové války, trpí i výklady o dnešní hrozbě z Kremlu často už na první pohled zřejmou zálibou v dutých frázích místo věcných informací a rozumně uvážlivých soudů.

EVA HAHNOVÁ (1946) je německá historička českého původu, zabývá se moderními dějinami střední Evropy a česko-německými vztahy 20. století. Je autorkou mnoha odborných studií, v roce 1999 v německém odborném časopisu Osteuropa podrobila německou bohemistiku kritické analýze, za což byla po sedmnáctiletém působení vyhozena z Collegia Carolina, nejvýznamnějšího bohemistického badatelského střediska v Německu.

Zdroj: Literární noviny 2/2015

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy