Jen výjimečně jsou moje blogové články reakcí na články jiných autorů. Předevčírem mě však zaujala první věta článku P.Kohouta, která říkala, že americká vláda svými chystanými zcela nevídanými intervencemi do amerického hroutícího se finančního systému „zachraňuje svět“.
Paní ministryně nám radostně oznámila, že s „Bobem“ podepsala smlouvu (s hezkým názvem SOFA) o pobytu amerických vojáků na plánované základně v Brdech. To je tedy další krok k vybudování americké radarové základny. Chybí už jen poslední důležitý krok - schválení parlamentem.
Paní ministryně říkala, že jednání byla tvrdá a že jsme na Američanech vybojovali důležité ústupky. Z toho, co jsme si přečetli, na mě největší dojem udělalo to, že dostaneme dvě 20 let stará letadla, která si budeme smět na vlastní náklady repasovat a pak s nimi pomáhat Američanům v bojích v Afghanistánu, popř. i jinde. Taktéž mě zaujalo, že USA musí během stavby radaru i jeho provozování dodržovat české zákony.
Taky to tedy asi mohlo dopadnout i tak, že bychom si ta letadla směli koupit za původní cenu a Američané by české zákony v Česku dodržovat nemuseli. Ještě že je paní ministryně tak tvrdá vyjednavačka...
Minulý týden jsem tady obsáhle hovořil o tom, čím se vlastně vědci zabývají, jaká je jejich motivace, a také o tom, proč u nás nemáme skutečné světové špičky sahající po Nobelově ceně.
V diskusi padly opět trefné otázky (opět od pana Suchánka):
„Kdo je vlastně zadavatelem vaší práce? Jak vzniká zadání? Jaká jsou kritéria pro hodnocení "efektivity" vědců? Existuje vůbec někdo, kdo tu práci je schopen relevantně zhodnotit?“
Musím říci, že mě docela těší, že moje články mají docela slušnou návštěvnost, a hlavně, že se pod nimi dost diskutuje. Přiznám se, že je většinou píšu tak trochu provokativně, aby ta kritická diskuse byla bohatší.
Přesto jsem si zatím úplně nezvykl na to, že mi řada „diskutujících“ spíše nadává (možná aniž si ten text přečtou), nebo mi doporučuje, abych je přestal svými výplody otravovat (když mírumilovně odvětím, že tedy nemusí ty výplody číst, pobouřeně se ohradí, že mají právo vyslovit svůj názor...).
Pořád si naivně myslím, že nesouhlas s něčím třeba i diametrálně odlišným názorem lze vyjádřit slušně, bez osobních útoků a emotivních urážek.