Během svého života jsem zažil dvě velké historické události – tzv. „pražské jaro” v roce 1968 a tzv. „sametovou revoluci” v roce 1989. Ta první skončila špatně - vyústila v chmurné období husákovské „normalizace”. Ta druhá dopadla, aspoň podle mého názoru, mnohem lépe a zásadně změnila životy nás všech (jsem rád, že jsem byl i účastníkem onoho historického pochodu 17. listopadu z Albertova na Národní třídu).
Titulek asi dostatečně vystihuje můj názor, který jsem ostatně vyjádřil již dříve (zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde).
Zúčastnil jsem se i protiradarové řetězové hladovky organizované hnutím „Nenásilí“.
Asi nejsem sám, kdo se v současné kocourkovské ústavně volební krizi upřímně stydí za naše politiky.
Jak je vůbec možné, že v samotných základech našeho politického systému ležela tak dlouho bez povšimnutí ona časovaná bomba?
Proč to poslanci nevyřešili už před mnoha lety (třeba hned po předčasných volbách před 11 lety)? Jak to, že si zjevně mysleli, že si pokaždé “tak nějak” odhlasují ad hoc co bude potřeba?
Před časem jsem tady uveřejnil článek nazvaný „Mají zvířata duši?“. Vyjádřil jsem tam přesvědčení, že „zvířata jsou hloupí lidé, nikoliv stroje“, že se většinou chovají skoro stejně jako malé děti nebo duševně zaostalí lidé, mají evidentně základní lidské emoce (a projevují je mnohem intenzivněji než většina lidí), ale chybí jim lidský intelekt, a že tedy „mají duši“.