Jak známo, „jsou věci mezi nebem a zemí“.
Nemám sice po ruce žádné statistiky, ale je myslím zcela zřejmé, že na rozdíl od západní Evropy jsou v Česku vzdělanci, zvláště ti mladí, většinou příznivci pravicových stran, tedy až doposud hlavně ODS.
Jako vysvětlení se často uvádí, že tito lidé si připadají jako úspěšní, mají pocit, že nějaké sociální zabezpečení od státu nepotřebují, a že na koncept „sociálního státu“ doplácejí. Zvláště paradoxní mi to připadá u badatelů a vysokoškolských pedagogů, kteří jsou na státní podpoře zásadním způsobem závislí.
Před několika týdny byla zveřejněna analýza vědecké publikační produktivity více než 2000 nejvýznamnějších světových výzkumných institucí (universit, neuniversitních výzkumných institucí) za období 2003-2007. Těmito analýzami se systematicky zabývá na vysoké profesionální úrovni španělský projekt SCImago.
Hodnoceny jsou jak kvantitativní (celkový počet vědeckých publikací), tak kvalitativní aspekty (průměrná citovanost, rozsah mezinárodní spolupráce, počet vysoce citovaných publikací).
Po více než dvouměsíční odmlce konečně na zdejší stránky opět přispěl ing. Mirek Topolánek.
A jeho příspěvek je jako obvykle plný svěžích a moudrých myšlenek. Tu nejlepší jsem si vypůjčil do názvu svého dnešního článku, a to i proto, že právě předevčírem se mi něco podobného přihodilo – ještě dnes pociťuji následky (i když plakat jsem přestal už včera odpoledne).