Pozítří bude (státní!) svátek sv. Václava, patrona české země, a tedy hlavně svátek nás všech Václavů (Vácslavů, Věnceslavů, Wenzelů, Wenceslasů, Vjačeslavů).
Možná to není na první pohled či poslech zřejmé, ale to jméno je odvozeno od staročeského resp. staroslovanského „viac (ev. vece) slav“, tedy cosi jako „více slávy“. Opravdu pěkné a na nás přemnohé Václavy většinou jako ušité (ne jen na toho jednoho, který vás asi hned napadl)!
Mimochodem, význam toho jména je kupodivu stejný, jako u Václavova bratrovraha Boleslava („bole slav“).
Často vídám články, ve kterých autoři kritizují velké přehrady, dálnice, obří budovy skladů či chladicí věže elektráren hyzdící krajinu a dávají je nostalgicky do protikladu s tím, jak citlivě se ke krajině a přírodě údajně chovali naši dávní předkové nebo jak se k ní chovají přírodní národy.
Četba novinových a blogových článků, a zvláště diskusních příspěvků pod nimi, mě velmi obohacuje. Protože jsem člověk nepředpojatý, rád pod vahou argumentů změním svůj názor. Tak se stalo i v případě diskusí o nedávné i dávnější české minulosti.
Když někde napíšu něco o „vojensko-průmyslovém komplexu“, hned mě mě obviní nějaký ideologicky uvědomělý diskutér, že jsem „bolševik“ a že používám termíny z hodin marxismu-leninismu.
Ve skutečnosti tento pojem v praktické politice použil poprvé v roce 1961 tehdy dosluhující americký prezident Dwight Eisenhower (a před ním pod jinými názvy definovali politologové, jako např. C. Wright Mills (The Power Elite; 1956)).