Výročí demokratického převratu – důvody k radosti i ke smutku...

18. 11. 2016 | 17:29
Přečteno 12164 krát
Bývaly doby, kdy jsem psal na tomto serveru blogové články pravidelně, téměř každý týden.
Jeden jsem napsal v roce 2009 ke 20. výročí „sametové revoluce“; níže je jeho aktualizovaná verze.
***********************************


Během svého života jsem zažil dvě velké historické události – „pražské jaro” v roce 1968 a „sametovou revoluci” v roce 1989. Ta první skončila špatně - vyústila v chmurné období husákovské „normalizace”. Ta druhá dopadla, aspoň podle mého názoru, mnohem lépe a zásadně změnila životy nás všech (jsem rád, že jsem byl i účastníkem onoho historického pochodu 17. listopadu z Albertova na Národní třídu, a to až do toho pendrekového konce).

Většina českých občanů se asi shodne, že polistopadové politické změny přinesly výkonnější ekonomický systém a mnohem větší svobodu. Větší prosperita je jasně patrná ze vzhledu mnoha našich měst i z toho, že si většina občanů koupí za svoji mzdu víc než před sedmadvaceti lety. Už si ani neumíme představit někdejší fronty na různé nedostatkové zboží, výjezdní doložky na cesty do zahraničí nebo „manifestační volby s jednotnou kandidátkou Národní fronty“.
Já (i většina mých známých) se mám rozhodně mnohem lépe než před 30 lety a neměnil bych ani za nic.

Po tomhle nezbytném pochvalném úvodu dokumentujícím můj kladný vztah k demokraticko-kapitalistickému zřízení však začínají moje „ale“:

Nelze ale zavírat oči před tím, že existuje nezanedbatelný počet spoluobčanů (možná až čtvrtina?), kteří to vidí podstatně jinak než já, a kteří by řekli, že by raději stáli frontu na banány než frontu na pracovním úřadě, nebo kteří by rádi vyměnili exekutorskou šikanu za obtíže se získáním devizového příslibu.

Jsem velmi zklamán tím, kolik věcí se v těch sedmadvaceti letech pokazilo.
Jak to, že se ve srovnání s počátkem 90. let tak zásadně změnila nálada ve společnosti, že se skoro zcela ztratila důvěra v politiku a politiky? Je samozřejmě snadné být po bitvě generálem, ale nelze se ubránit přesvědčení, že mnoha z níže vyjmenovaných negativním jevům bylo možno aspoň částečně zabránit (některým i velmi snadno) a že dnešní stav by mohl být mnohem lepší.
Rozhodně jsem si např. nepředstavoval, že i po 27 lety budeme ještě hospodářsky tak výrazně zaostávat za Německem či Rakouskem (a zřejmě je už nikdy nedoženeme).

ZÁSADNÍ POLITICKÉ PROBLÉMY:

1. Politici jsou lidmi vnímáni velmi negativně, až s opovržením.
Nevím, jestli je to úplně oprávněné – asi to zase nejsou takoví padouši, jak se všeobecně soudí. Myslím, že důvodů takového negativní postoje veřejnosti je několik.
- V první řadě politici jsou skutečně zodpovědni za mnoho špatností, které se tady za těch 20 let staly – samozřejmě mám na mysli hlavně tu gigantickou hospodářskou kriminalitu provázející privatizační proces, podezřelé veřejné zakázky, ale třeba i některé problematické počiny zahraniční politiky (nekritická podpora jakéhokoli aspektu americké politiky, ať už to byla falešná válka v Iráku, uznání nezávislosti Kosova, problematický radar v Brdech, atd.).
- Velký podíl na tom negativním obrazu mají i sami politici, kteří své politické soupeře systematicky líčí jako lháře, neschopné hlupáky a škůdce této země…

Je mi líto, ale musím konstatovat, že dnešní politici jsou většinou vnímáni téměř tak negativně jako kdysi politici husákovské éry, v některých ohledech dokonce ještě hůře (rozšířené přesvědčení, že ti dnešní „kradou víc”).
Mezi lidmi se stále více šíří přesvědčení, že dnešní systém není skutečnou demokracií, ale pouze jakousi prázdnou slupkou s formálně demokratickým nátěrem („ať zvolíme kohokoli, stejně si budou dělat, co budou chtít; nechají nás sice svobodně říkat, co chceme, ale stejně to nebude mít žádný efekt“). Já toto přesvědčení v podstatě sdílím také.
Jaký rozdíl proti těm několika prvním letům po listopadovém převratu, kdy většina národa politikům upřímně (leč naivně) důvěřovala a téměř je milovala…

2. Neřešený a stále se zhoršující problém se „sociálně nepřizpůsobivými občany”.
Jakkoli se nepochybně jedná o velmi obtížný problém, je velmi smutné, že demokratická společnost se o jeho efektivní řešení vlastně ani nepokouší, takže jeho současný stav je mnohem horší než před třiceti lety. Právě toto považuji za největší problém a největší selhání polistopadového vývoje.

DALŠÍ PROBLÉMY:

3. Manipulativní žurnalistika.
Příliš mnoho novinářů a komentátorů píše neobjektivně a jejich snahou je přizpůsobit skutečnost, o které píší, svému již předem zformovanému politickému názoru. To je pokleslá forma žurnalistiky, zneužití svobody slova, a ony novináře (bohužel se mi zdá, že je jich většina) lze označit spíše za propagandisty, píšící takto buď z vlastního přesvědčení, nebo možná i z jiných důvodů. Bohužel se zdá, že de facto tady vlastně působí jakási sofistikovanější forma cenzury, resp. autocenzury – výsledek je ale docela podobný, jako kdyby fungovala cenzura klasická.
Trapné je i manipulování naší moderní historie, velmi podobné tomu, které prováděli komunisté. Při každoročních oslavách konce války má člověk dojem, že naši zemi osvobodili v podstatě Američané; o roli Rudé armády se trapně mlčí. Glorifikují se problematické násilné činy protikomunistického odboje (nejznámější je skupina bratří Mašínů), na které doplatili především nevinní lidé.
Absurdní je pro mě i adorace Václava Havla jako jakéhosi druhého Masaryka, který pro nás vybojoval svobodu a porazil totalitní režim. Vždyť ti komunisté se poté, co je opustil SSSR, vzdali úplně po dobrém, bez potřeby jakéhokoli boje připomínajícího třeba heroické oběti legionářů!

4. Trapné výmluvy na „totalitní” minulost a srovnávání s ní.
Po sedmadvaceti (!!!) letech už přece není možno svádět špatný morální stav společnosti na „dědictví totality”. S tím velice souvisí neustálý falešný „boj s nebezpečím komunismu”, který jen odvádí pozornost od viníků současných problémů.
Je ostuda, že dosud platí „lustrační zákon”, který byl od samého počátku velmi sporný a byl původně přijat na pět let – bude snad platit ještě dalších dvacet let?
Někteří lidé jsou i dnes nadšeni z toho, že mají svobodu a pořád pouze srovnávají stav, který byl před těmi třiceti lety s dnešním stavem, a to jak ekonomicky, tak politicky. Přijde mi to trapné, až směšné. Připomíná mi to totiž situaci z mého dětství, kdy jsem neustále slyšel z rádia, jak se komunisté chlubili: „Podívejte se, jak se zvýšila životní úroveň ve srovnání s první republikou – kolik lidí mělo tenkrát auto, kolik lidí mělo ledničky, kolik lidí mělo televizi?“ Ale dnes je to přece už také třicet let! Je přece nedůstojné, abychom se srovnávali s tím, co bylo před třiceti lety! Abychom se chlubili, že máme „normální“ demokratickou společnost. Já bych to považoval za samozřejmost a nějak zvlášť bych už za to nebyl příliš vděčný.
Zaplať Bůh, že jsme se zbavili toho nepochybně špatného komunistického režimu.
Měli bychom se ale teď soustředit hlavně na všechny ty špatnosti, které se „vylíhly“ za poslední čtvrtstoletí. Neměli bychom pořád hovořit o tom, co bylo tenkrát a co je již dávno vyčpělé. Jako exemplární případ bych uvedl „lustrační zákon“, který považuji za naprosto ostudný (ostatně už jsem o tom psal - tady a tady…), nebo onen notoricky problematický „Ústav pro studium totalitních režimů“. Kdyby bylo po mém, zřídil bych raději nějaký ústav pro studium ekonomické kriminality po listopadu 1989.

5. Nárůst kriminality.

Přechod ke svobodné společnosti byl provázen enormním nárůstem kriminality – jak té „obyčejné” (krádeže, vloupání, vraždy), tak obzvláště té ekonomické, spojené hlavně s privatizací. Zvláštní a skutečně hanebnou kapitolou bylo to, co se dělo (a možná ještě děje?) v souvislosti s tzv. zprostředkovatelskými agenturami pro zahraniční pracovníky ze zemí jako je Ukrajina, Mongolsko, Vietnam a další. Jak je možné, že se náš demokratický stát nedokázal tak dlouho vypořádat s tímto organizovaným zločinem, s tím, že na našem území žily (žijí??) tisíce lidí ve stavu faktického otroctví?
Když už se zdálo, že snad to nejhorší z ekonomické kriminality máme za sebou, dočkali jsme se jakéhosi vyvrcholení. Mám samozřejmě na mysli onu šokující Klausovu amnestii, o které raději nebudu už nic říkat, abych se nedopustil nějakých žalovatelných výroků. Ostatně už jsem o tom tady psal…
Po pádu prohnilé Nečasovy vlády se konečně začaly orgány činné v trestním řízení vypořádávat s korupčníky a „justiční mafií“. Byl jsem proto doslova šokován zásahem ministra vnitra (z ČSSD!!!) proti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu z letošního léta…

6. Bezpříkladné rozšíření hracích automatů a hazardu vůbec
To, že v jediné pražské čtvrti je snad víc hracích automatů a kasin než v polovině Evropy, a že mezi námi v důsledku toho žijí desetitisíce lidí s chorobnou gamblerskou závislostí, považuji za naprosto neuvěřitelný, nesnesitelný skandál, za který nesou zcela jasnou odpovědnost naši politici.

7. Všudypřítomná ohlupující reklama a masivní bulvarizace našeho života.
Někdy se mi zdá, že ty hloupé, vlezlé a často i oplzlé reklamní žvásty, které se na nás valí ze všech stran, mi lezou na nervy snad ještě víc než kdysi ty komunistické žvásty.
Silnice jsou lemovány reklamními plakáty tak hustě, že na některých místech se už snad ani další prostě nevejdou.
Některé z těchto plakátů nebo reklamních klipů propagují dokonce vyloženě škodlivé výrobky, jako alkoholické nápoje nebo kuřivo.
Myslím, že reklama je opravdu obzvláště škodlivou formou znečištění našeho životního prostředí – reklamníci znásilňují a vyprazdňují náš jazyk a otupují naši vnímavost.
Rozhodně si nemyslím, že tyhle reklamní orgie jsou nějakým projevem svobody slova a nezbytnou součástí svobodné společnosti a tržní ekonomiky ať už bez přívlastků nebo s přívlastky.

8. Nevídaný rozmach všemožného šarlatánství a iracionality.
Trvající rozmach a komerční úspěch nejrůznějších pavěd a šarlatánských praktik mě nepřestává udivovat. Dokonce i spousta dobře vzdělaných lidí bere jako samozřejmost astrologické charakteristiky lidí zrozených v určitém znamení zvěrokruhu. Lidé masivně kupují homeopatické preparáty. Řada soukromých lékařů používá šarlatánské diagnostické a terapeutické metody (např. „elektroakupunktura dle Volla“, „clusterová medicína“, homeopatie, magnetoterapie, atd.), dokonce stát podporuje spolupráci nemocnic s „tradiční čínskou medicínou“.

9. Zklamání z někdejších hrdinů „sametové revoluce”.
Pro mě, ale myslím, že i pro mnoho jiných, bylo velkým zklamáním to, co se stalo se symbolem listopadového převratu a idolem několika následujících let, Václavem Havlem i s několika dalšími statečnými chartisty.
Bylo pro mě těžko pochopitelné, jak tento někdejší bojovník za lidská práva bezvýhradně podporoval snad nejhoršího amerického prezidenta, jak opakovaně podporoval mírně řečeno problematické vojenské akce USA, jak jednostranně se vyjadřoval k různým případům porušování lidských práv a mezinárodního práva ve světě. V paměti mi utkvělo, jak označil kritiku americké politiky za „nadrzlou” a jak opakovaně zdůrazňoval nutnost naší bezvýhradné podpory USA tím, že jsme přece jejich velkými dlužníky – to mi něco živě připomínalo...
Úplně neuvěřitelně mi zněly Havlovy výroky o „humanitárním bombardování” a zvláště jeho srovnávání snah o zachování pracovních míst v automobilkách se zaměstnáváním dozorců v koncentračních táborech.
Korunu tomu nasadila další bývalá disidentka Jiřina Šiklová, když před dvěma lety prohlásila, že se raději bude mýlit s USA, než aby měla pravdu s Putinem. Přesně totéž, ale v opačném gardu, bylo přece bolševické heslo v 50. létech!
******************************

Bylo by myslím zajímavé, kdyby bylo možno nějak kvantitativně měřit množství „zla“ ve společnosti – prostě mít k dispozici jakýsi „zlometr“.
Tento hypotetický přístroj by vyhodnocoval množství všemožného zla, lidského neštěstí a naštvanosti – např. pocházejícího z útlaku a nespravedlností způsobených občanům státem, z nezaměstnanosti a sociálního vyloučení, z důsledků alkoholismu, drogových a gamblerských závislostí, zločinnosti, dopravních nehod, nemocí, atd.
Naměřil by takový „zlometr“ celkově více zla a utrpení nyní, nebo v době husákovské? Je mi líto, ale skoro bych řekl, že by naměřil vyšší hodnotu nyní…

Na druhé straně bych řekl, že opačný přístroj, jakýsi „dobrometr“, měřící spokojenost, pozitivní emoce a „štěstí“, by naměřil také vyšší hodnoty nyní.
Tento paradoxní výsledek (více „zla“ i „dobra“ dnes ve srovnání s minulostí) bych přisuzoval tomu, že je dnes vše daleko polarizovanější než v té „šedé“ společnosti „reálného socialismu“.

Jak už jsem řekl na začátku, mně dnešní situace vyhovuje mnohem víc – ale na druhé straně si myslím, že těch negativních rysů by dnes mohlo být mnohem, mnohem méně a že nejsou nutnou daní za svobodu a relativní prosperitu.

Co s tím? Trochu rezignovaně a cynicky bych řekl - zaplať pánbůh, že to není horší…


Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy