Někteří lidé jsou ostatním jaksi sami od sebe výrazně sympatičtí, jiní naopak méně sympatičtí až nesympatičtí; většina lidí je “něco mezi tím”. Nějak to souvisí s jejich vizáží, ale hlavně způsobem řeči, vystupováním, jakýmsi osobním fluidem.
Tato sympatičnost ale často není univerzální – osoba neobyčejně sympatická jedné skupině může být krajně nesympatická skupině jiné.
V posledních nikoli měsících, ale spíše letech, nelze přehlédnout cosi jako mediální hon na jednoho předního českého politika. Ano, tím politikem je Jiří Paroubek.
Hned úvodem musím prohlásit - ano, tento článek píšu jako laik, který se svými ekonomickými znalostmi naprosto nemůže srovnávat s takovými experty, jako je např. P.Kohout, který zde píše na podobné téma. Očekávám tedy, že mi to zase bude po zásluze v diskusi mnohokrát připomenuto. Ale přesto si to troufnu...
Před chvílí jsem si přečetl zajímavý článek kolegy bloggera Ondřeje Šteffla, ředitele společnosti Scio, která se zabývá testováním vzdělávacích výsledků; její testy využívá mnoho vysokých škol při přijímacích řízeních.
Ondřej Šteffl dospívá k závěru, že současný (záměrně organizovaný a státem silně podporovaný) trend ke zvyšování podílu populace se středoškolským a vysokoškolským vzděláním je pozitivní. Říká:
„Za první republiky mělo vysokoškolské vzdělání méně než jedno procentu těch nejlepších, nejlepších z absolventů proslavených klasických gymnázií. V sedmdesátých letech to bylo kolem 13 % populačního ročníku. Dnes je čistá míra vstupu do terciálního vzdělávání 58,1 %. Od roku 2000 se podíl mladých lidí nastupujících na vysoké školy více než zdvojnásobil! Většina z přijatých nakonec získá diplom. Ten se hodí (jsou místa, kam se bez něj nedostatete). A zájem o vysokoškolské vzdělávání stále roste.!“
Ukazuje, že dnešní průměrná délka vzdělávání je u nás už přes 18 let.
Píšu tady už několik týdnů o problémech kolem vládní „reformy výzkumu a vývoje“, což je v podstatě jen laskavější označení pro chystaný každoroční tunel několika miliard veřejných prostředků do soukromých firem pod záminkou „ekonomicky rychle návratného aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací“.
V posledních týdnech žila vědecká obec (alespoň ta na ústavech Akademie věd) diskusemi kolem vládního návrhu rozpočtu výzkumu a vývoje, který, pokud by se uskutečnil, by vedl během tří let prakticky k likvidaci Akademie věd.
Tato instituce se kupodivu vzchopila k silným protestům, získala podporu mnoha světových vědeckých institucí a osobností (viz krizové webové stránky AV) a zdá se, že má i silnou podporu mezi občany (viz anketa ČT24).
Výsledky posledních jednání předsedy AV s premiérem jsou sice povzbudivé, ale zdaleka není vyhráno. Jedna věc jsou sliby, jiná věc je jejich realizace, zvláště v situaci, kdy je bude zřejmě plnit až vláda vzešlá z podzimních voleb.
Napsal jsem o této záležitosti již několik článků, právě tak jako někteří další zdejší bloggeři (V.Pačes, M.Elleder, J.Zlatuška, P.Janáček, P.Svoboda, M.Minárik, I.Gabal).
Přehled odkazů na většinu důležitých článků na toto téma najdete na blogových stránkách J.Zlatušky vpravo, pod „Oblíbené odkazy autora“.
Je opravdu pozoruhodné, jaký mediální ohlas tato záležitost vyvolala; zdá se mi, že nic, snad ani brdský radar, nemělo u zdejších bloggerů takový ohlas...