Velmi dobře si pamatuji na to, jak rozporně jsme vnímali vietnamskou válku, která probíhala v době mého mládí, a dá se říci, že vrcholila v památném roce 1968. Ti z nás, kteří zdroje svých informací neomezovali na československé noviny, rádio a televizi, a měli více či méně kritický názor na komunistický režim, většinou považovali americkou intervenci za oprávněnou. Věřili jsme, že se v zásadě jedná o snahu komunistického severního Vietnamu podrobit si jižní Vietnam, kterému sice vládli nepříliš demokratičtí, ale prozápadní politici (a tedy v podstatě „good guys“). Takže stále silnější americkou podporu jihovietnamské vládě a armádě jsme brali jako něco legitimního a správného. Tím spíše, že masivnější vojenské angažmá zahájil populární prezident John Kennedy.
Trochu nás ovšem mátlo silné protiválečné hnutí v západní Evropě a ve Spojených státech – vysvětlovali jsme si to naivitou demonstrantů a jejich nedostatkem praktických zkušeností s komunisty.
Před několika dny jsem zde přispěl k letošnímu poněkud hypertrofovanému vzpomínání na srpen 1968. Onen rok však nebyl významný jen pro Československo, ale i pro jiné země – vrcholila válka ve Vietnamu, v Číně zuřila tzv. „kulturní revoluce“, a především - v západní Evropě (hlavně ve Francii) propukly velké studentské bouře.
Před nedávnem došlo k intervenci ruských jednotek v Jižní Osetii. Bylo velmi zajímavé a poučné sledovat reakce (resp. absenci reakcí) různých novinářů a politiků. Snahy o manipulaci veřejného mínění leckdy zase dosahovaly kojzarovských hlubin, které pamatujeme z dob „reálného socialismu“. Obzvláště mě zaujalo (nutno přiznat ojedinělé) vysvětlení, že gruzínská armáda přišla osvobodit Osetince od nenáviděné proruské diktatury a zavést v odštěpenecké provincii konečně kýženou demokracii, která již v zemi se Stalinovými pomníky a Stalinovými náměstími spolehlivě panuje.
Onen rok byl pro mě ve všech ohledech „annus mirabilis“ – v červnu jsem maturoval na SVVŠ (tak se tehdy nazývalo gymnázium) v Roudnici nad Labem, dostal jsem se bez problémů na vysněnou Přírodovědeckou fakultu UK a někdy od března jsem fascinovaně sledoval neuvěřitelný politický vývoj, kterým jsem byl naprosto nadšen. Zdálo se nám tehdy, že se před námi otevírá fantastická budoucnost, naivně jsme si mysleli, že dubčekovský „socialismus s lidskou tváří“ je to, co vyřeší neduhy světa. Opravdu jsme si v těch několika jarních měsících připadali jako nejsvobodnější národ světa, opravdu jsme doslova milovali tehdejší představitele „strany a vlády“ i odvážné novináře a spisovatele.
Jak už jsem v několika svých článcích řekl, jsem moc rád, že došlo k převratu v roce 1989, že jsme se zbavili toho předlistopadového režimu, že máme svobodu a celkem dobře fungující ekonomiku, že už skoro jsme „normální“ západoevropskou zemí.
Přesto je řada věcí, které mi „pijí krev“ a které jsou teď horší, ba dokonce mnohem horší, než byly za komunistů. Často se tyto věci vydávají za nezbytnou daň za naši svobodu a demokracii. Patří sem např. daleko větší kriminalita všeho druhu, daleko větší problémy se „sociálně nepřizpůsobivými občany“, pokleslá úroveň většiny komerčních rádií a televizí a rychlá „bulvarizace“ masové kultury a společenského života vůbec, a v neposlední řadě všudypřítomná stupidní a vlezlá reklama.
Dnes dělám výjimku a píšu další příspěvek krátce po tom předchozím (zde).
Je to proto, že v diskusi pod tím předvčerejším článkem se objevily některé komentáře, které jsem v podstatě čekal, ale také takové, které mě dost překvapily.
A je to také hlavně proto, že to téma považuji za velmi závažné a principiální...
Archiv bezpečnostních složek (což je správní úřad řízený známým a problematizovaným Ústavem pro studium totalitních režimů) opět předhodil dychtivé veřejnosti a (jak by řekl zvěčnělý M.Z.) novinářským hyenám další lákavá sousta – tisíce registračních protokolů Vojenské kontrarozvědky. Úchvatné je, že jsou tam m.j. jména několika známých poslanců (a obzvláštní lahůdkou je to, že jsou to poslanci „pravicoví“!), takže ctnostní občané se mohou spravedlivě pohoršovat nad tím, jak tito estébáčtí padouši „donášeli“. Měli přece samozřejmě těm „kontrášům“ říci: „Nic vám neřeknu, pryč s komunistickou diktaturou!“