Šance pro české vzdělávání

Nahraďme Ministerstvo školství Ministerstvem vzdělávání

Jeden z vyjednavačů pro školství chystané vládní koalice, Jiří Pospíšil, se dnes stal místopředsedou strany, druhý, Josef Dobeš, už místopředsedou je. Řeči o tom, že se vzdělávání má stát prioritou vlády, jsme slyšeli i od TOP09. Teď je ovšem šance, aby se to pánům „z huby do ruky vraziti ráčilo“.

Nahraďme Ministerstvo školství Ministerstvem vzdělávání

Na rozdíl od vcelku dílčích opatření jako je školné, státní maturita, by šlo o skutečně strategický záměr:

1. Posílení významu vzdělávání ve společnosti. S touto změnou by totiž musela řada agend, které dnes spravuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, přejít pod nové Ministerstvo vzdělávání. Zejména vzdělávání dospělých, přeškolování nezaměstnaných, podpora firemního vzdělávání apod. A s tím i peníze. Dnes navíc i peníze z evropských fondů. Postavení ministra vzdělávání by posílilo a bylo by pak logické, aby byl současně místopředsedou vlády. Vzdělání je přece prioritou budoucí vlády. Nebo ne?

2. Spojení vzdělávání dospělých a školního vzdělávání dává jasně najevo (veřejnosti, žákům, rodičům i školám), že to vláda s principem celoživotního vzdělávání myslí vážně (viz dále). O potřebě celoživotního vzdělávání se sice pořád mluví, ale skutek vlastně žádný.

3. Vzdělávání ovšem neprobíhá jen ve školách a na pracovištích. Spoustu z toho, co dospělí a zejména děti znají a umějí, dnes přichází z veřejného prostoru, z médií, z internetu. Význam a podíl tohoto tzv. informálního (a často i nevědomého) učení roste, a to na úkor školy. Zatím si toho nikdo u nás ani nevšímá. Natož aby se někdo možnosti informálního učení snažil využít či alespoň ve škole výsledky nějak uspořádat (pracovat s informacemi).

4. Vzdělávání není jen školství, stejně jako bezpečnost není jen policie, spravedlnost nejsou jen soudy a vězení. Nemáme Ministerstvo policie, semaforů a azylantů, ale Ministerstvo vnitra. Úkolem ministra není budovat systém školství (či dokonce nahrazovat odborové předáky učitelů), ale starat se o vzdělanost národa. Ostatně většinou ve světě mají Ministry of Education.

Zřízení Ministerstva vzdělávání by samozřejmě mělo i řadu praktických výhod. Např. jednodušší využití volných kapacit středních škol (dnes 145 %) pro vzdělávání dospělých či školení nezaměstnaných, možnost restrukturovat a tudíž provětrat poněkud zatuchlé chodby Ministerstva školství, větší propojenost školních vzdělávacích programů a vzdělávání dospělých, snazší realizace projektů jako Teach First nebo Teach Now úspěšných v Anglii apod.

Zřízení Ministerstva vzdělávání je možnost, jak ze vzdělávání učinit prioritu. Šance ho zřídit je teď. A zas dlouho nebude.

----

Princip celoživotního učení
Princip celoživotního učení je všude v rozvinutém světě jedním z mála trvale relevantních strategických směrů ve vzdělávání. Jde o jednoduchou myšlenku: vzdělávání prakticky každého člena společnosti už nemůže skončit absolvováním základní školy, maturitou nebo státnicemi, ale pokračuje celý život. Svět se mění příliš rychle a to, co stačilo k životu před deseti dvaceti lety, už nestačí. A nestačí to nejen v běžném životě, ale i v práci. Stará povolání zanikají nebo se mění a nová vznikají. Odhaduje se, že v průměru bude muset každý z dnešních mladých změnit svoji profesi pětkrát. Že se každý bude muset něco učit, a to prakticky celý život, není pochyb. A s tím je třeba počítat už od základní školy.

Z principu celoživotního učení vyplývají tři jednoduché závěry:
1. K nejdůležitějším úkolům školy patří naučit žáky se učit a posilovat kladný postoj k učení se
2. Vzdělání na žádném stupni školy není uzavřené, ale má být také/hlavně základem dalšího učení
3. Ne vše se člověk může naučit ve škole

V současné době se většina aktivit Ministerstva školství soustřeďuje na školní vzdělávání, které tvoří sice klíčovou, ale zdaleka ne jedinou část celoživotního učení. Jednotlivé části (stupně) vzdělávání jsou chápány většinou jako uzavřené a oddělené kapitoly. Přispívá k tomu i přetrvávající důraz na formalizované uzavírání jednotlivých stupňů (maturita, závěrečné zkoušky, přijímací zkoušky).

„Z jedenáctiletých žáků se ve škole necítí dobře 24,2 % žáků, ze třináctiletých žáků je to již plná třetina (33,7 %) a mezi patnáctiletými žáky dokonce 41,4 % žáků. (Provazníková et al. 2004, viz zde s. 80).“ O tom, že by škola u žáků rozvíjela zájem se učit, tedy jeden ze základních předpokladů celoživotního učení, nemůže být řeč. Situace se dokonce v průběhu školní docházky dramaticky zhoršuje.