O podobě příštího světa víme překvapivě mnoho, ale při úvahách o tom, jak by mělo vypadat vzdělávání, aby děti připravilo na budoucnost to většinou ignorujeme. Školství chce udržet současný stav, změnám se brání. Projevuje se to i v práci na revizi Rámcových vzdělávacích programů.



Ve školství stále znovu a znovu řešíme aktuální, leč dílčí problémy: obědy pro děti zdarma, jak BIS zasahuje do výuky dějepisu, příplatky třídních učitelů nebo povinnou či nepovinnou maturitu z matematiky (a tak dál a tak dál, jak to den přináší). Z hlediska jednotlivce teď a tady to mohou být důležité věci, ale z hlediska budoucnosti školství je to jen pěna dní. Zásadnější, strategické otázky dlouhodobého rozvoje vzdělávání necháváme stranou.

Úkolem školy je připravit děti do života. Jistěže to není jen úkolem školy a jistěže to není její úkol jediný – škola má mimo jiné také udržovat kontinuitu a soudržnost společnosti –, ale je to úkol navýsost důležitý. Klíčovou otázkou tedy je, do jakého světa vyrostou děti, které dnes chodí do školy, a čím je máme do tohoto světa vybavit. A odpověď na ni neznáme.

Nevíme, jak bude vypadat svět ani za deset let, natožpak v roce 2070, kdy dnešní žáci školou povinní budou ještě chodit do práce. Co zůstane, co se změní, co z toho, co dnes děti učíme, bude stále potřeba. Něco však přece jen víme, a je toho překvapivě dost. Víme, co je ve výuce už dnes zcela očividně zbytečné. U čeho je naopak jasné, že bude třeba, a dnes to chybí. Je obtížné takové otázky řešit, ale ne úplně nemožné. Ale ani tím, co víme, se neřídíme.

Ministerstvo školství už od roku 2016 pracuje na revizi Rámcových vzdělávacích programů. Rámcové vzdělávací programy (RVP) nahrazující dřívější osnovy vznikly v roce 2004. Určují, co by absolventi jednotlivých typů škol měli umět. Školy mají značnou volnost v tom, kdy, co a jakém rozsahu budou vyučovat. Mohou například slučovat předměty do větších celků, např. na ScioŠkolách jsou všechny předměty s výjimkou matematiky, českého jazyka a angličtiny sloučeny do jediného předmětu Svět v souvislostech. Obecně však školy volnost, kterou jim RVP nabízejí, příliš nevyužívají.

Práce na revizi probíhá zatím bez zaznamenatelných výsledků. Není divu. Ředitel Národního ústavu vzdělávání, který má revize na starosti, nedávno připustil, že zatím nemá od ministerstva jasné zadání. Ministr Plaga, zdá se, ale začal uvažovat o skutečné revizi a na 28. února svolal velkou zahajovací konferenci s širokou účastí odborníků a stake-holderů.

V dosavadních informacích o záměru revize však nelze vystopovat, že by někdo plánoval zamýšlet se nad podobou budoucího světa a z toho odvozovat, co se děti mají učit. Podívejme se proto alespoň stručně na něco z toho, co o budoucnosti víme a co by se mohlo do revize RVP promítnout.

Vše samozřejmě vychází z toho, že nenastane nějaká disruptivní změna, nebude třetí světová válka, Země se nesrazí s planetkou. To by bylo asi nejlepší učit se první pomoci a dovednostem přežití v lese. Nakonec, to je užitečné v každém případě.

Stárneme a budeme mít více volného času

Už dnes je patrné, že lidé tráví postupně méně času v práci. V ČR je to dnes 40 pracovních hodin, v Dánsku 37 hodin, ve Francii dokonce jen 35 hodin. Naopak přibývá volného času.

Kolik času budeme trávit v práci v roce 2030, v roce 2060? Bude proto důležité, abychom děti učili smysluplnému trávení volného času. Pro někoho to bude zahrádka, jiný bude psát básně či hrát divadlo, někdo bude sbírat známky, pomáhat v domově důchodců a další bude organizovat záchranu deštných pralesů…

Nejde jen o pohodu jednotlivce, ale o celospolečenské dopady. Volný čas bez smysluplného naplnění vede k frustraci a ta často končí na scestí a v protispolečenském jednání. Škola je zatím soustředěna na přípravu na povolání a o náplni volného času moc nepřemýšlí, dvě hodiny tělocviku a dvě výtvarky to nevytrhnou. Společnost bude stárnout a vztahy ke starým lidem budou důležitým tématem ve společnosti. Profese jako pečovatel budou nedocenitelné.

Když se podíváme na dnešní nejmladší generaci, v roce 2060 budou stále ještě na vrcholu sil, ale patrně nebudou už muset tolik pracovat. Stáří ve škole také není téma – ani vlastní stáří, ani stáří lidí kolem.

Technologie a logaritmické tabulky

Postupně budou technologie přebírat to, co dnes ještě dělá člověk. Řada různých studií řeší, jaké profese půjde minimálně zčásti nahradit. Hovoří se o řidičích, pilotech, knihovnících, právnících, účetních, a dokonce i o některých lékařských specializacích, tedy o profesích, u nichž bychom to patrně nečekali. Máme k dispozici analýzy, jaké znalosti, dovednosti a schopnosti člověka bude umět převzít stroj, robot, umělá inteligence, a jaké (zatím!) zůstávají člověku. Zdalipak se někdo při revizi RVP do těchto analýz podívá?

Vezměme si příklad mobilního telefonu – který už dnes dokáže hodně. Například odmaturuje z matematiky. Stačí si stáhnout aplikaci, která umí vyřešit část maturitních příkladů. Třeba všechny rovnice a jejich soustavy i s postupem. Stačí vyfotit a opsat, co je na displeji. Rozumět tomu nemusíte, ale na čtyřku u maturity to stačí.

Data z maturit ukazují, že řešit rovnice umějí žáci celkem dobře, ale sestavit rovnici podle reality nebo interpretovat řešení, v tom hodně zaostávají. K čemu jim ovšem je umět řešit rovnice – což mobil umí –, když rovnici neumějí sestavit nebo interpretovat správně, co jim vyšlo – což mobil naopak neumí – a bude to podle všeho žádaná dovednost?

Google překládá z cizího jazyka už dnes na takové úrovni, na kterou se většina lidí nedostane. Už dnes je dostupná technologie, pomocí níž můžete telefonovat třeba s Turkem a hovor se automaticky překládá do mateřských jazyků. Za pár let to bude běžné a pohodlné i v osobní konverzaci. Francouzština či svahilština se tak stanou spíše koníčkem, podobně jako dějiny umění. (Angličtinu jako nezbytnou lingua franca nechávám stranou.) Proč tedy vyučujeme povinně druhý světový jazyk všechny děti od šesté třídy, když naprostá většina z nich nikdy nedosáhne ani na úroveň A2?

Zdají se vám nápady přesunout výuku matematiky od výpočtů a standardních algoritmů více k matematizaci reálné situace nebo přestat povinně učit druhý cizí jazyk příliš odvážné? Možná ano, ale koho by před padesáti lety napadlo přestat učit vyhledávání směru na moři či cestu v lese podle mapy a kompasu nebo vynechat na střední škole práci s logaritmickými tabulkami?

Člověk a stroj jako spolupracovníci

Je dobré si uvědomit, co se děje s člověkem v závislosti na rozvoji technologií. Ty samozřejmě budou přebírat to, co lze automatizovat. I finanční gramotnost bude nakonec asi zvládat umělá inteligence a mobilní telefon lépe než člověk, protože budou schopny říci: už neutrácej, už jsi překročil limit. Mobil bude lépe zorientovaný v možnostech, co s penězi udělat a kde ušetřit, kolik máte na účtu, kolik vyděláváte a co kde dlužíte, jaké složenky přijdou příští týden.

S nepoužíváním vlastních schopností o ně budeme přicházet – budou zakrňovat a mizet. Už Platón varoval, že vynález a užívání písma oslabí naši paměť. A měl pravdu, v jeho době uměla řada lidí celou Iliadu a Odysseu zpaměti. To by dnes málokdo zvládal, ale zase umíme jiné věci, třeba pracovat s počítačem. A právě schopnost (spolu)pracovat s počítačem, případně nějakou další technologií, bude jistě v budoucnu více než žádoucí. Počítá se s tím při revizi RVP?

Flexibilita, flexibilita

Změny ve světě nastávají čím dál rychleji. Změny budoucnost definují. Ale ve školách žádáme řád a stabilitu. Revize RVP se připravuje po patnácti letech. Školní vzdělávací program lze měnit, až jím žáci projdou až na samý konec, tedy na základní škole po devíti letech. Ani sami učitelé nejsou změnám příliš otevření – většinou patří spíše k lidem, kteří změny nemají rádi. Tady stojí za zdůraznění, že podle jedné z klasických typologií osobnosti patří ke strážcům pořádku a stability 38 % běžné populace, ale 75 % učitelů.

Jak pak může škola podporovat schopnosti flexibilně se vyrovnávat se změnami? Přitom to hlavní, co bychom měli děti naučit, je právě flexibilita, schopnost zvládat změnu, žít se změnou, umět se s ní vyrovnat a brát ji jako výzvu, mít sebedůvěru, nebát se změny.

A změna vždycky znamená naučit se něco nového. Když změn bude přibývat, bude žádoucí nejen schopnost se učit, ale i vnitřní potřeba se učit, radost z učení.

Mezinárodní výzkumy PISA a TIMSS bohužel ukazují, že radost z učení u dětí rozvíjíme málo, patříme k posledním na světě, a ještě se situace zhoršuje rok od roku. A co je vůbec nejhorší, chuť chodit do školy a radost z učení je tím menší, čím déle děti do školy chodí. Na druhém stupni základní školy je menší než na prvním stupni, a vůbec nejmenší je na střední škole. Zdá se tedy, že školy potřebu učit se nejen nerozvíjejí, ale dokonce možná potlačují.

Soft skills budou užitečné vždy

A když mluvíme o budoucnosti, nelze zapomenout na měkké dovednosti. Komunikovat, vycházet s druhými, umět řešit konflikty, být empatický, ale také rozumět sám sobě, umět se rozhodnout a podobně. Všechny tyhle věci budou jistě užitečné i v roce 2070. Užitečné všem a pro každého.

Násobit mnohočleny a řešit rovnice, znát Ohmův zákon, zařazovat živočichy do hlavních taxonomických skupin, objasnit situaci Velkomoravské říše v evropských souvislostech, což všechno nyní v RVP máme, to bude jistě i v roce 2070 potřeba. Ale určitě bude stačit, když to bude umět jen někdo. Tak jako ostatně i dnes. Větší volitelnost v RVP s možností dát mnohem více prostoru právě takzvaným měkkým dovednostem by jistě neškodila.

Jaký svět chceme, takové děti si vychovejme

Jedna věc jsou naše odhady, jak bude svět za deset, dvacet či padesát let vypadat. Myslím, že vlastně důležitější je otázka, jaký svět bychom si přáli sami, jaký svět bychom přáli našim dětem. A podle toho děti vzdělávat a vychovávat.

Proto snad vůbec nejdůležitější věcí je morálka: člověk, který je nejen slušný, ale slušnost také aktivně prosazuje a hájí.

V Singapuru to mají takto: na konci mateřské školy dítě ví, co je správné a co je špatné. Na konci základní školy je žák schopen rozlišovat dobré od zlého. Na konci střední školy má student mravní integritu. Na konci vysoké školy má student morální odvahu postavit se za to, co je správné. Snad si na to při revizi Rámcových vzdělávacích programů někdo vzpomene.

Revize RVP zatím oběma nohama v minulosti

Určitě jsem mnohé z toho, co víme o budoucnosti a co by se mělo promítnout do RVP, neuvedl, zapomněl, nebo to prostě nevím. Především jsem chtěl ukázat, že při revizi Rámcových vzdělávacích programů je možné myslet na budoucí svět, na svět, ve kterém budou dnešní a budoucí žáci opravdu žít. A že toho docela dost víme.

Bohužel moje dosavadní zjištění ukazují, že revize spíše oprašuje to, co už bylo, je v zajetí tradic a „osvědčených“ klasických postupů, „osvědčených“ prověřených autorit a spolupracovníků, jeden by snad řekl starých koryfejů či žab na prameni. Řeší v mnohem větší míře, co má být v přijímacích zkouškách, než jak bude vypadat budoucnost. Prozatím!