Rozhodnutí, které ve školství děláme, se zakládají na pocitech, dojmech ba i iluzích. O tom, že by někdo hledal nejefektivnější řešení či řešil rizika, si můžeme nechat jen zdát.
Uzákonění povinnosti mateřských škol přijímat dvouleté je dokonalou ilustrací.


Ve vyspělých zemích se prosazuje tzv. evidence-based policy, tedy rozhodování na základě dat, důkazů a analýz. U nás máme politiku vycucanou z prstu. Jedno rozhodnutí za druhým v oblasti školství se zakládá na pocitech a dojmech. Mnohdy není ani jasné, jaký je cíl. A když už je jasný cíl, hledání cest a nástrojů se opět opírá jen o dohady či dokonce iluze. O tom, že by někdo hledal nejefektivnější řešení či řešil rizika, si můžeme nechat jen zdát.

Uzákoněná povinnost pro školky přijímat od roku 2020 dvouleté děti je toho dokonalou ilustrací. Cílem bylo umožnit rodičům, typicky třeba matkám samoživitelkám, jít do práce. První otázka je, zda to je skutečně aktuální problém. ČSSD to měla ve volebním programu. Bohužel ale vím, kdo a jak dává takové programy dohromady, nejen v ČSSD.

Když už bychom se rozhodli, že jde o vážný problém, měli bychom znát jeho rozsah. Kolik vlastně je rodičů, kteří by stáli o to někam umístit své dvouleté děti, ale nemohou. Je jich 100, 1000, 10 000? Je neodpustitelné, že takovou zcela základní informaci poslanci neměli, když opatření schvalovali. Pozoruhodné je, že to nevíme ani teď.

Možností je spousta

Kdybychom věděli, kolik rodičů potřebuje někam umístit své děti, měli bychom ještě vědět, proč to chtějí. Zda jsou jejich důvody přijatelné. Například, kolik je mezi nimi rodičů samoživitelů v sociálně tíživé situaci, kolik rodičů s více dětmi a kolik třeba vysoce kvalifikovaných rodičů vědců, lékařů, IT specialistů, kteří se chtějí vrátit do práce, aby neztratili kontakt s vývojem oboru. A na druhé straně kolik rodičů by to využilo jen z pohodlnosti. Zjistit přibližně tyto, ale i mnohé další potřebné informace dokáže každá agentura pro výzkum veřejného mínění a přišlo by to na pár set tisíc korun. Proč to, sakra, nevíme?

No a pokud bychom tohle všechno věděli, pak teprve bychom měli analyzovat, co s tím. Podpořit rozvoj dětských skupin, zřizovat státní jesle, dávat rodičům příspěvek na soukromé jesle či chůvy, rozšířit síť mateřských škol, které už dvouleté přijímají, tak, aby byly přiměřeně dostupné atd. Možností je spousta a mohou se kombinovat. Zákon ovšem uložil všem školkám povinnost přijímat dvouleté děti. A to je očividně zcela krajní a neefektivní řešení.

Zmapovat rizika

Při hledání nejlepšího řešení je třeba posoudit, kolik peněz, času a úsilí bude stát zavedení, ale také na kolik to pak přijde každý rok. Co je ale ještě důležitější, a co se u nás zcela důsledně ignoruje, každé takové opatření má svá rizika a nezamýšlené důsledky. Ty je třeba pečlivě zmapovat a ošetřit.

Například ve školkách s dvouletými dětmi může klesnout kvalita výchovy těch starších nebo mohou být úpravy školek a školení učitelek tak nákladné a složité, že obce raději školky zruší. Anebo se úpravy provedou, učitelky vyškolí, ale nikdo o to nebude stát. Nevím, zda jde o reálná rizika, ale vím, že na ně nikdo ani nepomyslel.

A jako obvykle ve veřejné debatě převažují emoce. Na jedné straně paní Valachová jako vždy prosta jakékoliv sebereflexe nepřipouští chybu a na druhé straně fanatici, kteří vnucují všem své hodnotové rámce a osobní představy o výchově (jedině u matky) ignorujíce sociální realitu jiných. Hlas rozumu v tomto křiku zaniká.

Typický nekoncepční postup

Podle pravidel legislativního procesu by analýza problému a zvažování variant řešení měly být ve zprávě RIA, kterou je každé ministerstvo povinno předložit spolu s návrhem zákona, i ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Jsou to ale jen slohová cvičení, účelově vybrané argumenty pouze obhajující postup, pro který se MŠMT už tak jako tak rozhodlo. Pravda, dvouletí do školek, to byl pozměňovací návrh poslankyně ČSSD Vlasty Bohdalové, který ministryně Valachová jen vehementně podpořila a ČSSD, ANO (jen Pilný a Válková byli proti) a několik poslanců opozice včetně Tomia Okamury schválilo (KDU-ČSL byla proti).

Ovšem stejný nekoncepční postup se týká prakticky všech opatření školské politiky minulých let: státní maturita z matematiky, povinné přijímací zkoušky na střední školy, reforma financování, povinný poslední ročník školky, inkluze atd. Plošná opatření bez rozmyslu vycucaná z prstu.

Poučení pro poslance zní: čtěte zprávy RIA, a pokud v nich nejsou jasné cíle, dostatečná data, dobré analýzy, posouzeny dopady a rizika, vraťte takový zákon už v prvním čtení. A nepřijímejte nepromyšlené pozměňovací návrhy!