Nejnebezpečnější věcí, kterou můžete dětem udělat, je chránit je před každým nebezpečím. Zdá se ale, že přibývá rodičů, kteří si to neuvědomují. A přibývá také předpisů, které učitelům a školám brání v rozumném přístupu.


Někteří rodiče mají o své potomky pořád strach. Nesmí se dostat do žádného nebezpečí. Nesmí se jim zkřivit vlas, nesmí zažít žádné ústrky, natož bolest. Když se ve škole s někým pohádají, hned rodiče běží hlásit šikanu. Dětem se prostě nesmí stát nic nepříjemného, musí být jako v bavlnce.

Jenže to také znamená, že se k ničemu nedostanou, neučí se nést následky svých rozhodnutí, neumějí rozpoznat nebezpečí a riziko. Přesně tyhle věci ale budou jednou v životě potřebovat. A když je nebudou umět, narazí. Tak jako když divoké zvíře, které žilo celý život v kleci, vypustíme do přírody... Většinou nepřežije.

Matka nedovolí vylézt dítěti na prolézačku, aby, proboha, nespadlo. Ale ono jednoho dne stejně vyleze. A protože to nikdy nezkusilo, neví, na co stačí. Vyleze příliš vysoko. A spadne. A ublíží si. Pořádně. A jako s prolézačkou je to se vším. Dítě, které nikdy nezacházelo s nožem nebo s horkou vodou, se jednoho dne vážně pořeže nebo se opaří.

Dítě, které se neučí rozhodovat, se to nemůže naučit. A jednoho dne se rozhodne špatně. Dítě, které se neučí samo posuzovat nebezpečí, se to nemůže naučit. A jednou se dostane do nějakého průšvihu. Když ho k ničemu nepustíme, nebude to umět.

A ano, když ho pustíme, může si ublížit. Příroda to zařídila tak, že zranění v deseti letech nejvíc bolí. Ale také se nejrychleji hojí. S „odřenými koleny“ příroda počítá. To proto, že tak se nejrychleji učíme – běhat, skákat, lézt na stromy, ale i řešit konflikty, odhadnout své síly, poznat nebezpečí. Je proti přírodě, když dětem ze strachu nic nedovolíme a pořád je hlídáme. A je proti zdravému rozumu, když všelijakými předpisy nutíme učitele, aby dětem nic nedovolili.