Mají se děti učit spíše to, co je opravdu zajímá nebo se mají raději přizpůsobit tomu, co po nich žádá škola. Anebo jinak, má se škola držet tradičních témat nebo se má přizpůsobovat tomu, co zajímá děti?


Dříve než se pokusíme odpovědět, podívejme se na současné poznatky kognitivních věd týkající se motivace.
Pro ilustraci jsem si vybral čtyři příklady, dva se týkají pamětního učení: Přemyslovci a Pokémoni, dva logického uvažování: řešení rovnic a Sudoku.

Přemyslovců je 30 a spolu s daty narození, smrti, doby vládnutí a pár vztahů nejde o víc než pár set jednotlivých údajů. Tolik toho ale o Přemyslovcích neví mnohdy ani učitel dějepisu a nikdo toho tolik po žácích nechce. Jen málo žáků by umělo 30 Přemyslovců jen vyjmenovat. A vy snad ano? Pokémonů je 719 a každý má řadu vlastností a jejich vztahy jsou mnohem složitější než pouhé následovnictví jako u Přemyslovců. Jde o desetitisíce jednotlivých údajů. Přesto existuje nemálo dětí, které se v Pokémonech neuvěřitelně vyznají, i když třeba neznají všechno, většinu z nich poznají i podle obrázku, znají mnohé vlastnosti, vztahy a souvislosti. Kdyby stejně dobře ovládaly třeba hospodářský zeměpis, znaly by nejen všechny státy světa i s jejich hlavními městy, ale i odvětví a rozsah exportu a importu mezi každými dvěma státy.

Jak je to tedy s motivací, proč mnohé děti ovládají Pokémony, ale Přemyslovce ani hlavní města se naučit nechtějí.

Motivace k učení

Současná teorie motivace k učení (viz Souhrnná studie ) rozlišuje čtyři dimenze:

1. Kompetence - Žák věří, že úkol zvládne, ale není zas příliš snadný, je to zhruba totéž, co Vygoitskij nazýval zónou nejbližšího rozvoje.

2. Autonomie – Žák má pocit, že má vše pod kontrolou, protože vidí, že přímou souvislost mezi svým jednáním a výsledkem a udržuje si autonomii tím, že má určitou možnost volby, zda a jak bude úkol plnit.

3. Smysluplnost – Žáka zajímá samotný úkol nebo pro něj osobně má význam jeho splnění. Pozor, z hlediska motivace je jedině podstatné, zda je úkol smysluplný pro studenta. Že se jeví smysluplný učiteli, či rodičům je v tomto smyslu zcela nepodstatné.

4. Sociální kontext – zvládnutí úkolu přináší žákovi “sociální odměny” – pochvalu učitele, rodičů, spolužáků, přijetí, ocenění v jeho referenční sociální skupině.

K tomu, aby se student do učení, do úkolu pustil, musí být motivován alespoň v jedné dimenzi, čím ale více dimenzí tím lépe.
Zpravidla se ještě odlišuje vnitřní a vnější motivace, to se ovšem týká zejména čtvrté dimenze. Sociální kontext je rigorózně vzato vždy vnější motivace, ovšem je rozdíl zda spočívá v sociálním tlaku, ve vnější odměně (např. dobré známce) či vyhnutí se trestu nebo jde o vlastní volbu studenta – např. když se někdo učí na kytaru proto, aby se zalíbil druhému pohlaví.

Jednotlivé dimenze jsou dynamicky provázané, např. vysoká autonomie a přiměřená kompetence rychle vede k uspokojení z učení a zájmu o věc, sociální kontext se může zvnitřnit do smysluplnosti nebo naopak apod.

Důležité je ještě poznamenat, že i při stejném úkolu, jako je třeba naučit se Přemyslovce nebo Pokémony, řešit rovnice či Sudoku, mohou být studenti motivováni velmi různě. To je dáno jednak interními rozdíly - rozdílností studentů, ale také faktory externími – rozdíly v kontextu či zadání úkolů. Jinak bude k učení Přemyslovců motivován žák charismatického učitele dějepisu, když navíc nedávno viděl film o svatém Václavovi, a jinak žák, který většinu hodin dějepisu prospí a čte spíše sci-fi.

V dalším ovšem pracujeme s určitým zobecnění založeným na „průměrných“ či většinových případech.

Přemyslovci a Pokémoni

Hlavní rozdíl mezi Přemyslovci a Pokémony je v autonomii. Jen málokterému dítěti, které se naučilo Pokémony, někdo říkal, jak to má udělat, většina dětí se tisíce informací naučila při hře s nimi, při přípravě na hru, při uspořádávání své sbírky, z filmů apod. tak, jak mu příležitosti zpočátku přinášela třeba i náhoda a jak si je pak dítě už samo třeba systematiky vytvářelo. Iniciativa a řízení celého procesu bylo vždy na straně dítěte. U Přemyslovců je máloco na výběr, učitel uložil, co se má dítě naučit, a to se to buď, je-li motivované, naučí, nebo ne.

Rozdíly jsou jistě i ve smysluplnosti, pro většinu dětí hlavní smysl pro to naučit se Přemyslovce, bude vnější motivace, strach z důsledků špatné známky nebo prostě to, že se chtějí zavděčit učiteli či rodičům. Naopak Pokémoni asi pro mnoho rodičů ani učitelů zajímavé nejsou, zato znalost Pokémonů může znamenat uznání kamarádů. Zajímavé ještě je si všimnout, kde se bere smysluplnost naučit se Pokémony: Pokémoni jsou mj. i velký byznys a velký byznys má své metody marketingu a PR, a ty nepochybně působí i na děti, vytváří u dětí zájem. Přemyslovci žádné PR nemají a jen málo dětí je samo o sobě přesvědčeno o jejich smysluplnosti.

A co se týká kompetence, u Pokémonů si dítě zcela přirozeně bere jen takové sousto (rozsah učení) jaké zvládne, a protože není pod vnějším tlakem, může postupovat podle svých možností. U Přemyslovců v závislosti na zadaném úkolu a konkrétním dítěti se mohou objevit případy, že dětem se úkol jeví nezvladatelný či naopak příliš snadný – jeho zvládnutí není výzvou.

Shrnuto: Pokémoni: Kompetence +, Autonomie +++, Smysluplnost ++, Sociální kontext +; Přemyslovci: 0, 0, 0, +

Rovnice a Sudoku

S rovnicemi a Sudoku je to trochu jinak. Dimenze sociálního kontextu je u Sudoku většinou blízká nule, jen málokdo se svými výsledky nějak šířeji chlubí. Existují sice i mistrovství v Sudoku, ale to je ve srovnání s tím, kolik lidí i dětí je řeší, zcela marginální záležitost. Dobré řešení rovnic ovšem mnozí ocení, učitelé, rodiče a dokonce někdy i spolužáci.

Smysluplnost u Sodoku je jediná – řešitele to prostě baví, každý dílčí úspěch jim přináší drobné uspokojení. Kognitivní vědci mluví o dopaminové odměně. Tu dostává každý člověk (ba i zvíře), když něco pochopí, vyřeší, na něco přijde. Sudoku je uspořádaná tak, že radost z objevu čili dopaminovou odměnu získává řešitel při nalezení každého dalšího čísla. Předpokladem toho je prakticky okamžitá zpětná vazba, čili zjištění, že jsem objevil správné řešení. A to je to, co u řešení rovnic chybí. Zjištění, zda jsem neudělal chybu, zpravidla získávám až po dlouhé době, někdy zkouškou správnosti, ale často až známkou od učitele. Smysluplnost při řešení rovnic tedy pramení odjinud, většinou zase půjde o vnější motivaci – strach z trestu – známky, snaha získat odměnu. U řešení rovnic, více než u Přemyslovců, bude pro některé děti důležité, že takovou znalost budou v budoucnu potřebovat, například v přijímacích zkouškách nebo při dalším studiu matematiky, v obou případech jde ovšem zase spíše o vnější motivaci.

Největší rozdíl zde bude nejspíše v dimenzi kompetence. Zatímco obtížnost Sudoku si každý může zvolit podle svých schopností, u rovnic si zpravidla vybírat nemůže. Matematika, jak je ve škole vyučována, je záludná právě tím, že žák, který jen jednou nezvládne a nepochopí jednu látku na potřebné úrovni, už může mít problémy stále. A jeho víra v to, že danou úlohu zvládne, je narušena. A na druhé straně pro některé žáky mohou být nabízené úlohy příliš jednoduché. Při řešení rovnic ve škole se téměř vždy postupuje podle jasných algoritmů, jejich opakování žákovi, který je ovládl, mnoho dopaminových odměn nepřináší. Proto také v dopravních prostředcích vidíme mnoho lidí řešit
Sudoku a jen málokdy rovnice.

Při řešení je nutné dodržovat předem daný algoritmus, čili autonomie žáka je velmi malá, v Sudoku nic takového není, naopak řešení a vlastně i zábavnost spočívá právě v tom, že postup není předem dán a musím ho hledat s plnou autonomií. Ano i řešení rovnic může spočívat v hledání a nalézání postupu, v pokusech a omylech, ale takové úlohy se vyskytují spíše v matematické olympiádě či v soutěžích typu Klokan, a dnes i při výuce podle Hejného metody, ale ne v běžné školní výuce. Takže nakonec Sudoku a Pokémoni se vyznačují vysokou autonomií na rozdíl od školních Rovnic a Přemyslovců, kde je autonomie žáka nízká.

Shrnuto: Sudoku: Kompetence ++, Autonomie +++, Smysluplnost ++, Sociální kontext 0; Rovnice: 0, +, ++, +

Co se mají děti učit

Na příkladech jsem ukázal, proč je motivace pro neškolní učení často větší než pro to školní. Větší motivace pak znamená, že se děti naučí více a hlouběji a také, že se učí rády a s chutí. Na druhé straně při „pokémonském“ učení se často budou učit věci, které nikdy nebudou potřebovat, ani v životě ani v dalším studiu ani při získávaní formálních statusů - známek, vysvědčení, certifikátů, titulů.

Z důvodů přehlednosti jsem pro „pokémonské“ učení zvolil hodně vyhraněné příklady, jistě ovšem existují i jiné pro školu vhodnější možnosti než Pokémoni a Sudoku. V módě jsou u mnohých dětí třeba dinosauři, mnohdy lze využít aktuální v médiích frekventovaná témata a propojit je se školní látkou, programování či úlohy typu Klokan mohou logické uvažování rozvíjet lépe než Sudoku a přitom žáky zaujmout atd. atd.

Vraťme se ale k otázce z úvodu: Mají se děti učit spíše to, co je opravdu zajímá nebo se mají raději přizpůsobit tomu, co po nich žádá škola? Odpověď závisí na tom, jaký máme cíl. V tom ovšem mnozí nemají zcela jasno – viz úvodní rámeček z diskuse na Facebooku, nicméně právě to je nejdůležitější, od toho se vše odvíjí.

Pokud jsou naším cílem formální statusy, má nepochybně školní učení přednost, podobně pokud pokládáme samotné školní znalosti (Přemyslovce, řešení rovnic) za nepominutelnou hodnotu. Pokud nám ale jde zejména o získání obecnějších kognitivních schopností (např. cvičení paměti u Pokémonů či logické myšlení u Sudoku), je neškolní učení většinou výhodnější - srovnej 30 Přemyslovců a 721 Pókemonů nebo čas strávený u Sudoku a u řešení rovnic.

Ideální stav je samozřejmě takový, když by děti měly silnou vnitřní motivaci ke školnímu učení. K tomu je ovšem někdy obtížná cesta. Jak vidět z příkladů uvedených výše výhoda neškolního učení není jen ve vyšší smysluplnosti (pro dítě!) a v různém sociálním kontextu, ale i ve vyšší autonomii učení a adekvátní úrovni kompetence.

Adekvátní úroveň kompetence ovšem vyžaduje větší respektování individuálních rozdílů mezi žáky. Cestu k dosažení autonomie naznačuje Hejného metoda v matematice, podobně však nelze postupovat všude. Např. v naukových předmětech je situace složitější. Samostatné projekty žáků jsou sice pěknou možností, ale jak každý učitel ví, látky je příliš mnoho na to, aby mohla být celá pokryta projekty nebo jinou formou výuky, která umožňuje vysokou autonomii žáků. Sociální kontext zvlášť v pubertálním věku žáků se nutně přesouvá od školy a rodiny jinam a je obtížné jej ovlivnit. A smysluplnost je významně závislá na obsahu a ten je dán Rámcovými vzdělávacími programy. Jak vidno, na cestě k ideálnímu stavu je hodně překážek. Většinou tedy nezbývá než volit podle našeho cíle.

V úvahu je proto třeba brát dlouhodobý pohled na rozdíly v postoji k učení. Zatímco učení jen se slabou a převážně vnější motivací může postupně vytvářet negativní až zcela odmítavý postoj k učení, u učení se silnou a vnitřní motivací nic takového nehrozí, naopak takové učení vytváří k učení dlouhodobě pozitivní vztah. Bohužel běžná školní témata se z řady různých důvodů, často na škole nezávislých, dostávají stále více mimo zájem žáků, a ti pak mají k učení jen slabou vnitřní motivaci, což dlouhodobě vede k nezájmu o školní učení nebo dokonce k nezájmu o učení vůbec. Stojíme pak často před rozhodnutím, zda hledat nové netradiční obsahy a formy výuky, které žáky motivují k učení, nebo se držet tradičního obsahu, forem výuky i metod (vnější) motivace. Slovy rámcových vzdělávacích programů: máme dát přednost kompetenci k učení nebo očekávaným výstupům.

Kdo hledá kompromis, může se opřít o význam postoje k učení – zdá se, že je vhodnější v nižším věku dát přednost spíše „pokémonskému“ učení a rozvíjet kognitivní dovednosti na obsazích, které jsou pro děti smysluplné bez ohledu na to, že jde třeba o věci z hlediska školy marginální či neužitečné, a teprve později, když je kladný postoj k učení upevněn, se věnovat tématům, které vyžaduje škola.