Dne 13. 2. 2011 publikoval pan Ondřej Šteffl na svém blogu text s názvem „Škola – soumrak povinnosti. V daném článku autor definuje povinnost na základě jejího rozdílu se zodpovědností následovně: „Povinnost určuje nějaká vnější autorita. Je objektivně dána či uložena, nelze ji odmítnout a obvykle platí pro všechny stejně. Naproti tomu zodpovědnost (za něco) přijímáme, je to naše subjektivní rozhodnutí –  individuální právo zavázat se a nebo závazek odmítnout. Můžeme se jí ze své vůle vzdát.“ Základním sdělením článku je pak z mého pohledu teze, že „doba povinnosti ale pominula. Pominula v celé společnosti. Je proto naivní si myslet, že ve škole můžeme dobu povinnosti zachovat.“ Tato teze je z mého pohledu chybná a svým způsobem nebezpečná. V následujících odstavcích se pokusím vysvětlit proč.

Pan Šteffl definuje povinnost zejména jako nutnost podřídit se autoritativnímu příkazu. Tento typ povinnosti považuje za obecně přežitý a proto v současném vzdělávacím procesu za nefunkční. Vztahy ve školství by chtěl budovat výhradně na bázi zodpovědnosti, jejíž hlavní předností je dobrovolnost. Definice slov povinnost a zodpovědnost naznačené panem Štefflem jsou však velmi zavádějící. Vím, že Wikipedie nebývá právě spolehlivý zdroj informací, ovšem v daném případě si dovolím citovat právě z ní, jelikož mi údaje uvedené pod heslem povinnost přijdou odpovídající mé zkušenosti. U hesla „Povinnost“ se dočteme, že dané slovo označuje to, co člověk má nebo musí udělat (resp. dát, nedělat nebo strpět), protože se k tomu sám zavázal, nebo mu to přikazuje morálka, svědomí či náboženství, protože to plyne z jeho stavu či profese či mu to ukládá zákon či jiný předpis. Podle Wikipedie se povinnost liší odpovědnosti zejména tím, že platí bezpodmínečně, bez ohledu na účel. Charakteristická pro povinnost je také svoboda, tedy faktická možnost porušit povinnost. Nauka o povinnostech se nazývá deontologie (etika). Vžitý význam slova povinnost tedy neobsahuje jen nutnost podřídit se vnější autoritě, ale i požadavek jednat v souladu s morálkou a svědomím!!! Naproti tomu „Odpovědnost“ znamená zejména nutnost vyrovnat se s následky svých činů a to i nedobrovolně!!! Zodpovědné jednání je pak takové, které vede k minimalizaci nepříjemných či nepřijatelných důsledků jednání. To jak s pojmy povinnost a zodpovědnost nakládá pan Šteffl je pedagogicky neodpovědné a bohužel někteří mí studenti jeho příklad následují. Místo, aby se nad významem nějakého slova zamysleli a používali ho v souladu s tímto významem (ve správných kontextech), svévolně si definují význam nový. Ovšem, aby jazyk mohl sloužit ke komunikaci, musí být však nejprve dosaženo všeobecné shody ohledně významu jednotlivých slov. Pokud tato shoda není, nebo je narušována nezřízenou tvořivostí, jazyk neslouží ani ke komunikaci natož pak ke vzdělávání.

 

Ve svém textu pan Šteffl píše: Problém dnešní školy je ale v tom, že se stále snaží fungovat tak, jako by v jejím okolí byla stále stejná hierarchii hodnot, jaká ve společnosti bývala před dvaceti, nebo spíše před padesáti, sto či dvěma sty lety. A to už nefunguje. Toto je jeden z četných útoků pana autora namířených proti konzervativním pedagogickým dinosaurům, kteří se bláhově snaží otočit kolo dějin zpět. Vždycky, když si takový útok přečtu, vybaví se mi v minulosti často používaný pojem „smetiště dějin“. Tento pojem souvisí s představou lineárního vývoje dějin. Tedy, že lidstvo spěje stále kupředu ke světlým zítřkům. Tuto představu já nesdílím. Dějiny vnímám spíše cyklicky, za významný prvek dějin pak považuji oscilaci mezi extrémními (a tudíž nebezpečnými) názory a vzorci chování. Když jsem před dvanácti lety začínal učit, byl asi opravdu prototypem úspěšného studenta šprt s encyklopedickými znalostmi a s nízkou schopností interpersonální komunikace. V současné škole zase spíše uspějí drzí mluvkové schopní produkovat bezobsažnou slovní vatu. Na vině je extrémismus pedagogů spojený s lineárním vnímáním dějin. Považovali jsme za chybné, že studenti neumí komunikovat, vyhrnuli jsme si rukávy a vrhli se do práce. Současní studenti možná umí komunikovat, ale zase nemají o čem. Vzdělání je ovšem komplexní záležitost. Např. úspěšné vědecké týmy současnosti se skládají z vysoce specializovaných odborníků schopných efektivní mezioborové komunikace. Uspět ve vědě dnes vyžaduje mnohem větší schopnosti a mnohem větší úsilí, než dříve, protože řešíme úkoly, které svou komplexností přesahují komplexitu lidského mozku. Nelze např. beztrestně posilovat komunikační schopnosti na úkor odbornosti, nebo naopak. Nutné je prohlubování všech složek vzdělání. Pokud nějakou složku při výchově dalších generací výrazně zanedbáme, tak vyhyneme. Pokud pan Šteffl píše: „Je ale určitě hloupost si myslet, že rodiče náhle začnou vést děti ke kázni, v občanech se probudí povinnost k vlasti, namísto touhy po individuálním sebevyjádření a seberealizaci se podřídí zájmům celku, přestanou se bát a krást. A děti že znovu přijmou povinnost se učit všechno to, co po nich škola žádá, a ve škole začnou dávat pozor a samy od sebe psát domácí úkoly. Svět se mění a jde dopředu (i když se nám to "dopředu" nemusí líbit). Ti, kdo věří, že škola se může vrátit zpět, jen brzdí její beztak pomalý vývoj a tak ve skutečnosti pomáhají kopat škole hrob.“ hluboce se mýlí. Současný stav společnosti je totiž možný jen a pouze díky tomu, že lidé v tom starém překonaném světě něco vymysleli, uvedli v život a byli schopni udržet v chodu. Toho byli schopni jen a pouze proto, že chápali pojem vzdělání, povinnost a odpovědnost v těch starých, podle pana Šteffla přežitých, významech. V plýtvání, požitkářství a lenosti dosáhlo lidstvo (myšleno západní civilizace) své hranice, kterou nám přírodní zákony nedovolí překonat. Vývoj tímto směrem nemůže pokračovat, návrat k hodnotám jako je pracovitost a plnění povinností není cestou zpět, nýbrž kupředu. Blíží se totiž opět doba, kdy první budou poslední……

Mnoho mých studentů má jasný životní cíl – sehnat si velmi dobře placenou a přitom málo náročnou práci. Prvním krokem, který při naplňování daného cíle udělají je, že se pokusí za mizerný výkon u zkoušky získat známku. Nikoli dobrou, stačí jakákoli. Použijí k tomu techniku ukecávání. V této technice jsou skutečně rok od roku lepší. Já jako pedagog pak považuji za svou povinnost: (a) přesvědčit studenty, že uvedený cíl je nesmyslný (b) že za všechno v životě se platí, a čím déle se platí, tím víc to bolí (c) že jsem mimo jiné placen za to, že na začátku semestru stanovím jasné podmínky pro udělení zkoušky a že pak zajistím, aby byla zkouška udělena pouze tomu, kdo tyto podmínky dodrží. Operuji nutně s pojmy povinnost, spravedlnost a hierarchie. Když se pak bavím se svými absolventy, kteří odešli do praktického života, co jim pomohlo, či naopak zabránilo sehnat dobře placenou práci, obvykle nakonec u těchto pojmů skončíme. Obvykle neuspějí ti, kdo se pokusí svého budoucího zaměstnavatele podfouknout a prezentují ve svém životopise schopnosti a dovednosti, které nemají. Malou naději pak mají ti, kteří nejsou schopni respektovat hierarchii na svém pracovišti a plnit si včas a přesně své povinnosti. Mnohem lépe se pak žije bez výjimky těm, pro které není vysoké finanční ohodnocení jediným životním cílem. Proto si myslím, že to se soumrakem povinností, jak v tom v klasickém slova smyslu, tak i v tom definovaném panem Štefflem, nebude tak horké. Já věřím spíše v jejich brzkou renesanci….

 

Moje „definice“ pojmu POVINNOST není zcela ve shodě s vžitým významem. Neshoduje se tedy ani s Wikipedií. V matematice je zcela obvyklé, že se pro potřeby výkladu či celé teorie definuje nový pojem, když starý nevyhovuje. Použil jsem takový postup i ve svém blogu, ale očividně to vyvolalo řadu nedorozumění. Podcenil jsem, že pro nematematiky je takový postup zcela neobvyklý. A korunu jsem tomu nasadil, když jsem napsal: Jsem zvyklý si pojmy (svévolně) definovat a pak s nimi pracovat, tak, jak byly definovány. Jsem upřímně zaskočen, jak mnohé diskutéry pobuřuje, že někdo používá slovo v jiném významu, než oni. Příště se tomu vyhnu. Pojmům POVINNOST a ZOPODVĚDNOST v mém blogu je třeba rozumět podle mé definice: POVINNOST JE DÁNA vnější autoritou, její porušení přináší trest (reálný, ve svědomí, v posmrtném životě), naopak ZODPOVĚDNOST SVOBODNÝM rozhodnutím PŘIJÍMÁME. Velmi podobně se s těmito pojmy pracuje v citované Lipovetského knize Soumrak povinnosti. Takže takové defince významu slov POVINNOST a ZOPODVĚDNOST není ani můj výmysl. Význam slov jsem oproti vžitému poněkud posunul především proto, že pojmům, které jsem chtěl vyjádřit, žádná česká slova neodpovídají.
Zelené úpravy provedeny 15/2 14:00