Právě ve školství jsem nesčíslněkrát zažil, jak ministři, poslanci, radní i úředníci rozhodují na základě svých osobních dojmů, epizodických, často desítky let starých zkušeností, či dokonce předsudků a vytrvalých bludů.

Školství je jako obrovská stará loď, být na ní kapitánem je složité, vyčerpávající a také velmi nevděčné, chyby se projeví rychle, přínosy často za mnoho let. Paní Valachové rozhodně není co závidět. Přeji jí mnoho sil, odvahy, nadhledu a odhodlanosti.

Stojí před ní tři úkoly: zaprvé udržovat loď v chodu a opravovat stále častější závady, za druhé najít pro loď směr. A třetí úkol – a o tom se moc nepíše – naučit se řídit loď, naučit to důstojníky, kormidelníky, všechny, kteří o osudu lodi rozhodují. Je totiž čím dál jasnější, že rostoucí chaos ve školství nepramení jen z toho, že nemá směr, ale z toho, že loď neumíme řídit, neumíme používat navigaci. Ba co hůř, mnozí se ani nevyznají v námořní mapě. Nic nám nepomůže, když se rozhodneme jet na sever, když neumíme určit, kde je, nevíme, kam točit kormidlem, které motory zapnout a jaké nás kde čeká počasí či proudy. Ani nadšená posádka – učitelé – to nezachrání, když pojedeme plnou parou na mělčinu.

Národní program vzdělávání a nebezpečný ministr
Stanovit směr je ale složitější, než se zdá. Už v roce 2004 školský zákon uložil Ministerstvu školství připravit Národní program vzdělávání. Za 11 let se o to nikdo ani nepokusil. To, co máme, Vize 2020 nebo mnoho nejrůznějších koncepcí, operační programy atd., jsou jen dílčí opatření na pár let a většinou ani neřeší směr plavby, ale generální opravu motorů, odměňování posádky nebo jen barvu výložek důstojníků. Stanovení dlouhodobého programu znamená hledět daleko dopředu a odpovědět na otázky typu: Jakou má mít stát kontrolu nad školstvím a jakou nad vzděláváním? Jak moc budeme při vzdělávání spoléhat jen na školu? Co se musí naučit všechny děti a co je individuální volbou? Jak a do jaké míry má škola reagovat na stále rychlejší změny ve světě? Má být vzdělávání pro všechny, nebo pouze pro vybrané? A tak dále. To vše ovšem znamená zodpovězení celé řady dalších odborných otázek a pečlivé hledání skutečně dlouhodobého politického konsenzu.

Největším nebezpečím pro české školství byl vždy ministr, který si myslel, že to všechno ví. To totiž znamenalo, že vůbec nechápe dlouhodobé souvislosti, a chystá se prosazovat své popletené dílčí představy založené jen na osobních dojmech či předsudcích, přesně tak, jak jsme to viděli u ministrů Chládka či Dobeše. Škubání kormidlem a nepromyšlené zapínání motorů je hlavní příčinou současného neutěšeného stavu. Je skvělé, že paní Valachová jistě nebude ten případ. Bylo by ale její velkou zásluhou, kdyby na takovém dlouhodobém programu zahájila práci.

Jak to (ne)řídíme do chaosu
A teď k řízení lodi. Farmaceutické firmy musí vydat stovky miliónů dolarů na to, aby ověřily, zda jejich nové léky skutečně účinkují a zda vedlejší účinky nejsou příliš nebezpečné. Teprve potom stát dovolí jejich uvedení na trh. Ne tak v českém školství. Ministři, vlády i parlament opakovaně ordinují svá opatření bez pořádné diagnózy, bez znalosti účinků léčby, většinou dokonce i bez toho, aby se zajímaly o další osud pacienta, nevyzkoušenou léčbu běžně nasazujeme plošně i všem zdravým.

Pár příkladů: Po pěti letech konání státních maturit nemáme žádnou analýzu, co to přineslo. A nikomu to nevadí. Proč jsme to celé dělali? A uspěli jsme?

Jsme první z devatenácti zemí OECD v šetření ICILS počítačové gramotnosti. Nikdo ale neví proč a nikdo to nezkoumá. Jsme nejlepší, a kdybychom věděli, čím to je, třeba bychom to uměli využít i jinde.

Živě debatujeme o zavedení státní maturity z matematiky. O dopadech dosavadních kroků nevíme nic, nezkoumáme příčiny a souvislosti úspěchu či neúspěchu jednotlivých skupin žáků, o opatřeních ke zlepšení výuky ani nepřemýšlíme.

Měníme financování škol, zavádíme kariérní řád, omezujeme, kdo smí učit, zavádíme druhý cizí jazyk, povinné plavání atd. atd. Všechno jen tak, podle toho, jak se to někomu jeví nejlepší nebo kdo má silnější hlas. Neznáme dobře stav, nerozumíme souvislostem, nezkoumáme rizika, často nevíme, co je vlastně cílem. Ale konáme. Není divu, že ve školství narůstá chaos.

Chybné je normální
Nejhorší ale je, že pokládáme takový postup za normální. „Mě vaše statistiky nezajímají, já to vidím denně ve své třídě,“ napsal v diskusi jeden z učitelů. Ano, správně, on řeší problém ve své třídě, zde a tady, statistiky ho skutečně nemusí zajímat. Problém ale je, že tento způsob uvažování, který patří do třídy, dominuje i v řízení celého českého školství. Každý chodil do školy, každý měl svou třídu, a tak přece ví, jak to chodí. Právě ve školství jsem nesčíslněkrát zažil, jak ministři, poslanci, radní i úředníci rozhodují na základě svých osobních dojmů, epizodických, často desítky let starých zkušeností, či dokonce předsudků a vytrvalých bludů.

Pokud stojí před novou ministryní nějaký opravdu velký úkol, tak prosadit ve školství způsob uvažování založený na analýzách, datech a důkazech, porozumění dlouhodobým dopadům a zodpovědném řízení rizik. V zahraničí se tomu říká evidence-based policy. Pro začátek by stačilo, kdybychom se to začali učit při řešení dílčích problémů údržby lodi. Chceme-li plout, měli bychom vědět, jakým směrem. Předně se však musíme naučit, jak loď řídit a jak pracovat s navigací…