Kdyby každému, kdo se nakazí, v tom okamžiku zmodral malíček, už dávno jsme se s koronavirem vyrovnali.



Než dočtete tento článek, nakazí se koronavirem něco kolem 60 lidí. Možná mezi nimi budete i vy. Třeba jedete v tramvaji, někdo nakažený kýchl, vy i přes roušku vdechnete příliš velkou dávku viru. Ten člověk, který vás nakazil, se nakazil od bratra a ten se nakazil od manželky, která se zase nakazila od kolegyně v práci. No a ta se nakazila od svého desetiletého syna, který se nakazil první týden v prosinci od spolužáka ve škole. Že to je smyšlený příběh a že se to nemůže stát? Smyšlený je, ale něco podobného se děje každou chvíli.

Zrušme omezení rychlosti v obci
Kdybychom zrušili omezení rychlosti v obcích, vzrostl by počet mrtvých a zraněných. To víme, ale je to "jen" statistika. Nevíme, kdo zemře a kdo se zraní a kdy, odhadujeme jen, že počet mrtvých se zvýší. S koronavirem je to podobné: když nějaké omezení uvolníme, počet mrtvých naroste. Rozdíl mezi silnicí a virem je ovšem v tom, že na silnici přesně víme kdo kdy koho přejel. A hlavně budeme umět skoro přesně určit, kdy v tom hrála roli rychlost v obci. A tak budeme moct třeba po roce vyhodnotit, jaké mělo zrušení omezení rychlosti následky. Bohužel u viru takové věci nevíme. Většinou nevíme kdo koho nakazil, ani kdy a kde. Když otevřeme vleky nepochybně virem onemocní víc lidí a víc lidí také zemře, jenže u žádného konkrétního úmrtí nejspíš nezjistíme, zda v řetězci nákaz, která vedla k úmrtí, byla také nákaza spojená s otevřenými vleky. A navíc ta nákaza nemusela být na vleku, ale třeba v hromadné dopravě do lyžařského střediska. Zatímco při havárii na silnici snadno najdeme viníka, tady ho neznáme a každý může snadno říct já to nebyl. Někteří dokonce říkají, že zrušení omezení rychlosti by zase tak velké dopady nemělo, chodci by se více rozhlíželi a jen málokterý řidič by projel vesnicí sto šedesátkou. Fungovala by negativní zpětná vazba.

Jenže to je právě to, co o koronaviru nefunguje a co nás nejvíc mate. Nikdo z lidí, co byl v prosinci lyžovat, netuší, zda jeho lyžovačka vedla k nějakému úmrtí. Nejhorší je, že o nákaze, tedy vlastně okamžiku havárie, se dovídáme až dávno poté, co k ní došlo, a když nemáme příznaky, tak se to nedozvíme vůbec. Kdyby každému, kdo se nakazí, v tom okamžiku, zmodral malíček, už dávno jsme se s koronavirem vyrovnali. Každý by hned věděl, že je nakažený, a myslím, že naprostá většina by se podle toho i chovala. Navíc s modrým malíčkem by vás asi do hospody ani do školy nepustili, možná ani na vlek. Bohužel malíčky nám nemodrají, a tak se musíme spolehnout jen na statistiku. Ale protože do škol chodí přes milion a půl dětí, fungují statistické metody a pomůže nám matematika přece jen odhadnout, co se stalo.

Je ovšem tragédií této země, že zákonitosti šíření nákazy vláda veřejnosti nevysvětluje a mám dojem, že ani někteří ministři je nechápou, a tak to místo ministra zdravotnictví musí dělat jeden nezávislý matematik, kterému už to nedalo spát.

Krutá daň
Minulý týden u nás přibylo 48 000 potvrzených případů nákazy. Kdyby se nám je podařilo vytrasovat, našli bychom zhruba u 16 000 z nich přenos související s otevřením škol v prosinci. Stačí tedy porovnat skutečnou historii epidemie s modelem, kde na tři týdny od 30. listopadu snížíme R o 10 procent (7 % až 18 %) oproti realitě. Deset procent je nejlepší odhad čistého vlivu částečně otevřených škol (viz ráměček). Odpovídá výsledkům několika zahraničních studií a je v souladu i s daty českých hygienických stanic. (I tak je to číslo dost nejisté, a proto v závorce vždy uvádím interval pravděpodobných hodnot.) Vše ostatní, třeba otevřené obchody, hospody, vleky, je v modelu započteno a zůstává v těch zbývajících 90 procentech.

Jinými slovy díváme se, co by se bylo stalo, kdybychom začátkem prosince školy neotevřeli. Nejenže by se epidemie v prosinci jen málo šířila, ale především dnes bychom na tom byli nesrovnatelně líp. Líp o 34 procent (25 % až 55 %). Namísto 6000 lidí v nemocnicích by jich tam bylo jen 3900 (2700 až 4500). A denně by umíralo ne 150, ale „jen“ 100 lidí (67 až 112). A také bychom dnes byli o hodně blíž případnému uvolnění. V České republice zemře zhruba 1,7 procenta lidí z potvrzených případů covidu-19. Čili tři týdny v prosinci zbrkle otevřených škol stály život už 1500 lidí (1000 až 2300). Ano, patnáct set životů. Krutá daň.

Samozřejmě je to jen model, “co by bylo kdyby”. Možná, že při uzavřených školách by nakonec situace byla dokonce horší. Třeba by ministr Havlíček prosadil otevření vleku hned po Vánocích, protože nakažených by bylo “jen” 4500, lidé by se chovali méně opatrně apod. Mým cílem je ale ukázat, že každé uvolnění epidemických opatření, byť docela malé, má značné a hlavně dlouhodobé následky.

Podobný model funguje i pro dopady otevřených hospod, vleků, obchodů, fitek. Každé opatření má vliv. O šíření epidemie nerozhodují jen místa největších kontaktů, jako je rodina a zaměstnání, ale každé, každičké omezení kontaktů epidemii brzdí. Snížení R o pouhé jedno procento po tři týdny sníží počty nakažených i počty obsazených lůžek o čtyři procenta. A vždy také zkrátí dobu nejrůznějších omezení.

Zavřené školy bolí, ale teď není čas je otvírat
Já bych byl samozřejmě velice rád, aby se školy otevřely, a to co nejdříve. Nakonec Scio je zřizovatelem celkem 14 ScioŠkol, ve kterých už je víc než tisíc dětí. Vidím, jak tam ale i všude jinde jsou děti a učitelé nešťastní, jak všem chybí osobní kontakty. Už to prostě trvá dlouho.

Zavřené školy znamenají spoustu komplikací pro rodiče a řadu dalších rizik pro vzdělání dětí a jejich psychickou pohodu i fyzickou kondici. Uzavřené školy mohou poškodit i jejich další zdravý vývoj, sociální zrání, zanechat i dlouhodobé psychické následky. Tato vláda nás ovšem často chybnými a téměř vždy chaotickými rozhodnutími přivedla do situace, kdy by jakékoliv uvolnění, otevření byť jen jediného dalšího ročníku školy, nebyl jen hazard s lidskými životy, ale přímo zabíjení lidí. Edit 27/1, zdá se, že vláda to pochopila a na 1. února avizované otevřené 9. tříd a maturitních ročníků odložila.

Učitelé by se samozřejmě rádi co nejdřív setkali se svými žáky a někteří žádají otevření škol stůj co stůj. Většina už ale chápe, jaké dopady otevření školy má. Už si vyzkoušeli, že otevírání a zase zavírání škol přináší kromě dílčích přínosů i řadu komplikací. Přechod z onlinu do prezenční výuky a zpět stojí spoustu sil je i žáky. Všichni si také pamatují, že otevření škol v září mělo zásadní podíl na spuštění druhé vlny. Proto mnoho škol, ředitelů i učitelů doporučuje počkat a školy otevírat, až bude jasné, že to je natrvalo, nebo alespoň na dlouho.

Navíc je prakticky jisté, že se i u nás, jako už v Portugalsku, rozšíří britská mutace viru. Edit 27/1 britská mutace je už ve Slaném, a data naznačují, že nejspíš i jinde. A vakcinace probíhá příliš pomalu na to, aby mohla zabránit další vlně. Mluví se o nutnosti zavést šestý stupeň PES. Proto bychom měli rychle začít hledat dlouhodobě udržitelná řešení, která děti uchrání před největšími škodami (sociální deprivace, deprese, otevírání nůžek), při co nejnižším epidemickém riziku. Jde to. Píšu o tom od října například tady a napíšu zas. Plošná řešení, otevírání celých ročníků školy rozhodně dobrým řešením nejsou, epidemické škody jsou veliké a přínosy malé.