Podíl mladých lidí, kteří nastupují na vysokou školu všude v rozvinutém svět přesahuje polovinu, někde je i víc než 80 %. V ČR během let 1994 až 2012 zvýšil více než třikrát. I maturantů přibylo. Taková změna není snadná, rychlá a pro mnohé ani příjemná. Je však nezbytná. Problém je, jak se s ním vyrovnat.

Díl první: Úvod
Díl druhý: Vzdělávání mimo školství
Dil druhý, pokračování: Jak to vidí učitelé
Díl třetí: Připravujeme naše děti na život, ale nevíme na jaký
Dil čtvrtý: Studovat může každý
Díl pátý: Každý chce něco jiného
Díl šestý: Vláda peněz



Černé labutě vzdělávání – blog na pokračování, díl 3 z 9.



Zatímco předchozí dvě změny (Nárůst možností vzdělávání mimo školství a Nevíme na jaký život naše děti připravit), stále nabírají na síle, zde jde už o téměř ukončený proces. Problém je, jak se s ním vyrovnat.

Během let 1960 až 2010 došlo ve všech rozvinutých zemích k dramatickému nárůstu počtu studentů i absolventů v sekundárním a terciárním školství.
Podíl mladých lidí, kteří nastupují na vysokou školu, se v ČR během let 1994 až 2012 zvýšil více než třikrát! Tím ovšem jen dosáhl v rozvinutých zemích celkem běžného stavu něco přes 60 %. To, co v rozvinutých zemích trvalo více než 50 let, u nás proběhlo třikrát rychleji. Proto také nedošlo k přiměřené adaptaci na nové podmínky, a to ani k adaptaci systému, ani k adaptaci v uvažování aktérů. Velmi podobná situace je u maturit, i když změna nebyla zdaleka tak prudká. Dnes chce maturitu skoro každý a skoro každý ji také získá.

Průměrná délka počátečního vzdělávání se prodloužila od roku 1999 do roku 2010 o tři roky. Ne každý ví, že ve stále platném koncepčním materiálu z roku 2002 Národním programu rozvoje vzdělávání v České republice známém pod názvem Bílá kniha se píše: „že podíl žáků studujících všeobecně vzdělávací programy vzroste na 30 %, a že podíl žáků studujících vzdělávací programy končící maturitou vzroste na 75 %.“

Důsledky

Možnosti, potřeby i požadavky žáků a studentů se roztáhly po celé Gaussově křivce. Na vysoké i střední školy přicházejí žáci a studenti s výrazně nižšími studijními předpoklady, se slabší předchozí přípravou i s nižší motivací ke studiu než kdykoliv dřív.

Mnozí učitelé to prožívají velmi negativně a volají po návratu do minulosti, k výběru jen těch nejlepších, dokonce k omezení přístupu k vysokoškolskému vzdělávání. Nevědí nebo ignorují, že v rámci EU máme vůbec nejnižší podíl osob ve věku 30 až 34 let, jež ukončily terciární vzdělání. Vycházejí z toho, že nižší úroveň některých vede ke snižování úrovně a nároků na všechny. To je ovšem zkratkovitá úvaha. Pokud dojde k dostatečné diferenciaci nároků, obsahu, metod i vzdělávacích cest a jejich přizpůsobení možnostem a potřebám vzdělávaných, je možné zachovat jak špičkovou úroveň pro nejlepší, tak i poskytnout maximální možný, to ale znamená přiměřený, obsah i rozsah vzdělání i těm slabším. Psal jsem o tom už v roce 2009 v blogu Vzdělání a košíková a Rozbíječi strojů 2009. U obou blogů je i zajímavá diskuse. Bohužel dodnes jsou námitky stejné a stále stejně nepoučené.

Jisté je, že taková změna není snadná, rychlá a pro mnohé ani příjemná. Je však nezbytná. Představa návratu do minulosti, jak jí někteří (rozbíječi strojů) prosazují, je vysoce kontraproduktivní, protože brání důležitým změnám a udržuje současný nepříliš uspokojivý stav. Přitom má stejnou naději na úspěch jako snaha o návrat od aut k jízdě na koni. Filozof Jan Sokol mi kdysi napsal "Učitel, který sleduje ten nával, instinktivně cítí "to je moc". Že masovost VŠ znamená novou výzvu k přemýšlení, ne jak ji zastavit, ale jak si s ní poradit - to člověka napadne až potom."

I v roce 1774, když byla zavedena povinná školní docházka, mnozí vzdělanci protestovali, že takového vzdělání není prostému lidu třeba (jen se tehdy neargumentovalo Gaussovou křivkou, protože Gauss se narodil až o 3 roky později). A kdo by tehdy řekl, že naprostá většina lidí bude do školy chodit 13 let a 9 bude povinných.

Něco se změnilo!