Vzdělávání na vysokých školách

28. 09. 2009 | 02:29
Přečteno 25212 krát
O tom, jak je možné na vysokých školách zachovat kvalitu vzdělávání i při současném ohromném růstu počtu studentů.

Během posledních patnácti let se vysokoškolské vzdělávání změnilo z výběrového na masové. Je zřejmé, že se tento proces odehrál příliš rychle na to, aby jeho aktéři mohli správně reagovat. A tak tento vývoj přinesl kromě řady nepochybných pozitiv také mnoho negativ.

Graf Čisté míry vstupu
Graf Čisté míry vstupu

Pozitivům jsem se věnoval ve svém článku Vzdělávání a košíková. Jen stručně zopakuji: vysokoškolského vzdělávání se dostává většímu počtu lidí, a to je, bez ohledu na spory o kvalitě, dobře. Když nic jiného, každý rok na vysoké škole dává studentovi čas, aby se rozvíjel. Nejen od školy, ale i od kolegů a celého akademického prostředí dostává podněty, které rozšiřují jeho obzor, učí ho myslet v souvislostech, vyhledávat informace, třídit je a orientovat se v nich. Dává mu možnost pohybovat se v podnětném sociálním prostředí, v němž se vytvářejí i důležité sociální sítě.

V textu Rozbíječi strojů, který následoval, jsem formuloval Princip maximálního vzdělání(PMV): Je správné dát každému příležitost dosáhnout maximálního vzdělání, jakého je schopen a jaké si přeje a jaké je potřeba. Zabýval jsem se také podrobněji výhradami, které se v diskusi k článku Vzdělávání a košíková objevily. Opět zopakuji jen ze závěru: Na vysokých školách je stále příliš mnoho akademických pracovníků, kteří nechtějí vidět fakta a rádi by vše vrátili někam zpět do svého mládí, kdy na vysoké školy bylo přijímáno jen pár procent nejlepších z populačního ročníku (právě ty nazývám rozbíječi strojů). Takový postoj je však nejen naivní, ale škodí. Vývoj nelze z řady důvodů (mj. politických, ekonomických, mezinárodních, organizačních) vrátit zpět. Kdo by si před třemi sty lety pomyslel, že všichni budou umět číst a psát. Podobně je ovšem třeba přijmout, že pokud dále poroste životní úroveň, budou dříve či později prakticky všichni procházet vysokou školou a budou získávat vzdělání, které se stane pro danou dobu standardní.

Pro vysoké školy tak existuje jediná cesta: přizpůsobit strukturu, organizaci a obsah studia i metody výuky novým podmínkám. Rychle, s veškerým úsilím. Jedině tak je možné udržet špičkovou úroveň s těmi, kteří pro to mají předpoklady, a naučit co nejvíce ty, kteří pro špičkovou úroveň předpoklady nemají. Že se následkem toho musí změnit i povaha vzdělávání, je nasnadě. Jednoduše řečeno, vysoké školy se budou muset naučit vzdělávat i ty, které dříve odmítaly.

Za největší současný problém vysokoškolského vzdělávání pokládám skutečnost, že dramatické zvýšení kvantity (v roce 2008 na 306 % roku 1993) mnohde vedlo ke snížení kvality vzdělávání a tedy i poskytnutého vzdělání. Upozorňuji, že na rozdíl od Bíle knihy terciárního vzdělávání (dále jen BK) se zabývám pouze vzděláváním a zcela pomíjím vědu a výzkum.

Pokles kvality vzdělávání má dvě odlišné podoby.

První, často zmiňovanou, všem zřejmou, ale podle mého názoru méně podstatnou je to, že se nedostává bývalé péče studentům s dobrými předpoklady. Pro jednoduchost budu takové studenty nazývat elita. Mám na mysli zhruba 20 % nejlepších současných studentů, což odpovídá zhruba těm, kteří absolvovali vysoké školy na počátku 90. let. Václav Hořejší k tomu napsal: Ta kvantita přináší snížení kvality. Učitelé na středních a hlavně vysokých školách jsou stále více zahlcováni zástupy těch podprůměrných taky-studentů, které fakulty berou v maximálním možném počtu a často téměř bez ohledu na kvalitu proto, že na ně dostávají státní příspěvky. Vysokoškolští učitelé pak mají stále méně času na ty nejlepší studenty a na vlastní vědeckou práci.

Druhou, mnohem méně reflektovanou podobou je ovšem to, že se dostává malé či nedostatečné péče i těm „podprůměrným taky-studentům“, kteří nepatří k elitě. Výuka na řadě fakult totiž stále spíše odpovídá situaci výběrového vysokoškolského vzdělávání a na změněnou situaci se neadaptovala. Zdůrazňuji tento problém jednak proto, že se týká většího počtu studentů, ale především proto, že nikoho moc netrápí. Studenty, kteří nepatří k elitě, budu pro jednoduchost nazývat občanstvo (původně jsem užil termín masa, ale ten má mírně pejorativní podtext, a já chci naopak zvýraznit pozitivní stránky tento části kvantity). Tvoří zhruba 80 % studentů, kteří dnes nastupují na vysoké školy. K tomu v rozsáhlé diskusi nenapsal nikdo nic.

Příčiny

Financování (jen trochu)

Obecně se za hlavní příčinu problémů pokládá systém financování vysokého školství. Zjednodušeně řečeno systém financování „na hlavu“ studenta, který „nutí“ vysoké školy k přijímaní stále většího počtu uchazečů a jejich udržování ve škole. Financování je nepochybně příčinou masovosti, příčinou poklesu kvality je ovšem jen částečně. Naprostá většina níže navrhovaných opatření, které pokles kvality pomáhají eliminovat, nemá s financováním nic společné a je možné je realizovat i v současném systému.

Příčina to snad může být jen v tom smyslu, že vidina financování na studenta zaslepila některé vysoké školy, a ty si neuvědomily, že s dramatickým nárůstem počtu studentů NUTNĚ musí klesnout i jejich (průměrná) kvalita (viz Vzdělávání a košíková), a nepřizpůsobily se změněné situaci.

Nedůsledná restrukturalizace studia

Mnohem vážnější příčinou současných problémů je to, co je v BK označováno za někdy jen formální restrukturalizaci studia v souladu s boloňským procesem. (BK 13). Řada vysokých škol v podstatě jen rozdělila své pětileté programy na dvě části, první tříletou a navazující dvouletou. Málo se počítalo s tím, že by absolventi bakalářských programů mohli odcházet, či dokonce většinou měli odcházet do praxe. Současný stav, kdy 87 % bakalářů prezenčního studia veřejných vysokých škol pokračuje v dalším studiu, je patrně světovou raritou. Řada vyspělých zemí má sice mnohem vyšší podíl populace nastupující na vysoké školy (až k 70 %), ale většinou jde o krátké (kratší než 5leté) programy. Absolventi krátkých programů tvoří v OECD 64 % a jistě procházejí zcela jinak koncipovaným studiem než bakaláři čeští, od nichž se, soudě podle programů, stále očekává, že budou dělat „vědu“. Věda však není pro občanstvo.

Nepřiměřené požadavky akreditační komise na bakalářské programy

Ve standardech akreditační komise pro bakalářské studijní programy se mj. píše: Alespoň 40 % přednášek musí být vyučováno profesory nebo docenty příslušného odborného zaměření; u akademických pracovníků podílejících se na uskutečňování bakalářského programu, musí být doložena jejich výzkumná, vývojová, umělecká v oboru jejich působení za posledních 5 let; předměty teoretického základu bakalářského programu musí tvořit alespoň třetinu celkové časové dotace.

Takové požadavky mají řadu negativních dopadů:
a) mezi bakalářskými a magisterskými programy není velký rozdíl (40 % versus 60 % přednášek),
b) občanstvo, která k tomu nemá předpoklady, má být konfrontována s vědeckou prací
c) je obtížné, ne-li nemožné, vytvářet bakalářské programy, které by byly důsledně propojeny s požadavky praxe,
d) profesoři a docenti jsou přetěžováni výukou občanstva, která jejich „výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost“ nepotřebuje a neocení, a jejich síly pak chybí při vzdělávání elity,
e) poptávka po docentech a profesorech již vytvořila „létající“ akademiky (viz Konrad Liessmann, Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění, přeložila Jana Zoubková, Academia, edice 21. století, Praha 2008), což při rostoucím počtu studentů dále povede k růstu počtu docentů a profesorů a vedle inflace vysokoškolských titulů tak hrozí inflace habilitací a profesur. Při českém přístupu k řešení problému zcela reálně. Akreditační komise by měla vyčíslit, kolik docentů je třeba, když počet studentů VŠ brzy přesáhne 400 000. Mně vychází, že v průměru se může jednomu studentovi věnovat profesor nebo docent 15 minut týdně.
f) takové požadavky neumožnily akreditaci programů vyšších odborných škol

Postupná likvidace vyšších odborných škol

Vyšší odborné školy se mnohem rychleji a efektivněji než vysoké školy naučily spolupracovat se zaměstnavateli a orientovat se především praktickou přípravou na kvalifikované zaměstnání. I díky tomu dnes patří absolventi vyšších odborných škol k nejúspěšnějším na trhu práce. Zákon o vysokých školách č. 111/1998 Sb. však jejich existenci v rámci systému terciárního vzdělávání nikterak neupravuje. (BK 21) A vysoké školy se bránily změně, která by VOŠky učinila součástí terciárního vzdělávání.

Demografický pokles, vybírané školné, nižší prestiž titulu DiS. a také omezená možnost pokračovat ve studiu na vysoké škole tak postupně VOŠky likviduje a jejich potenciální studenti raději rozšiřují občanstvo na školách vysokých.

Nezájem trhu práce o bakaláře

Jde o začarovaný kruh. Trh práce nemá o bakaláře zájem, protože ti nejsou pro praxi připraveni, a vysoké školy bakaláře pro praxi nepřipravují, i proto že o ně nemá trh práce zájem. A to zase zvyšuje poptávku po magisterském navazujícím studiu.

K tomuto neutěšenému stavu přispívá jako největší zaměstnavatel i stát, který zatím neujasnil pozice absolventů bakalářských programů.

Nepochybně zajímavý by byl průzkum mezi studenty, zda o delší studium stojí. Z informací, které mám soudím, že pokud by bylo na trhu práce uplatnění, mnozí by se rádi spokojili s bakalářským titulem.

Elitářství vysokých škol

Klíčovou příčinou ovšem je neochota podstatné části vysokých škol akceptovat nutnost větší diverzifikace systému (pokračující přesvědčení, že všechny veřejné vysoké školy mohou mít charakter univerzit). (BK 14)

Bakalářské programy jsou mnohdy vnímány pouze jako přípravný blok pro magisterský cyklus, nejsou dostatečně diverzifikovány co se týče zaměření a chybí dostatečné množství programů s jasnou ambicí praktického uplatnění absolventů. (BK 21)

Kudy cesta nevede

Rozdělení vysokých škol do tří základních typů institucí (výzkumné – vzdělávací – profesně orientované), jak s ním počítá BK (str. 25), pokládám za iluzorní nebo minimálně hodně vzdálené. To snad bylo možné udělat v době, kdy nové regionální vysoké školy vznikaly. Nevidím v České republice tu sílu, která by alespoň polovině ze současných 26 veřejných vysokých škol, z nichž 24 je univerzitních, sdělila, že už nejsou výzkumné. Vždyť šestnáct z nich má dokonce v názvu slovo „univerzita“. Navíc by to nejspíš ani nebylo účelné, když v rámci téměř každé vysoké školy existují fakulty či alespoň programy a obory na dobré výzkumné úrovni a několik na dobré úrovni vzdělávací. Jak ale jinak by mohly vzniknout profesně orientované vysoké školy, než z těch stávajících? Další občanstvo už není a velmi pochybuji, že fakulty by byly ochotny snižovat své kapacity a řešit nutné personální dopady.

Zcela souhlasím s tím, co Jan Konvalina za vysoké školy napsal: Politici tohle za nás neudělají (a když, tak blbě). Myslím, že problém si z větší části mohou a musí vyřešit vysoké školy samy.

Kudy (snad) cesta vede

Když minule diskutující předkládali návrhy na řešení situace, z nichž řada se mi jevila spíše jako zbožná přání než realizovatelná opatření, žádal jsem je, aby vždy zodpověděli tyto otázky:
Kdo má něco udělat?
Co má udělat?
Zda to udělá?
Pomůže to?

Budu se toho sám držet.

Změny pravidel akreditační komise

Akreditační komise by například v požadavku „alespoň 40 % přednášek musí být vyučováno profesory nebo docenty“ k profesorům nebo docentům mohla přidat ještě vysokoškolsky vzdělané odborníky s nejméně pětiletou souvislou praxí. Požadavek na třetinu teoretických předmětů by mohla zrušit, či alespoň oslabit.

Takové kroky mají význam nejen v tom, že vysokým školám umožní bakalářské obory zcela jinak koncipovat, ale jsou i signálem, že bakalářské obory nejsou jen předstupněm magisterského studia, že jsou svébytné.


Kdo: Akreditační komise, MŠMT.
Co: Viz výše.
Zda to udělá: Nevím a nespoléhal bych na to. Pokud se ovšem vysoké školy shodnou a vyvinou na akreditační komisi přiměřený tlak, dosáhnou toho.
Pomůže to: Určitě ano.

Snížení podílu studentů, kteří pokračují v magisterském studiu

87 % bakalářů pokračujících v magisterském studiu není v současnosti rozumné (i když se to třeba stane během dalších desetiletí standardem).


Kdo: MŠMT.
Co: Nastavit (perspektivní, dlouhodobý) systém financování tak, aby pro fakulty bylo výhodnější mít výrazně víc bakalářů než magistrů. Snížení dosáhnout i administrativně.
Zda to udělá: Spíše ne. Vysoké školy se nejspíš budou bránit. Prý už neprošel návrh ministerstva na snížení na 70 %.
Pomůže to: Ano, ale má to i svá rizika. Co například s těmi několika skutečně elitními fakultami či obory, které si zachovaly vysokou úroveň (když si to o sobě navíc myslí většina)?

Diferenciace studia

Je nutné vytváření nových (nebo modifikace současných) méně náročných oborů vhodných pro občanstvo, a vytváření nových prakticky orientovaných bakalářský programů a oborů (což je možné např. ve spolupráci se středními odbornými školami či s VOŠ). Značná část slabších studentů to velmi uvítá. Jsou si totiž dobře vědomi, že vyšší nároky nemohou dostát nebo jen s velkými obtížemi, na vědu ani na výzkum neaspirují. Naše dotazníková šetření např. ukazují, že naprostá většina uchazečů si je dobře vědoma svých možností.


Kdo: Fakulty, akreditační komise.
Co: Viz výše.
Zda to udělá: Protože je to v zájmu kvality vzdělávání pro elitu, tak nakonec ano.
Pomůže to: Určitě ano.

Mnohem rychlejší opatření, která jsou plně v moci fakult, ale spočívají ve vnitřní diferenciaci výuky. Když mohou na gymnáziu přerozdělit 120 studentů jednoho ročníku (bez ohledu na příslušnost do 4 standardních tříd) podle výkonnosti na angličtinu, proč by nemohla podobně postupovat fakulta, jejíž vnitřní organizaci nesvazují ministerské vyhlášky? Dovedu si dobře představit, že nějaký kurz je nabízen studentům ve dvou či třech variantách, v různé náročnosti či dokonce i v různé časové dotaci, či jiná organizační opatření, která oddělí výuku elity a/nebo diferencují výuku občanstvo podle jejích možností.

Je také zbytečné si stěžovat, co všechno by studenti ze střední školy měli umět a neumějí. Mnohem užitečnější by bylo více pečovat o to, aby to škola i student rozpoznali hned na počátku studia a aby škola studentovi pomohla nedostatky napravit (slyšel jsem o fakultě, jež zavedla dobrovolný kurz s pracovním názvem „zlomky“, který napravuje mezery v matematice)


Kdo: Fakulty, katedry, akademická obec.
Co: Viz výše.
Zda to udělá: Někde už začali, ostatní se většinou přidají, i když to vyžaduje hodně úsilí a žádné peníze z toho nekoukají, tak zodpovědným pedagogům to prostě nedá.
Pomůže to: Určitě ano.

Realistické přizpůsobení studia možnostem studentů

Nepochybuji, že se mnohým jen po přečtení nadpisu vyrazila kopřivka, a nepochybuji, že někteří rozbíječi strojů se mnou budou ostře nesouhlasit i po mém následujícím vysvětlení. Nepíši ale, že se studium má přizpůsobovat studentům, ale možnostem studentů. To je v souladu s Principem maximálního vzdělání.

Václav Hořejší píše: Dlouhá léta přednáším základní kurs imunologie na Přírodovědecké fakultě UK. V posledních letech pozoruji, že docela jasně narůstá počet studentů, kteří na úspěšné absolvování tohoto kursu (nikterak zvlášť náročného) prostě nemají dostatečnou intelektuální kapacitu. Je jasné, že něco není v pořádku. Jak je možné, že tito studenti došli až ke kurzu imunologie? Proč studují obor (program), na který nestačí? A co si takový student z přednášek profesora Hořejšího odnáší? Kdo z toho má užitek a jaký?

Před nedávnem jsem dokonce slyšel jednoho vysokoškolského učitele chlubit se, že stále přednáší stejně náročně jako před lety a že ví, že v sále mu rozumí nejvýš deset procent studentů. Pro mě typický rozbíječ strojů.

Je zřejmé, že na občanstvo nelze klást stejné nároky jako na elitu a že na vysokých školách tuto novou situaci mnozí ještě nepromysleli. Je vcelku triviální konstatování, že pokud nároky na studenty přesáhnou jejich možnosti, nemá z toho užitek nikdo. Studentů na vysokých školách přibývá, 80 % z nich tvoří občanstvo a náročnost studia se musí přizpůsobit jejich možnostem. To ovšem jistě neznamená, že se na studenty nemají klást žádné nároky, či že se studenti nemohou ze školy vyhazovat, ať už proto, že pracují pod své možnosti, nebo proto, že jejich možnosti jsou příliš nízké. Nároky však musí být stanoveny přiměřeně možnostem studentů, stabilně a pokud možno transparentně. Student by měl vědět, co se od něj bude chtít a zda je to v jeho možnostech, už v okamžiku, kdy se na obor hlásí. Znovu však opakuji, nároky musí být realistické a odpovídat tomu, že na vysoké školy nastupuje přes polovinu populačního ročníku, tedy i lidé, jejichž IQ je nižší než 100.

Situace je ale dnes silně rozkolísaná. Někteří učitelé se zcela nekriticky a marně snaží udržet bývalou úroveň, jiní rezignovali. Výsledkem jsou pak inženýři ekonomie, kteří sice mají zkoušku z parciálních diferenciálních rovnic (kterou získali těžko říct jak), ale neumí vyřešit rovnici 2x=0, jak to bylo diskutováno v minulém blogu.
Kdo: Fakulty, katedry, učitelé vysokých škol.
Co: Viz výše.
Zda to udělá: Rozbíječi strojů ne. Z ostatních to již někteří začali dělat. Další, kteří z vnitřní potřeby chtějí učit dobře, se přidají. A u zbývajících to bude záležet na dalších opatřeních (např. zda se podaří najít způsob jak ocenit rozpoznat a ocenit efektivitu a výsledky výuky). Rozbíječi strojů postupně zaniknou.
Pomůže to: Určitě ano.

Větší důraz na pedagogiku a didaktiku

Tradičně se na vysokých školách pedagogickým a didaktickým otázkám mnoho pozornosti nevěnuje. Učitelé vysokých škol jsou také jediní, kteří učí bez tzv. pedagogického minima.

Je to dáno tím, že elita se většinou umí učit i bez ohledu na kvalitu podání. Rozhodující je obsah. Špičkový, ale špatně komunikující vědec může být oblíbenou hvězdou.

Pro občanstvo ovšem tento předpoklad neplatí. Pro výsledek vzdělávání mnoha studentů v bakalářských oborech nejsou rozhodující vědecké výsledky učitele, ale jeho pedagogické a didaktické schopnosti. V některých případech by se studentům dostalo lepšího vzdělání, kdyby je učili učitelé ze středních škol. To ostatně bylo a je příčinou úspěchu „VOŠek“ na trhu práce.


Kdo: Učitelé vysokých škol.
Co: Učit se učit, vzdělávat se v pedagogice a hlavně mnohem víc přemýšlet o tom, jak zpřístupnit látku i občanstvu, tedy studentům, jací dříve na vysokých školách vůbec nebyli.
Zda to udělá: Stejné jako předchozí „Zda“.
Pomůže to: Určitě ano.

Největší oříšky

Elitářství

V BK se na straně 21 píše: Na této snaze mít na všech veřejných vysokých školách a jejich jednotlivých částech (fakultách) za každou cenu všechny tři stupně studia se podepsala i dlouhodobá neúspěšná diskuse o potřebě rozdělení institucí terciárního vzdělávání na výzkumné školy, školy zaměřené na vzdělávání a na instituce poskytující prakticky orientované programy (instituce profesní přípravy). První z těchto kategorií bývá zjednodušeně interpretována jako jediná plnohodnotná univerzita, zatímco ostatní kategorie jsou chápány jako označení nižší kvality.

Stejný postoj, aplikován na výuku, znamená snahu za každou cenu učit elitu, což se bere jako jediná plnohodnotná práce pro vysokoškolského učitele, zatímco vzdělávání občanstva je pokládáno za méně zajímavé, méně prestižní, či podřadné.

Dovolím si k tomu jen uvést osobní zkušenost: Učil jsem matematiku a fyziku na gymnáziu. Učit ji v matematické třídě, k tomu úplně stačí matematiku a fyziku umět a žákům ukázat, jak se co dělá. Oni myslí stejně jako já a rychle to pochopí. Skutečné dobrodružství ducha ovšem je učit slabé žáky, odhalovat a napravovat jejich pomýlené představy, to vyžaduje kreativitu. Když jsem si potom jako ředitel školy mohl vybrat, vždy jsme si vybíral ty slabší.

„Vysoká škola“

Slova „vysoká škola“ mění svůj význam. Dříve znamenala elitu, dnes občanstvo (masu). Již došlo k inflaci titulů a bude ještě hůř. Stále se to jmenuje „stůl“, ale je to židle… Není snadné si to srovnat v hlavě.



Prosím, vyjádřete se k článku. Po kliknutí se vám zobrazí, co si myslí ostatní.


Omlouvám se, že to bylo tak dlouhé, a děkuji za trpělivost a případně i za Váš názor.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy