Pokud byste pro své děti hledali školu a mohli byste si vybrat mezi školou, která připravuje na minulost, na přítomnost či na budoucnost? Kterou byste si vybrali? Jen málokdo zaváhá, od školy přece čekáme, že děti připraví do života. A ten jejich je hlavně v budoucnosti.

A máte dojem, že to škola, do které chodí Vaše dítě, na budoucnost skutečně připravuje? Cílevědomě a systematicky? Že na Ministerstvu školství, v ředitelně školy či ve sborovně stále přemýšlejí o tom, co a jak učit, co naopak neučit, protože to bude zbytečné, na co klást důraz, co u dětí rozvíjet, aby v 21. století mohly žít plnohodnotné, smysluplné a spokojené životy?


Mnozí řeknou: “Nevíme ani, co bude za pět let, natož za deset, až děti opustí školu, či dokonce za dvacet, třicet let, až budou na vrcholu sil. Tak jak je můžeme připravovat na něco, co nevíme, jak vypadá.” To ovšem není dobrá úvaha. Za prvé, leccos o budoucnosti víme nebo tušíme. A i když mnohé věci jsou jen pravděpodobné a nejisté, je určitě lépe na ně být připraven, než být zaskočen. Ale hlavně, připravovat se můžeme právě na tu nejistotu. Tvrdit, že děti nelze připravit na budoucnost, když nevíme jaká bude, je stejně hloupé, jako se vydat na expedici do neznámého kraje jen v plavkách, s tím, že stejně nevím, co mě čeká. Kolega jednou letěl z Tanzánie do Švýcarska. Bylo to v březnu. Vedle něj seděl párek Tanzanců v žabkách a čímsi jako bederní rouškou. Tvářili se spokojeně a nechápavě koukali na tašky plné čepic a šál. Zřejmě očekávali, že svět tam jinde nemůže být o tolik odlišnější než jejich savana. V Curychu plakali, když uviděli poprvé sníh.

Ministerstvo školství se chystá (znovu) začít s revizí Rámcových vzdělávacích programů, snad bude hotova v roce 2022. Snad zmizí věci už dnes zastaralé a snad dojde k redukci zbytnělého obsahu, ale radikální obrat k budoucnosti nečekám. My ve ScioŠkolách ale nemůžeme a nechceme čekat s čím Ministerstvo přijde. Rád bych se s vámi podělil o to, k čemu už jsme došli.

Aktivní flexibilita

Budoucnost je stěží předvídatelná. A vlastně to jediné, co o ní víme (skoro!) jistě je, že bude nejen přibývat změn malých i velkých, ale že jich bude přibývat stále rychleji. Životy dnešních dětí budou ještě méně předvídatelné a ještě více plné změn, než ty naše.

Z toho je jasné, že pro dobrý, spokojený život bude klíčová flexibilita, schopnost změny zvládat, vyrovnávat se s nimi, nebát se jich, vidět v nich příležitost, využívat je, ba je i předvídat či dokonce iniciovat, řídit a prosazovat. Čím dál víc bude nutné měnit mnohé ve svém životě - povolání, místo a způsob života, zvyky, vzdát se zavedených pořádků. Umět a chtít to udělat, v pohodě či dokonce s radostí ze změny. Proto mají Scioškoly heslo: "Změna je pro nás trvalý stav."

Zvládnout změnu, to také vždy znamená něco nového se naučit. Proto je třeba umět se učit. Ale také chtít se učit, učit se rád. Umět řídit své učení. Říká se tomu učební autonomie. Ve ScioŠkolách k ní děti vedeme a už pár cest známe. A další hledáme. Ostatně i v Rámcovém vzdělávacím programu máme dost podobnou kompetenci k učení.

Nejde ale jen o to, aby se děti naučily, jak se na změnu rychle adaptovat. Nemají být jen pasivním příjemcem změn. Svoboda rozhodování, autonomie, pocit že mám svůj život pod kontrolou, jsou pro životní spokojenost klíčové. Proto je třeba vědět jak budoucnost aktivně vytvářet, mít představu, kam chci směřovat. Místo plnění úkolů já sám mám být tvůrce své budoucnosti. Každé dítě by proto mělo mít už ze školy zkušenost, že si může vybrat, kterým směrem se vydá a nést za své rozhodnutí zodpovědnost. Také by si mělo vyzkoušet, že svou aktivitou může něco změnit, že budoucnost může být taková, jakou ji chce mít. To jsou důvody, proč ve ScioŠkolách mohou děti často volit, co a jak se budou učit. To jsou důvody, proč ve všech ScioŠkolách funguje celoškolní shromáždění, které může o řadě věcí rozhodovat. A proč může každé dítě předložit svůj návrh.

Dobré vztahy s lidmi

Jen flexibilita a učební autonomie, ale nestačí. Jen s nimi by člověk byl jen zmítán nepředvídatelným vývojem. Čím více změn, tím potřebnější jsou pevné opěrné body. První věc, která člověku pomáhá neztratit se uprostřed chaosu - je jeho nejbližší okolí, jako rodina, nejbližší přátele, na které se může spolehnout. Bhútán jak známo odmítl hodnotit úspěšnost své země podle výše HDP (Hrubého domácího produktu) a prosazuje koncept HDŠ (Hrubé domácí štěstí). K měření HDŠ používají dotazník, ve kterém se mj. ptají: Kolik lidí je vám tak blízkých, že se na ně můžete obrátit, pokud a) onemocníte, b) máte finanční problémy c) máte emocionální problémy. Proto je důležité mít dobré vztahy s lidmi. Umět vztahy navazovat, udržet si je, umět předcházet konfliktům, řešit je, když vzniknou, umět otevřeně komunikovat, být empatický, umět pomoci a umět požádat o pomoc. To všechno jsou věci, které se děti ve škole mohou učit a naučit, my se o to ve ScioŠkolách systematicky snažíme, ať už prostě tím, že děti mají spoustu příležitostí komunikovat mezi sebou, konkrétními “kurzy” jako třeba řešení a předcházení konfliktů a praktickou každodenní realizací, pomocí při reflexi vztahů mezi dětmi. Hlavně však tím, jak se chováme sami k sobě. Děti vidí, že i mezi dospěláky vznikají konflikty. Přetahujeme se o třídy, promítačky, kabely, hodiny, jednáme s rodiči, zlobíme se na sebe. Ale vše otevřeně, často před dětmi, autenticky a slušně. Zde platí "do it as I do". Mimochodem i v platném Rámcovém vzdělávacím programu najdeme kompetence sociální a komunikační.

Rozumím sám sobě

Druhým pevným bodem, který je nutný, aby člověk ve stálých změnách neutonul, je člověk sám. Jakkoliv se bude svět a společnost kolem mě měnit, já tady pořád budu. A čím bude změn víc, tím důležitější bude, abych já měl jasno, abych věděl, kam směřuji, co je pro mě důležité, abych měl ukotvený hodnotový rámec. Abych si věřil, znal své možnosti, své silné i slabé stránky. Jinými slovy, abych rozuměl sám sobě, abych měl dostatečné sebe-vědomí, sebedůvěru. Jen tak budu umět se rozhodovat v nepřehledných a nejistých situacích, kterých každého v budoucnu jistě čeká mnoho.

I v tom může škola hodně pomoci. Svobodné školy, jako je Summerhill, Sudbury Valley či demokratické školy Nizozemí, si právě tohle kladou za hlavní cíl. Zakladatel školy Summerhill A. S. Neill mluví o tom, že děti je třeba vést k sebeurčení a seberegulaci. Cestou k tomu ovšem není jen velká míra svobody a s ní spojené zodpovědnosti, jakou volí svobodné školy. Ve Scioškolách děti soustavně vedeme k reflexi a hodnocení své práce. Pokud to jen trochu jde, nejsou to průvodci, kdo dětem říká, co je a co není dobře, a kam a jak dál, ale děti samotné. Vedeme děti i k reflexi jejich motivací, co chci a proč. K sebereflexi průběhu učení. Jak jsem se učil, co mi šlo a co ne. Jak příště? To vše je zpočátku pro děti neobyčejně těžké, ale pokroky jsou patrné. A také dětem ukazujeme, jak pracujeme s hodnotovým rámcem ScioŠkol.

Scénáře budoucnosti

Nevíme, zda bude jednou AI (umělá inteligence) chytřejší než člověk. Zda bude jednou člověk žít 300 let nebo bude nesmrtelný. Zda vezmou roboti a AI většině lidí práci. Zda budeme muset (radikálně) omezit náš blahobyt. Zda dojde třeba vlivem globálního oteplování ke stěhování národů. Zda vznikne “nový člověk” geneticky vylepšený. Zda budeme s technologiemi komunikovat přímo myšlenkou. Kdo a jak moc se přestěhuje do virtuální reality atd. Často je ale budoucnost již dnes jasná. Je jen otázka času, kdy nás zasáhne, např. je jasné, že do ulic přijdou autonomní auta, jen nevíme kdy.

Existují i katastrofické scénáře, které líčí úplný či částečný rozpad současné civilizace, “návratu na stromy”. Pak by bylo pro další přežití zapotřebí umět lovit, ochránit se v přírodě před deštěm a chladem, rozdělávat oheň, pěstovat plodiny, chovat hospodářská zvířata, zpracovávat a uchovávat suroviny atd. atd. Mnohé z toho se tradičně učí skauti, a mnohé z toho se děti mohou naučit i vše škole. Takové dovednosti někdo užije i dnes. A když nic jiného, vědomí toho, že umím přežít i za hodně nepříznivých podmínek, snižuje strach z budoucnosti. Proto s dětmi ve ScioŠkolách jezdíme do přírody a hledáme místa s náročnými podmínkami - bez elektřiny, bez tekoucí vody, bez mobilního signálu apod.

Prodloužený věk, umělá inteligence, víc volného času

Názory expertů na budoucnost se často dramaticky liší. Někteří biologové pokládají za jisté, že člověk nakonec dosáhne nesmrtelnosti, jiní to pokládají za vyloučené - shodnou se však na tom, že dojde k dalšímu výraznému prodloužení života. Někteří odborníci na umělou inteligenci pokládají za jisté, že člověk nakonec vyvine počítač, který bude mnohem chytřejší než člověk, jiní to pokládají za vyloučené - shodnou se však na tom, že umělá inteligence převezme mnoho z dnešních činností člověk, že postupně vstoupí i do mnohých profesí, které dnes pokládáme za výlučně lidské, jako třeba lékař, právník, konstruktér. Většina ekonomů a sociologů pokládá za pravděpodobné, že s robotizací a s AI vznikne široká skupina nezaměstnatelných obyvatel, těch, pro které nebude placená práce, jiní to pokládají za vyloučené a věří, že práce bude vždycky a situace na trhu práce se příliš nezmění - na tom, že přibude volného času se však shodnou.

To vše jsou pro školu, která vždy tradičně připravovala hlavně na práci a na povolání, velké výzvy. Výzvy, které by měla řešit dnes. Jak připravit děti na to, aby uměly smysluplně trávit volný čas a dokázaly v něm najít seberealizaci v době, kdy ji nebudou mít ve výdělečné práci? Voltaire kdysi napsal “Práce od nás zahání tři velké nepřátele - nudu, neřest a nouzi." Ale když nebude práce a snad ani nouze, kdo zažene nudu a neřest? Jak děti připravit na to, že budou žít sto let, že s rozvojem AI budou postupně zanikat nebo se měnit mnohá povolání, dost možná i to jejich? Jisté je, že obecné a univerzální vzdělání je mnohem lepší než jakákoliv specializace. O žádné specializace totiž nevíme, zda za deset či třicet let bude k něčemu.

Celý život horníkem

Ano, aktivní flexibilita, dobré vztahy a rozumět sám sobě to jsou určitě věci, které máme u dětí rozvíjet. Ale jak máme děti připravit na konkrétní změny? Víme už teď, že přibude starých lidí, že AI v mnoha oblastech člověka nahradí, že na globální oteplování bude muset lidstvo nějak reagovat, že se vztahy ve společnosti promění, že čipy v těle nás neminou, že lákavost virtuální reality bude veliká, že prakticky každý bude muset během života mnohokrát měnit profesi atd.

Inspirující je příběh propuštěného horníka z dolů OKD Tomáše Hisema. Ten se po 21 letech práce v dolech naučil nové profesi a nyní pracuje jako programátor e-shopů. Nestěžuje si na to, že to bylo těžké, že musel překonat řadu překážek, ale říká “Proč mi v mládí nikdo neřekl, že nemůžu být horníkem celý život?”. O tom, že lidé budou v 21. století muset měnit povolání, to se přece už v devadesátých letech dobře vědělo, i to že doly tu nejsou navždy.

Proč mu to nikdo neřekl? Jeho tatínek byl nejspíš horníkem - celý život, tak to bývalo. A tak mu to říct nemohl. Ale kdyby to Tomáš Hisem věděl a s ním další tisíce horníků, možná by trávili svůj volný čas jinak, četli by jiné knihy, možná by si hledali jiné přátele, možná by si už dřív našli jinou práci, třeba by se přestěhovali do jiného města, oženili s jinou ženou. Kdo ví? Prostě a jednoduše, informace tom, jak může vypadat jejich budoucnost, by měla vliv na jejich rozhodování. Byli by lépe připraveni a méně zaskočeni. Proto je důležité, aby se děti, samozřejmě přiměřeně své vyspělosti a přiměřeně svému porozumění světu, učily hledět do budoucnosti, věděly o možnostech které mohou, i když nemusí, nastat. Učily se o nich přemýšlet, nebát se jich, učily se je hodnotit, rozumět jejich možným rizikům a přínosům, a učily se třeba i hledat cesty, jak negativním tendencím bránit a pozitivní podpořit. To vše bychom jistě měli dělat i my dospělí, protože jen tak se přestaneme budoucnosti bát, a jen tak nepřeneseme svůj strach na děti.

Jistě je také užitečné podívat se s dětmi na to, jak lidé v minulosti předpovídali budoucnost, a které z jejich předpovědí se uskutečnily a které ne. Jaké kdo měl vize a sny a komu se podařilo je realizovat. Popovídat si s dětmi o jejich vizích a představách o budoucnosti světa. Ve ScioŠkolách se s tím děti setkají. Ale zrovna tohle může s dětmi každý dělat i doma.

Aby nám to děti nevyčítaly

Někdo možná řekne, nás o budoucnosti nikdo neučil a dnes jsme dobře živi, s budoucností jsme se nějak vyrovnali. Ano, někteří ano, zejména pak čtenáři tohoto textu, kteří však nejspíše netvoří reprezentativní vzorek společnosti. Ale mnozí jiní ne. Kolik lidí žije nespokojené, nešťastné životy. Mají strach z budoucnosti nebo spíš jsou už dezorientování v přítomnosti, rádi by vrátili svět do doby, kdy mu rozuměli. Připravil je někdo, když ještě byli ve škole, že budoucnost může být tak složitá? Řekl jim někdo, že “nemůžou být celý život horníkem”, že “ve Švýcarsku sněží”? Většina odborníků právě v nezvládnuté složitosti současného světa a neschopnosti se s ní vyrovnat, vidí hlavní příčinu narůstajícího podílu duševních poruch. A svět, který naše děti čeká, se bude měnit ještě víc a ještě rychleji. Kolik dnešních dětí za dvacet let nevystačí se školou, do které dnes chodí. S podobnou školou, jako jsme měli my?

Snad ani tolik nevadí, že zatím nevíme přesně, jak děti na složitou a nepředvídatelnou budoucnost připravit. Hlavní problém je v tom, že o tom ani nepřemýšlíme. Mnozí se budoucnosti bojí nebo si namlouvají, že děti vystačí s podobnou školou jako měli sami. Ale dnešní děti budou žít v úplně jiném světě, než byl ten náš. A škola by jim měla pomoci se na to připravit. Vždyť právě to je její hlavní úkol.