Ministerstvo školství pro příští dva roky navrhuje státní maturity radikálně zjednodušit. Bude jen jedna úroveň, slohové práce z českého jazyka se budou opravovat ve škole. A aniž si toho kdo příliš všiml, zmizí také všechny další testy z volitelných předmětů, za desítky miliónu je dělaly jen stovky žáků.

Jsou to všechno nepochybně kroky zpět. Tedy kroky správným směrem. Vyrazili jsme totiž plnou parou směrem špatným. Jsem si zcela jist, že loňská i letošní státní maturita vzdělávání uškodila. A navíc pohltila téměř zcela naše uvažování o vzdělávání.

Mnozí zastánci minulého modelu státní maturity, a není jich málo, věří, že nejdůležitější je mít co nejnáročnější maturitu. Jsou i tací, kteří se radují, že třeba z matematiky propadlo hodně žáků. Někteří z nich se o test ani nezajímají, hlavně, že maturantů bude míň. Jiní jej pokládají za zbytečně lehký (v základní úrovni propadlo 19,6 % žáků), a kupodivu je už netrápí test z českého jazyka, i když z něj propadlo „pouhých“ 1,1 % žáků. Máme prý prostě moc maturantů i vysokoškoláků…

Jsme asi jedna z mála zemí na světě, kde se veřejně debatuje o tom, že dětem je třeba omezit přístup ke vzdělávání.

Měli bychom přece přemýšlet hlavně o tom, jak zajistit, aby všichni (všichni!) uměli co nejvíc. Žákům pomáhat, podporovat je, dát jim příležitost. Místo toho řešíme, koho a jak od dalšího vzdělávání oddělit nebo dokonce odradit. Selektovat ty, kteří nesplňují naše, jak se ukazuje někdy dost podivná, kritéria. Co se stalo s loňskými patnácti tisíci neúspěšných maturantů? Co dělají? Někteří si snad maturitu dodělali letos. Ale co ti ostatní? A co letošní propadlíci? Pomohli jsme jim k dalšímu vzdělávání? Motivovali jsme je? Vždyť přece víme, že v moderním světě se všichni budou muset vzdělávat celý život. Co budou dělat oni? Kdo je zaměstná? Kdo za ně bude platit daně? Naše děti? Pro někoho, jako by tihle neúspěšní tím, že nesloží maturitu, zmizeli ze světa. Ale oni tu jsou.

Že máme velké rezervy, je jasné: Na úrovni, kterou Cermat nastavil pro státní maturitu (čert ví, jak, a čert ví, proč - viz zde), maturitu loni získalo asi 61 % populačního ročníku. Lze ale odhadnout, že na téhle, i když podivně stanovené úrovni, bude ve Finsku zhruba 85 % populačního ročníku, v Kanadě jen o trochu míň, v Šanghaji dokonce víc, ale to je jiná kultura. Jsme od narození hloupější než Finové či Kanaďané? Od narození asi ne, ale od školství.

Kam se nám každý rok ztratí těch skoro dvacet tisíc mladých lidí, kteří by to ve Finsku či v Kanadě dotáhli na úroveň naší státní maturity? A nejde jen o ně. Špičkových žáků máme u nás čtyřikrát míň než ve Finsku, a dokonce 6x míň než v Šanghaji. Nízká kvalita vzdělávání, to je hlavní problém, který bychom měli řešit. Až teprve potom zkoumat, zda jsme si úroveň státní maturity nastavili nízko nebo vysoko a kdo ji vlastně má nastavovat a jak.

Další zastánci přísné státní maturity věří, že stačí správně nastavit výstupní kontrolu a kvalita vzdělání se zlepší nějak sama. Nezlepší! Samozřejmě, že správně nastavené cíle, jejich sledování a kontrola, ovšem zejména průběžná!, jsou důležitými prvky ve zvyšování kvality. Ale samy o sobě zdaleka nestačí, ba jak se ukazuje, ponechány samy, škodí. O výsledcích vzdělávání se přece rozhoduje ve třídě, při výuce, v hlavách žáků, ne v Cermatu a až na konci při maturitě. Důležité je, co se děje celé čtyři roky. A s tím jsme za léta, co řešíme státní maturitu, udělali pramálo. Zahraniční zkušenosti jasně ukazují, že přílišný důraz na výstupní kontrolu vede do pekel podvodů, vylučování slabších žáků ze vzdělávání a omezení výuky jen na to, co se kontroluje. A hlavně, že to vůbec nepomáhá vyšší kvalitě vzdělání. Koho zahraniční zkušenosti zajímají víc, najde zajímavý rozbor v přednášce Davida Gregera zde.

Myšlenka státní maturity vznikla, když se asi před patnácti lety ukázalo, že někteří maturanti neumějí prakticky nic. Nic! A to je, uznávám, problém, který se měl řešit. Dosavadní podoba maturity si k tomu ovšem přibrala další úkoly: srovnávat střední školy, být přijímací zkouškou na vysoké školy, informovat o stavu vzdělávacího sytému a další. A dopadlo to podle očekávání, viz zde a zde, špatně. Návrhy ministerstva pro příští dva roky se správně vracejí na začátek. Státem garantovaná, jednotná zkouška může plnit jen to původní: být minimální laťkou – podrobněji zde, a návrhy maturitní komise se k tomu, i když ne zcela důsledně, vracejí.

Hlavní nevyřešený problém je podle mého soudu název. Václav Havel dobře věděl, jak jsou slova důležitá. Proč takové zkoušce stále chceme říkat maturita? To vyvolává řadu problémů, protože vzniká dojem, že tato „státní maturita“ je tím pravým a hlavním cílem středoškolského vzdělávání. Ale tak to přece není. Jistě čekáme, že maturant na gymnáziu bude umět v českém i v cizím jazyce i v matematice mnohem víc než nějaké středoškolské minimum, od maturantů na odborných školách zase chceme, aby uměli i svou odbornost. Už loni se zdála úroveň státní „maturity“ mnohým gymnazistům směšná. Proto by třeba název minimální středoškolská zkouška byl mnohem vhodnější. Začali bychom zkoušku důsledně koncipovat jako ověření toho, co musí umět každý maturant, a hledali shodu na tom, co je. Nechme si slovo maturita pro skutečný cíl a vrchol středoškolského vzdělávání a umožněme školám, aby si Maturitu s velkým M koncipovaly podle svých cílů a možností.

Jak by se měla jmenovat státem garantovaná zkouška na konci středoškolského studia?

Minimální středoškolská zkouška zajistí minimum. Jak to ale zařídit, aby maturanti pokud možno dosahovali maxima? Svého maxima! A také maxima školy.

Představa, že maturita, tedy Maturita s velkým M, bude nadále na většině škol sestávat z dílčích individuálních prací zpracovaných jen s papírem a tužkou (z testů, slohových prací, případně patnácti minut na potítku, vše bez možnosti využívat různé zdroje informací, analyzovat je, syntetizovat výsledky, kriticky hodnotit a třeba i spolupracovat), je asi stejná, jako kdyby zkouška jízdy na řidičák dnes spočívala v řízení koňského spřežení. Vždyť ve skutečném světě už je to dávno jinak. Má-li Maturita v budoucnu ověřovat, jak je maturant připraven do skutečného života a k dalšímu studiu, bude se muset změnit mnohem víc, než jen přejít ze dvou úrovní na jednu.

Chceme-li ale dosahovat maxima, je zhola nemožné, aby to zajistil stát nějakým jednotným systémem. Jednak proto, že cíle vzdělávání, které Maturita reprezentuje, jsou nejen různé na jednotlivých typech škol, ale jsou různé třeba i na různých gymnáziích. A jednak proto, že maxima žáků na různých školách jsou různá.

Dejme větší prostor školám a pobídněme je, aby přemýšlely, jak zajistit, aby jejich maturanti byli dobře připraveni pro svět ve dvacátém prvním století. Školy (kdo jiný?) by měly přijít s rozmanitými variantami Maturity, která bude vrcholem takové přípravy. K takovému úkolu se školy mohou sdružovat, podle svých cílů a možností. Chtějí-li třeba některá gymnázia mít náročnější zkoušku z matematiky, nechť si ji společně vymyslí, připraví a třeba i objektivně (navzájem) vyhodnotí. Myslím, že s tím budou mít mnohem míň problémů a práce než s dosavadní státní maturitou. Totéž mohou udělat skupiny češtinářů anebo i obchodní akademie s účetnictvím, průmyslovky se strojírenstvím atd. Pokud to udělají dobře, může taková víceškolní Maturita získat větší prestiž než ta současná státní… Přidají se k ní třeba další střední školy, vysoké školy i zaměstnavatelé ji začnou brát vážně. A není také pochyb, že když si školy samy vymyslí, jak bude jejich Maturita vypadat, že budou také celé čtyři roky myslet na to, jak na ni své žáky dobře připravovat.