Odborníci se shodují v tom, že nedojde-li ve vzdělávání k zásadním změnám, nebudou naše děti připraveny na nároky příštího tisíciletí ani na život v integrované Evropě. O změny však skoro nikdo nestojí. Tedy přesněji ani si nikdo nemyslí, že změny ve školství jsou nutné. Psal jsem v roce 1999.

Dnes, po skoro čtvrstoletí, je zájem o změny velký. Mnozí, pozdě ale přece, začínají chápet, že změny jsou nutné. Ministerstvo školství dokonce připravilo Strategii změn do roku 2030 i dál. Jak to ale dopadne, povede se to, bude to stačit?


Ačkoli v ekonomice nezbytnost reforem lidé v naprosté většině pochopili, ve školství se naopak většina domnívá, že co bylo dobré před 20 až 30 lety pro ně, bude dobré i pro jejich děti. Vzdělávání je tak jedna z mála oblastí, s níž jsou lidé více méně spokojeni. Podle průzkumů veřejného mínění pokládalo loni (1998) za naléhavý problém hospodářskou kriminalitu a korupci 82 % dotázaných, zdravotnictví 65 %, ale školství jen 36 %. Naopak podle 67 % byla úroveň výuky na základních školách dobrá. Mnoho rodičů pořád od školy žádá, aby dětem „natloukla do hlav“ co nejvíce znalostí a nenechala je zlobit. Sami takovou školou prošli a od školy svých dětí nic jiného nechtějí.
EDIT 2023: To ovšem platí pořád

Rodiče i učitelé zajedno
Problémy školství netrápí ani intelektuální elity; naše vysoce selektivní školství jim totiž skvěle vyhovuje. Selekce už od základní školy probíhá tak, že na ní vždy profitují děti s dobrým rodinným zázemím. Pravděpodobnost, že dítě vysokoškolsky vzdělaných rodičů bude studovat na vysoké škole, je u nás větší, než třeba v Dánsku. A pokud budu s něčím nespokojen, nakonec si jistě najdu pro své dítě školu podle svého gusta. Tak jaképak změny. Zbývají děti, jejichž zázemí je horší, doma se o školu nezajímají a šance dostat se na vysokou mají statisticky 8× horší. Jejich rodiče budou stěží iniciátory změn.
EDIT 2023: To platí pořád

Také mnoho učitelů naše školství pokládá za výborné. Jsou spokojeni – to, co škola přijala za svůj úkol, totiž naučit sumu znalostí, dělá na světové úrovni. Navíc každá změna ve školství znamená další práci především pro učitele. Ani u nich proto nelze očekávat velké nadšení pro změny.
EDIT 2023: To se změnilo, učitelů, kteří chějí změnu a dokonce leccos ve své práci změnili, přibylo

Výzva pro 10 milionů
Za takových okolností vždy byla na prvním místě jednoduchá úvaha politiků: nestrkat nos do věcí, s nimiž jsou občané, a tedy voliči, spokojeni. O to více je třeba ocenit, že ministr školství (Eduard Zeman) přichází s projektem změn. A ne ledajakých. „Role vzdělávání v dnešní a zejména budoucí společnosti je nová a zcela zásadní. Je nutné si uvědomit, proč se škola a celý vzdělávací systém musí měnit a v čem se má měnit. (...) Na prahu nového tisíciletí stojíme i ve vzdělávání před změnami stejně zásadní povahy, jako bylo zavádění povinné školní docházky v počátcích průmyslové revoluce,“ napsal v úvodu k Výzvě pro 10 milionů.

Ani tak silná slova však zatím nevyvolala žádanou a žádoucí celonárodní diskusi. Jak to, že reakce je chladná? Jak to, že se nesrocují učitelé, kteří budou muset od základů změnit svou práci? Jak to, že proti zbytečným změnám neprotestují dosud spokojení rodiče? Příčin je několik.

Především o celé výzvě málokdo ví. Nepochybně by bylo možné informovat lépe, ale v době, kdy celé stránky novin zabíraly úvahy o tom, zda premiér odvolá či neodvolá ministra zdravotnictví, je prostě těžké prosadit se do médií s tak podružnou věcí, jako je budoucnost českého školství.

Dalším problémem jsou připravené materiály. Ty by měly směřovat k tzv. Bílé knize – „strategickému dokumentu, který má popsat cesty, posty a nástroje k dosažení cílů“. Namísto toho většinou jen rozmělňují to, co již bylo napsáno ve velmi dobře zpracované studii České vzdělání a Evropa. Příliš obecné závěry a nekonkrétní doporučení jen stěží přitáhnou zájem. Dělá mi starosti, že experti, kteří materiály připravovali, jsou zřejmě jediným odborným zázemím chystaných změn.

Dopadne to jako vždycky
Nejvážnější překážkou je ale nedostatek odvahy. Jasnou vizi a přesvědčení o nutnosti změn v úvodních textech podepsaných náměstky ministra hledáme marně. Očividná nechuť se za materiály postavit naopak spíše vyvolává dojem, že smyslem veřejné diskuse je zjistit, proč změny provádět nelze. Kdyby například z ministerstva zazněla odpověď na otázku, zda se v rámci změn směřuje ke zrušení osmiletých gymnázií, hned by se diskutovalo – a jak. Hned by byla příležitost vysvětlovat, jaké problémy naše školství trápí a jak se je stát chystá řešit. Ale pokud nemá ministerstvo jasný názor, ve veřejné diskusi ho těžko najde. A pokud názor má a bojí se ho říci, těžko ho prosadí.

V situaci, kdy o změny není zájem a veřejností i politiky zmítají úplně jiné otázky, by mohla uspět jedině velmi výrazná a jasná vize prosazována s velkou odvahou a strhujícím nasazením. To zatím chybí, a tak původní dobrý záměr nejspíše zůstane promarněn. A jako obvykle se dočkáme jen několika nepodstatných změn, které neublíží, ale také nepomohou. Učitelé i veřejnost to zřejmě dobře tuší.
EDIT 2023: To, co MŠMT zahájilo v roce 1999, byla fromálně velká reforma. Namísto osnov máme rámcové vzdělávací programy. Školy získaly velikou autonomii a svobodu. Jenže. Jenže jí většinou nevyužily. A moc se toho nezměnilo. Snad se to se Strategií vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, kterou v roce 2019 schváli vláda povede líp.