Studenti si s matematikou neumějí poradit, protože prý jsou líní, ve výuce používají kalkulačky a nedokážou logicky myslet. Přitom v průběhu studia učivo všichni zvládli. Jak je to možné?

S potěšením zveřejňuji text pana Tomáše Zahradníka, letošního (úspěšného) maturanta z radotínského gymnázia jednoho z tvůrců stránek prostredoskolaky.cz. A řekněte, uměli byste to v jeho věku? Já ne. Text je převzat se souhlasem autora z webu EduIn.cz.

Rád pod svým blogem zveřejním i texty dalších autorů.
--------------------------------------------------------------------------

Je to tím, že se žáci ve škole nenaučí matematické principy opravdu používat. Vysvětlím to na příkladu našeho gymnázia. Matematika se tu vyučuje podobně jako na většině českých škol. Nejdřív přijdou na řadu výroky, takže celá třída dělá výroky. Následují rovnice, potom goniometrické rovnice, pak se probírá analytická geometrie, komplexní čísla a nakonec kombinatorika. Ve čtvrťáku je vše probrané a můžeme se plácat po zádech. Jenže pak přijde maturita…

V průběhu studia se žáci naučili, že dostanou-li vypočítat příklad od září do listopadu, mají použít postupy pro rovnice a nerovnice. Od listopadu do ledna pak goniometrické funkce. Žák, který dokáže v zadané úloze najít vzoreček z taháku, dostane jedničku či dvojku. Ten, který ho nenajde, dostane trojku nebo něco horšího.

Jenomže u maturity není předem řečeno, jakým postupem, jakým vzorečkem zadání řešit. Student je naprosto zmatený, zoufalý, nemá se čeho chytnout a neví, jak postupovat. Prostě nevidí souvislosti, neumí nad příkladem přemýšlet! Sám jsem ten pocit zažil nejen během studia, ale i u přijímaček na Oxford, kde vám matematické tabulky sotva pomohou, neboť v každém příkladu musíte použít znalosti ze tří oblastí matematiky. To ale český žák neumí. Kdo mu to během studia ukázal? Kdo ho k tomu vedl? Nikdo, není na to čas.

Výuka na gymnáziích je totiž zbytečně uhnaná. Učitel nemá dostatek času, aby naslouchal každému žákovi, natož aby zkoušel dané souvislosti vysvětlit různým způsobem. Hodina je omezena na učitelův výklad a třicet píšících rukou. Kolikrát se mě spolužák zeptal „Tome, ty chápeš, co tam ten učitel dělá?“. Ne, nikdy jsem nevěděl, co učitel matematiky dělá. Buď proto, že to bylo příliš rychlé, nebo příliš lehké. Dokážete si to představit? Šest let, čtyřikrát týdně?

A většina spolužáků na tom byla stejně. Po jednoho to bylo příliš rychlé, pro druhého těžké, nezajímavé nebo nesrozumitelné. Zkrátka pro nikoho takové, jaké by potřeboval. Matematiku, kde je třeba vlastní pochopení, jak dané věci fungují, nenaučíte třídu třiceti odlišně chápajících žáků na základě jednotného uspěchaného výkladu.

Zatímco v dějepisu neznalost roku úmrtí Gaia Juliua Ceasara nevede k debaklu při osvojení poznatku, kdy zemřel Adolf Hitler, nepochopení rovnice a nerovnic zákonitě vede k nepochopení všech dalších oblastí matematiky, kde se rovnice a nerovnice vyskytují. (Skoro všude.) To znamená, že nenaučíme-li žáka trpělivě matematickým základům ze začátku učebnice, nenaučíme už ho ani věcem pokročilým ze zbytku učebnice. Bohužel.

Máme dvě možnosti. Buď si s žákem vyhrát a věnovat mu více času ve skromnějším učebním plánu, nebo ho nechat marnit v lavici stovky hodin ročně. V druhé variantě jsme v tuto chvíli mistři. Potom ale není fér vysvětlovat selhání studentů u maturit jejich leností a neschopností logicky myslet. Kalkulačky za to nemůžou.

Zmiňovaný učitel matematiky je plně kvalifikovaný a řádně složil všechny zkoušky z didaktiky matematiky.