Děti se pořád šprtají Bělouna, něco se i naučí, jdou k přijímacím zkouškám, některé uspějí jiné ne. Ale že to pro mnohé znamená celoživotní "kulhání" v matematice, o to se nikdo už nestará.

„Pepíček od vedle už chodí. Naše Anička je o tři měsíce starší a pořad jen leze. Musíme něco dělat. Koupíme jí chodítko.“ To ovšem může být cesta k celoživotnímu poškození pohybového aparátu dítěte, může se mu propadnout klenba nohy, poškodit kyčle, nebo dokonce páteř, dítě může doživotně kulhat. A může to být i nenapravitelné. Každý ortoped vám řekne: „Dítě nejlíp ví, kdy má začít chodit.“

A pro kognitivní vývoj platí totéž, dítě nejlíp ví, kdy se má začít učit číst, počítat, rozvíjet abstrakci, budovat si teorii mysli, učit se pravopis, studovat historii či kytky. Samozřejmě že, k tomu, aby vnímalo potřebu se to naučit, musí mít přiměřené podněty z okolí, a k tomu, aby mohlo začít, musí mít vždy vytvořené podmínky a příležitost. A jeho potřeba se učit také nesmí být přehlušena jinými nepřirozenými věcmi (např. rozpadem rodiny či hrami v mobilu). Ale nejde mi v téhle poznámce o to, jak to zařídit, aby se děti učily, ale hlavně o to, jak se vyhnout chybám, které mohou děti poškodit. Předčasné, vynucené učení nebo nesprávné či chybné vyučování může totiž v mysli napáchat stejné škody jako chodítko v kostech. Viz např. autoritativní komentář k šetření PIAAC zaštítěný OECD, vid body 77. a následující.

Na besedách pouštím snímek s tímhle příkladem a posluchače se snažím motivovat, aby příklad řešili:

Z Brna do Prahy je 205 km. Z Prahy vyjede v 9 hodin auto do Brna průměrnou rychlostí 60 km/hod. V 10 hodin vyjede za ním další auto průměrnou rychlostí 100 km/hod. V kolik hodin se potkají?

Někteří lidé se začnou smát, někteří počítat. Po chvíli se ptám, kdo ani nezačal počítat? – To bývá přes půlku viz foto z přednášky z Litomyšli. Někteří se pak vymlouvají, že v zadání viděli nějaký chyták nebo trik. Ale proč ho tam hledají? Někteří možná nedávali pozor. A někdo spíš kouká po ostatních, než by počítal. Na fotografii jsou v naprosté většině učitelé, a to aktivní učitelé, kteří se chtějí vzdělávat.


A pak se ptám, komu se udělalo nevolno. To bývá kolem čtvrtiny.

Většina z těch, co se jim dělá nevolno – v matematice kulhají. Ale následky si nesou i někteří z těch, co počítat nezačali. Přirozená reakce člověka, ale třeba i opice makaka (viz kniha: Daniel Pink: Pohon) na předložený problém přiměřené obtížnosti, totiž vždy je - začít ho řešit. Makak dokonce kvůli hlavolamu, z jehož řešení nemá žádný užitek, odloží jídlo. Když někdo problém řešit nezačne, mohou být zejména na přednášce důvody různé, ale pokud se řešení podobných problémů vyhýbá i v běžném životě, něco není v pořádku. A nejspíš je to výsledek předchozí nesprávné, dost možná předčasné nebo nucené výuky matematiky, konkrétně třeba procvičování Bělouna před přijímacími zkouškami.

Nedávný ministr školství, profesor psychologie Stanislav Štech v polemice na webu napsal: „Celé generace znají šprtání Bělouna před přijímačkami na střední školu a nezdá se, že by to nějak uškodilo jejich vzdělanosti nebo mělo negativní dopad na jejich osobnost, spíše naopak“. Mýlí se.

Ano, ono to vypadá, že to funguje, děti se šprtají Bělouna, něco se i naučí, jdou k přijímacím zkouškám, některé uspějí jiné ne. Ale že to pro mnohé (i čtvrtina by byla hodně) znamená celoživotní nechuť k matematice, to už nikdo nesleduje. A že to nevadí? Jak mohu kriticky přemýšlet nad jakýmikoliv kvantitativními údaji, když se vyhýbám matematice? Jak mohu dobře odhadovat a plánovat (výdaje, čas, náklady, zisk,...)? Znám spoustu lidí, kteří takto v matematice “kulhají”, a stejně jako někdy potřebuje skutečně kulhající člověk pomoci třeba do schodů, tak tihle žádají o pomoc při výpočtu procent, trojčlenky, neumějí pracovat s proměnnou atd. atd. Přitom jde často o velmi inteligentní vzdělané lidi. Kulhají. Šprtání Bělouna jim neprospělo.

Tak jako někteří rodiče chtějí, aby jejich děti ”včas” chodily a kupují jim chodítka, tak mnozí rodiče pořád hlídají, zda jejich děti nosí ze školy ty jedničky, a všelijak jim pomáhají, vlastně spíš "pomáhají". Mnohdy jsou pyšní, když jejich čtyřletý potomek umí napočítat do padesáti, ještě než jde do školy. Vynakládají velké úsilí a nutí své děti, aby “včas” uměly násobilku. “Pepíček už to umí...”. “Ve vedlejší škole už to mají probrané... “ “My jsme se to učili už v druhé třídě...”. Trnou, když jejich děti píší babyčka nebo vidra, a drilují s nimi vyjmenovaná slova.

Za mých mladých let se leváci přecvičovali, někteří pak začali koktat. Dnes už se ví, že se to nemá, a nedělá se to, ale zcela jistě se dělá spousta jiných škodlivých věcí, o kterých se to neví – třeba se předčasně nebo špatně učí matematika. Taková chodítka! Měli bychom si na ně dávat pozor.

A takhle vypadá podobný příklad v Bělounovi: