Státní maturita dnes představuje spíše problém než řešení. I politici už vidí, co odborníci a učitelé říkají dávno: Není možné udělat stejnou státní maturitu pro gymnazisty jako pro žáky odborných škol, stejnou pro budoucí lékaře, provozního technika, ladiče klavírů, chovatele koní i budoucího vědce. Jisté je, že připravovaná podoba není dobrá – chystáme se zavést přesně to, co právě po pěti letech (špatných) zkušeností pracně předělávají do smysluplné podoby na Slovensku. Pochybnosti vyvolává i monstrózní organizace, nepochopitelně nákladná logistka a celkové náklady, které se blíží miliardě korun (340 milionů, o kterých píše tisk, je jen část), což je pro srovnání např. pětina toho, co stát celkem dává Akademii věd. Mnozí se diví, proč se v době internetu tisknou testy centrálně (tiskárna 220 milionů), proč tisk trvá tři měsíce a proč se testy (draze) rozvážejí auty, aby se pak (draze – dalších 300 milionů) skenovaly a přes internet posílaly do Cermatu.

Nebudu zde dál rozvádět důvody, proč není možné udělat jednu státní maturitu stejnou pro 70 % populačního ročníku, zhruba tolik procent ze všech dětí totiž už řadu let odmaturuje, a mají IQ od 135 až po méně než 90. Sepsal jsem to podrobně již před čtyřmi lety, kdo si to chce přečíst, může zde

Zopakuji ale návrh (najdete ho podrobněji opět na http://scio.cz/1_download/Maturity_PSP.pdf), jak ze státní maturity udělat užitečný nástroj usměrňování maturitního vzdělávání.

Každý, kdo chce skládat maturitní zkoušku, by měl prokázat, že splňuje Minimální maturitní standard. K tomu by stačilo, kdyby složil dvě minimální ověřovací zkoušky, jednu z angličtiny (případně z jiného cizího jazyka) a jednu všeobecnou.

Musí ovšem jít o ověřovací zkoušku, tedy zkoušky s úlohami, které každý maturant musí umět vyřešit. Podobě, jako například u zkoušky na řidičák, musí mít správně alespoň 85 % úloh. Pak skutečně ověříme, že každý maturant umí všechno, co umět má. Hranice úspěšnosti 30 %, se kterou se počítá v chystané podobě státní maturity, neověřuje prakticky nic, vždy stačí umět jen něco. 

V minimální ověřovací zkoušce tedy půjde jen o rozlišení uspěl x neuspěl, zvládl x nezvládl minimální maturitní standard. Jen ten kdo uspěl, pak může skládat školní skutečnou maturitu. Tu by si měly školy organizovat samy stejně jako dosud. V souladu s deklarovanou autonomií, v souladu se svými nutně různými obory, zaměřeními a školními vzdělávacími programy, a hlavně v souladu s nutně různou úrovní a možnostmi svých žáků. Představu, že maturity z českého jazyka nebo angličtiny mohou (nebo dokonce mají) mít stejnou úroveň na výběrovém gymnáziu jako na oboru Mechanik seřizovač, lze naplnit jen tak, že se na gymnáziu úroveň dramaticky sníží.

Představme si debatu po pěti letech fungování chystané podoby státní maturity (a nejméně 2 miliardách nákladů). Budeme umět rozhodnout, zda maturita splnila cíle? Nebudeme! Nevíme přesně, jaké cíle má, a už vůbec nevíme, jak poznáme, že cílů bylo dosaženo. Chybějí cíle i indikátory jejich naplnění. Strůjci státní maturity nikdy jasně neřekli, co bude jejím skutečným celospolečenským přínosem. Např. využití maturit v přijímání na vysokou školu nebo kontrola práce středních škol samo o sobě žádným přínosem není, pokud na ně nenavzují kroky, které by vedly ke zlepšení (a o takových nikdy nebyla řeč). Přínosem by bylo např. celkové zvýšení vzdělanosti maturantů, ale zase nevíme, podle čeho bychom to posuzovali (a navíc se ani neshodneme, co to znamená).

Cíl mého návrhu i jeho celospolečenský přínos je sice skromný, ale zato jasný a nesporný: omezit na minimum počet držitelů maturitního vysvědčení, kteří jsou funkčně negramotní a nezvládají ani látku základní školy. „Maturitu má dnes každá židle“ napsal jeden diskutující, cílem tedy je, aby „židle“ uměla alespoň trojčlenku a nepsala „aby jsme“.

Angličtina: Jednoduchá zkouška s poslechem, která ověří zvládnutí jazyka na úrovni A2 (později třeba i B1 nebo i B2) podle evropského jazykového rámce. Komplikovat ji produktivními řečovými dovednostmi (mluvení, psaní) je zbytečné. Na většině škol stejně nakonec žáci prokáží u školní maturity znalost na vyšší úrovni.

Všeobecná zkouška by se měla soustředit na věci skutečně podstatné pro život, práci a další studium. Nemá smysl ověřovat, zda maturant umí rozlišit větu podmínkovou od účelové a spočítat tečnu paraboly. Mnohem důležitější je, zda dokáže dobře a přesně porozumět náročnějšímu psanému textu (například tomuto), zda v textu dokáže najít potřebné informace a vyhodnotit je, odlišit fakta od názoru a zda nedělá základní chyby v pravopise. V „matematické“ části by mělo jít zejména o ověření, že žák skutečně zvládá látku základní školy: trojčlenku, procenta, zlomky, práci s proměnnou, umí řešit úplně jednoduché rovnice (2x – 2 = 3(x – 3)), zná pojem funkce (kolik je f(-3), když f(x)=x² +7 ), dobře se orientuje v tabulkách a grafech (viz ukázka). Raději nic dalšího.

 

Jistě se to mnohým bude zdát nedostatečným nebo dokonce nepřijatelně nedostatečným požadavkem na maturanta. Ale téměř každý vysokoškolský pedagog vám potvrdí, že se běžně na vysoké škole setkává se studenty, kteří tyto věci neumějí. A přitom úspěšně odmaturovali! Taková je prostě skutečnost, může se nám to nelíbit, ale je to tak. Je třeba si znovu připomenout, že maturuje 70 % populačního ročníku, což je podle věku čtenáře až desetkrát víc než v době, kdy maturoval on. Zcela exaktně pak lze doložit skutečnost, že výše navržené věci do MOZ značná (a někdy až děsivě velká) část maturantů neovládala už v roce 1998, potvrzují to výsledky sond maturant – viz zde.

Navrhované Minimální ověřovací zkoušky ovšem nejsou maturitou, mají „jen“ ověřit, že žák zvládl minimální, podtrhuji, minimální maturitní standard. Tedy základ společný pro všechny, který musí splnit každý maturant.

Teprve nad tímto základem by si pak každá škola vytvářela svoji maturitu, jistě jinou na výběrovém gymnáziu, jinou na střední potravinářské škole a jinou na stavebním učilišti. Jen takové nutně různé maturity totiž mohou být v souladu s úrovní škol, s jejich různými zaměřeními i s možnostmi a cíli jejich žáků.

Není pochyb, že takové dvě MOZ by šikovnější žák klidně složil již v prvním ročníku, na gymnáziu třeba většina. Proč ne. Měli by mít tu možnost. Škola i maturant by se pak mohli v klidu soustředit na to, co odpovídá zaměření a oboru školy i možnostem žáků. Oproti současnému návrhu státní maturity, která by stejně jako kdekoliv v zahraničí vedla k omezení obsahu výuky na všech školách v podstatě na požadavky maturitních katalogů.

Naopak na některých odborných školách by v příslušných předmětech k úspěšnému složení MOZ směřovala větší část výuky všeobecně vzdělávacích předmětů po celé čtyři roky. To bude pomocí i pro odborné školy, střední odborná učiliště s maturitou i nástavby – ve všeobecně vzdělávacích předmětech bude jasné, že se mají soustředit na skutečně dobré zvládnutí omezeného množství základních věcí (minimální maturitní standard = obsah MOZ), které jsou v silách jejich žáků, namísto často nedostatečného zvládnutí většího množství zbytečně náročného učiva, jak je tomu dnes.

Jinak řečeno, bude mnohem lepší, když každý maturant bude vždy umět trojčlenku a procenta, než když půlka bude někdy umět sestrojit trojúhelník ze tří daných těžnic a druhá půlka nebude umět ani procenta, což je bohužel právě současný stav. Už v roce 1998 nezvládlo odečíst jednu třetinu od jedné poloviny 41 % ze všech maturantů a 24 % ze všech gymnazistů!  Viz Vybrané výsledky_Sondy maturant 1998.

Údaje o tom, kdy na které střední škole skládají žáci minimální ověřovací zkoušky, by pak byla zajímavou, i když jen doplňkovou informací o tom, jak „kvalitní“ žáci na školu nastupují. A u škol (oborů), jejichž žáci ani po čtyřech letech nedokáží takovou zkoušku splnit, by pak jistě byla na místě otázka, zda mají na takové „maturitní“ obory žáky přijímat.

Stejně jako u řidičáku by u takto koncipovaných ověřovacích zkoušek nebylo vůbec nutné, aby všichni měli stejné testy. Ověřovací testy lze celkem snadno vytvořit v desítkách rovnocenných variant a není pak ani třeba, aby se vše organizovalo celorepublikově ve stejném termínu. Cyklické provádění takových zkoušek pro žáky, kteří se k nim přihlásí, by mohla zcela rutinně, snadno a levně zajišťovat třeba Česká školní inspekce, krajské úřady nebo třeba i státní jazykové školy. I státní instituce se svojí neefektivitou by se s náklady snadno vešly do 25 milionů ročně, včetně vývoje testů, školení, logistiky, utajení apod. To je minimálně desetkrát méně než ročně počítá CERMAT za státní maturitu. Přitom zde nejsou zapotřebí prakticky žádné výdaje na zavedení MOZ.

Říjnová generálka na státní maturitu buď skončí logistickým kolapsem (např. nebudou natištěny všechny testy), nebo generálka proběhne. A pak se veřejnost konečně začne zajímat, o co vlastě v té státní maturitě jde, jak vypadají testy. Velká část veřejnosti bude zděšena jejich jednoduchostí. Ale na druhé straně budou odborná učiliště s maturitou i některé střední odborné školy, kde v generálce neuspějí desítky procent žáků. Pak teprve bude všem jasné, že jedna státní maturita pro všechny (byť se dvěma úrovněmi) je neřešitelný problém. (Testy však přece jen budou o něco těžší než navrhuji do MOZ – podstatný rozdíl je ale v tom, že tam šlo o MATURITU, zatímco popsaná MOZ ověřuje jen minimální středoškolský standard. )

Soudím, že následně budou státní matuirty buď zcela zrušeny, nebo nahrazeny MOZ či něčím podobným. Poznání, že cesta přes současnou podobu státní matuirty nikam nevede, nás stálo skoro miliardu. Škoda! Ještě větší škoda je, že dosavadní kroky otrávily učitele, kteří v souvislosti s přípravou státních maturit museli vynaložit spoustu zbytečné a většinou neplacené práce.