Kam upadlo české školství?

Níže uvedené  úryvky jsou vyňaty z první a z druhé verze bakalářské práce na téma „Referenční materiály“. Studentka chemie, která je autorkou níže uvedených odstavců, měla v době tvorby svého díla maturitní zkoušku z českého jazyka. Tyto úryvky jednoznačně reprezentují úroveň k posouzení předloženého asi dvacetistránkového textu a studentka patřila k těm lepším v ročníku (soudě podle výsledků zkoušek). 

Výňatek z první verze bakalářské práce

„Chemická měření často představují základ pro informace o rozhodování v odlišných stupních společnosti; platné rozhodnutí je přijatelné, jen pokud je kvalita použitých údajů spolehlivá. Ke garanci spolehlivosti a srovnatelnosti analytických údajů složitého systému musí být kladena účinnost míry záruky kvality v laboratořích.“

Výňatek ze druhé verze bakalářské práce

„Chemické měřicí procesy ve skutečnosti - světové materiály zahrnují více vzorků předběžné úpravy před aktuálním měřením - certifikují matrice materiálu nezbytnou pro zhodnocení platnosti celku analytického procesu; především matrice certifikované referenční materiály umožňují přímo předurčení pravdivosti aplikované metody; jestliže nejsou vhodné certifikované referenční materiály dostupné, pak pro tuto rozhodující charakteristiku může být pouze přibližným při použití alternativních přístupů, například náhradních experimentech.“

Promiň, ale neznám jazyk tvého kmene….

Předpokládám, že bude obtížné nalézt někoho, kdo by pochopil smysl výše uvedených odstavců. Skutečnost, že takový text mohl být vytvořen člověkem, který byl krůček od bakalářského titulu, považuji za alarmující. Je zřejmé, že studentka (podobně jako 90% jejich spolužáků) neumí číst, tak aby porozuměla smyslu psaného textu, a neumí psát, tak aby jejímu psanému projevu bylo rozumět. Kdo neumí číst a psát nemůže se efektivně vzdělávat a to ani v oboru, který by ho sebevíce zajímal.  A já, pokud budu chtít, aby student odevzdal práci, která bude alespoň trochu srozumitelná a nadto třeba i odborně hodnotná (což je náplň mojí práce), mám pouze dvě možnosti – napsat práci sám, nebo se pokusit studenta naučit číst a psát. Kdybych zvolil třetí možnost, tedy nechal studenta, ať odevzdá, co napsal a následně ho ohodnotil podle výkonu, byl bych brzy bez práce.  Takže své studenty místo chemie (či toxikologie) učím číst a psát. Pak také značky prvků, definici pH, definici pojmů kyselina-zásada apod. Rád bych je učil něco zajímavějšího, bohužel to neumím. Tedy neumím to bez použití pojmů, které jsem já znal po skončení základní (respektive střední) školy a které tvoří základní pojmoslovný aparát mnou vyučovaných velice zajímavých oborů.  Abych se mohl s někým dorozumět, musí znát můj jazyk (nebo já musím znát a umět používat jeho jazyk). Bohužel ve zkratkách a heslech z SMS zpráv se podstatné věci z analytické chemie, či toxikologie předávat nedají.

Kde naše školy skutečně tlačí obuv?

V komunálních diskusích o úrovni českého školství (např. Šteffl O., Úpadek školy, blog.aktuálně.cz, 7.8.2011), se našim školám často vytýká nezáživnost výuky, ustrnutí v dobách rakouského mocnářství a neschopnost učit věci, které absolvent školy bude potřebovat v praxi. Ondřej Šteffl je dlouholetým a nesmiřitelným kritikem nadměrného memorování nepotřebných informací a má představu, že pokud student při výuce pociťuje námahu, je se školou něco v nepořádku.

Triviální problém 

Nevím, kterou věc člověk využije v životní praxi pravděpodobněji, než dovednost čtení s porozuměním, psaní tak, aby měl napsaný text smysl a kupecké počty. Jsem přesvědčen, že rakousko-uherský přístup to děti naučit dokázal a na základě své dvanáctileté pedagogické praxe mohu zodpovědně prohlásit, že současné děti zasažené modernějším pojetím výuky číst, psát a kupecky počítat ve valné většině neumí.  A proto je obtížné je naučit cokoli dalšího. Čtení, psaní a kupecké počty jsou věcí cviku. Někomu to jde snáze, jinému hůře, ale soustavnou pravidelnou činností spojenou s opakováním se lze v těchto dovednostech (bez ohledu na talent) dostat na solidní úroveň. Norimberský trychtýř je sice odvěkým snem veškerého žactva a podstatné části učitelstva, bohudík však dosud nic podobného vynalezeno nebylo. Říkám bohu dík, jelikož takový vynález by jistě nebyl obecně dostupný a došlo by díky němu k ještě drsnější sociální determinaci dosaženého vzdělání, než jakou zažíváme dnes. Tvrdá práce je však pouze věcí osobní volby a odvahy, kterou člověk potřebuje, aby přetrpěl výsměch okolí. Tu může podstoupit a následně ekonomizovat každý.

Které informace jsou ne/potřebné?

Diskuse kolem školství často sklouzává k problematice výuky velkého množství nepotřebných informací. Častým argumentem studentů je, proč bych se měl tohle učit, když to nikdy nebudu potřebovat a když to náhodou budu potřebovat, najdu si to na internetu. V případě každé jednotlivé informace lze tento argument považovat oprávněný. A proto je nakonec většinou studentů tento přístup aplikován na VŠECHNY informace. Získají tudíž pocit, že se nemusí učit NIC. Diskuse by se tudíž podle mě neměla vést o tom jaké informace, ale jaké množství informací by si měl student osvojit. Nepotřebnost informací je obvykle vztahována k jejich praktické využitelnosti. Svět se dnes vyvíjí tak rychle, že nezbývá, než si přiznat, že víme hodně málo o tom, které informace budou mít za deset patnáct let nějakou praktickou hodnotu. Ale troufám si předpokládat, že člověk, který je zvyklý si nové informace osvojovat a používat je, obstojí lépe než ten, kdo to neumí. Hádám, že trénovaný mozek bude mít na trhu práce vždy větší hodnotu než mozek zakrnělý. A trénink mozku je podobně jako trénink svalů vždy spojen s nutností odvést nějakou práci.

Mozku přátelské výukové metody a jejich efektivita

Pokud budu brát školu jako místo, kde by mělo docházet k tréninku mozku, jistě by bylo vhodné zavádět takové výukové postupy, které mozek rozvíjí co nejefektivněji. Na světě je praktikována celá řada tak zvaně „brain-based“ výukových přístupů, a to jak ve speciální tak i v běžné pedagogice. Tyto přístupy se snaží s minimem odvedené práce dosáhnout maximálního efektu.  Jedná se tedy o jakousi obdobu výše zmíněného Norimberského trychtýře. Bohužel naše současné porozumění tomu jak mozek pracuje je poměrně omezené a snahy o „zkratku“ navrženou na základě našeho současného porozumění funkcím mozku obvykle nevede k vytčenému cíli. Na základě současného neurologického výzkumu je zjevné, že při formování dlouhodobé paměti a kognitivního myšlení mají větší úspěch tradiční výukové postupy jako je opakování (repetition), instruovaný nácvik (elaborative rehearsal) a přímé vedení (mastery) než problémové vyučování (open-ended or problem solving). (např. Alfering L.A., Farmer-Dougan V., Brain-(not) Based Education: Dangers of Misunderstanding and Misaplication of Neuroscience Research, Exceptionality, 18: 42-52, 2010).

Kam až tedy upadlo naše školství?

Mám-li tedy odpovědět na otázku z názvu článku, řekl bych, že české školství upadlo na samé dno, jelikož neposkytuje studentům ani takové vzdělání jako za proklínaného Rakouska-Uherska. Maturanti zhusta neumí číst, psát a počítat a navíc si myslí, že to ani nepotřebují umět. Nejsou zvyklí odvádět soustavnou a cílevědomou práci, která jediná skutečně efektivně pomáhá rozvíjet mozek. Na vině jsou zejména experimenty, které v masivní míře vedly k odstranění potřeby soustavné a cílevědomé práce z výukového procesu. Sociální inženýři oslnění „nekonečnými možnostmi“ výpočetní techniky dosáhli jejího zavedení i tam, kde vysloveně škodí. Dnes se neučí a nezkouší, ale hlavně promítá a testuje. Tento přístup vede k výchově generace negramotů, kteří sice umí podle nalezeného klíčového slova zatrhnout možnost b), ale když jim otázku položíte jinými slovy, zkolabují. Představa, že by se škola někdy pokusila vrátit k výuce čtení, psaní, kupeckých počtů a soustavné práce na rozvoji mozku je nereálná. Takže nám asi nezbývá než objevit onen Norimberský trychtýř……..