Děti jsou zneužívány k nedomyšleným experimentům, jejichž důsledky mohou těm méně šťastným neblaze ovlivnit celý život a zbytečně připravit společnost o mnohé cenné talenty.

S potěšením zveřejňuji text pana Jiřího Navary, který reagoval na můj článek v Lidových novinách věnovaný maturitě.

Rád na tomto blogu zveřejním i texty dalších autorů.


Studoval jsem na českotřebovském gymnáziu od roku 1945, kdy jsem přešel z 2. ročníku protektorátní „hlavní školy“ do tercie, a maturoval jsem tam 1951.

Studium
Většina našich profesorů nás nijak nešetřila, klasifikovalo se v každém čtvrtletí dosti tvrdě, a sem tam někdo, kdo nestačil nárokům, školu opustil. Obzvlášť přísnému pedagogickému režimu jsem byl podroben v matematice a deskriptivní geometrii. Matematice mě od počátku až do konce septimy učil dokonalý logik, přísný Dr. Josef Kašpar (v dnešní škole by neměl šanci, neboť nebyl absolvent pedagogické fakulty, nýbrž „pouhý“ RNDr.). Když přešel na vysokou školu, převzal nás v oktávě vynikající učitel prof. Josef Vavřinec, jehož jsme měli už předtím na deskriptivní geometrii, což byl profilující předmět technické větve. Učil ještě za Rakouska-Uherska a (samozřejmě) za první republiky. To byla přísnost sama. Z deskriptivní geometrie, jíž jsem se v dalším životě už nikdy nezabýval, jsem zapomněl skoro všechno, ale z jeho hodin mi přešel do krve kategorický příkaz přesného vymezování pojmů a situací. Hodnocení čtvrtletní a pololetní kompozice bylo rozhodující pro celkovou klasifikaci za dané období, nějaké opravné zkoušení nemělo valný význam. A tak, když jsem pololetní „kónu“ v sextě, ač v jeho předmětu jedničkář a dvojkař, zašmodrchal na čtyřku, dostatečná se skvěla (naštěstí zcela výjimečně) i na mém pololetním vysvědčení.

Maturita 1951
Když jsme na jaře 1951 usedli v učebně Dg k maturitní písemce, nebylo nám právě veselo; napjatě jsme očekávali zadání a předem byli smířeni s přísným dohledem, takže jsme si ani nepřipravili žádné taháky. Pečetě obálky, jež byla doručena, tuším, z ministerstva a pak ležela několik dnů v ředitelském trezoru, byly zlomeny a profesor přenesl na tabuli její obsah. Pak se stalo něco neočekávaného. Náš dosud přísný vychovatel pravil: „Odcházím do kabinetu, abych vypracoval správné řešení, a vy, chlapci, zatím soustředěně pracujte a nehlučte.“ Vrátil se až po dostatečně dlouhé době.

K ústní zkoušce jsem si jako jeden z mála (k povinné češtině, ruštině a společenskému základu) vybral matematiku. Když jsem seděl na potítku, profesor Vavřinec ke mně přistoupil a starostlivě se tázal, zda nemám nějaký problém. Velmi mě těšilo, že jsem mohl zdvořile poděkovat, že ne. Komise (někteří důstojní pánové ještě v tvrdých límečcích) to zřejmě pokládala za zcela normální.

Myslím, že moje osobní zkušenost naznačuje velmi rozdílné pojetí maturity tehdy (a zřejmě i za první republiky a za mocnářství) a nyní. Profesoři, což byli obvykle opravdoví odborníci ve svém oboru, odpovídali za to, že během studia své žáky naučí všemu, co předpokládaly osnovy, z čehož plynula jejich přísnost a důslednost. Maturitní zkouška nebyla snadná, byla vyvrcholením několikaletého procesu, ale nepředpokládala se neomylnost a ledový klid těch, kdo se jí podrobili. Občas hozené nějaké to záchranné lano se zjevně tolerovalo.

Jaký to má smysl?
Pokud jde o dnešní maturity, marně přemýšlím, k čemu je to všechno dobré. Je snad normální, že čtvrtina těch, kdo si dobrovolně vybrali zkoušku z matematiky, loni u zkoušky neuspěla? Ředitel Cermatu to v rozhovoru pro Lidové noviny odbyl tím, že to byli asi ti, kdo se necítili na jazyky. Vidím dvě možné odpovědi: buď jsou studenti špatně připraveni, nebo je špatný systém maturitních zkoušek. Platí-li první možnost, odpovídá za tristní skutečnost stát, který nedokázal zaručit, že se studentům ve školách dostane náležitého vzdělání, platí-li možnost druhá, odpovídá rovněž stát, který umožňuje, že systém zkoušek vytvářejí nekompetentní lidé, kteří se navíc, jak se zdá, vyznačují naprostou necitlivostí k psychice adolescentů. V obou případech se předstírá, že za nezdar mohou nebozí studenti, ve skutečnosti je to ale velmi špatné vysvědčení pro stát, konkrétně ministerstvo školství. Vysvětlit to snad lze tím, že o vzdělávání i jeho kontrole nerozhodují pedagogové, nýbrž technokrati. Je ovšem i třetí možnost, kterou bych rád pokládal za málo pravděpodobnou, ale nějak se mi to (snad v důsledku stařecké paranoie) nedaří. Že jsou totiž záměrně produkovány levné pracovní síly pro nekvalifikované práce v průmyslu a službách, což už by pak bylo nejen špatné, ale trestuhodné. Také mě překvapuje, že učitelé k tomu všemu mlčí.

Ještě pár slov, proč se do toho všeho pletu. Těžce snáším nespravedlnost, jež se děje někomu slabšímu. Tuhle vlastnost ve mně ještě upevnilo čtyřleté členství v Junáku v letech 1945-49, a skautem člověk zůstává po celý život. Také jsem skoro 30 roků působil na základní umělecké škole (předtím LŠU), a protože jsem vedle svého nástroje učil hlavně hudební nauku a přípravnou hudební výchovu, měl jsem vzácnou možnost pracovat s dětmi od mateřské školy až po maturitu. Když dnes vidím, jak jsou zneužívány k nedomyšleným experimentům, jejichž důsledky mohou těm méně šťastným neblaze ovlivnit celý život a zbytečně připravit společnost o mnohé cenné talenty, musím se nějak ozvat. Energie mám už málo, a tak to provádím alespoň takto.