Rodič jako problém českého školství?

02. 02. 2022 | 14:11
Přečteno 6210 krát
Střílet do vlastních řad je vždycky těžké. ale upřímně: my, rodiče, jsme poměrně často jednou z největších překážek, které českému školství brání v tom, aby odpovídalo potřebám dětí v 21. století. Z čeho máme strach? A co bychom potřebovali pochopit, abychom změny podpořili?

Text Jany Potužníkové vyšel v lednovém vydání časopisu Maminka (20. 1. 2022)


Když jsme v Mamince před rokem startovali projekt K tabuli půjde… české školství, zdálo se to všechno víceméně jasné. Byli jsme přesvědčeni, že české školství potřebuje změny a že je jednoznačnou vinou ministerstva a odpovědných institucí, pokud se takové změny pořád nedějí – nebo neprobíhají dost rychle. Vadili nám nepokrokoví pedagogové a jejich zastaralé metody. Nevyhovující vybavení ve školách. Staré učebnice. Zbytečně přehlcené osnovy. Sumativní hodnocení v podobě známkování. „Praxe ale ukazuje, že to vše je sice důležité, nicméně nic z toho není ten skutečný klíčový faktor,“ říká k tomu Ondřej Šteffl, zakladatel první sítě soukromých škol Scio u nás, a ještě pokračuje: „Současná pravidla, zákony, předpisy jsou velmi benevolentní, nejvolnější v celé Evropě, a dost možná i na světě. Ministerstvo ani předpisy modernizaci českého školství nebrání. Pedagogové mají značnou volnost v tom, co a jak budou učit, nikde není dané, že se u nás musí známkovat, předměty vůbec nemusejí být rozdělené do jednotlivých hodin, mohou se spojit do jediného celku a učit děti vnímat svět v souvislostech, prostřednictvím projektů… Děti nemusejí být rozdělené ve třídách podle věku. Vůbec se nemusí učit ve třídách ani podle učebnic. Ale všechno se to děje. Protože chybí klíčový faktor, který by řekl, že změna je nutná: Chybí impulz ze strany rodičů.“

Spokojenost jenom kvete?

Český rodič je totiž s českým školstvím veskrze spokojený a nevidí příliš pádných důvodů k tomu, aby se uskutečnily výrazné posuny, notabene jakási revoluce ve vzdělávání. Například poslední průzkumy z listopadu 2020 ukázaly, že pro 69 % z nás je nastavení českých škol v pořádku a pro dalších 15 % dokonce naprosto v pořádku. Ani pochybnost o starých metodikách, obavy o budoucnost dětí. „Opravdu nespokojených rodičů je málo. V průměru zhruba jeden v každé třídě,“ potvrzuje také Ondřej Šteffl, podle kterého se pak kritici školského systému mezi rodiči etablují ze dvou skupin. „Tou první jsou konzervativci toužící po vysoce náročných školách vyžadujících vyšší míru kázně, respektu k autoritám i vyšší selektivitu.“ Jsou to tedy rodiče toužící po jakémsi elitářství, plánující dětem zářnou budoucnost na prestižních univerzitách od útlého věku. A pokud by chtěli změnu, pak v podstatě ještě více „zpátky do minulosti“, více k drilu, k vyšším nárokům. Až druhou skupinou rodičů toužících po změně ve školství jsou pak podle Šteffla progresivisté, tedy ti, kteří si uvědomují, že je třeba modernizovat, měnit, posouvat české školy tak, aby byly schopné připravit děti na život, který je čeká v polovině 21. století. A kteří si vůbec jako jedni z mála uvědomují, že svět, do kterého naše děti dorůstají, bude úplně jiný než ten, ve kterém žijeme dneska.

Covid jako nápověda nezabral

Hodně nám v tomto směru napověděl už třeba covid. Nebo spíše – mohl napovědět. Ukázal nefunkčnost starých způsobů výuky, nadměrnou obsažnost učiva, učebnic, nedostatečnou schopnost škol komunikovat. Den za dnem nás nutil přizpůsobovat se novým podmínkám, reagovat, improvizovat, slevit z nároků, kde se ukázalo, že nejsou reálné, přitlačit tam, kde jsme měli rezervy. Chvílemi to hlavně pro nás mámy připomínalo výcvik pro boj na minovém poli. „Koronavirus tak naplno ukázal, že na změny a nejistoty života v 21. století nejsme připraveni. Je jasné, že budoucnost, která dnešní děti čeká, bude jiná než současný svět a že nebude růžová. Problémů přibude. Současná podoba, cíle, stav i výsledky základního školství se stále více rozcházejí s potřebami spokojeného a naplněného života ve druhé polovině 21. století. Přiznává to i samotné ministerstvo, které v dokumentu Strategie 2030+ píše, že organizace a způsob vzdělávání v ČR stále odráží spíše potřeby minulosti než budoucnosti,“ potvrzuje Ondřej Šteffl. Co covid naznačil, bude ale mnohem rozsáhlejší. A k takovému životu se našim dětem budou encyklopedické znalosti hodit opravdu pramálo.

Nepoučitelně nepoučitelní

Ale po dvou letech jsme si zase jen zvykli a přestali vnímat nové souvislosti. Zase nám nedochází, že děti víc než básničky K. H. Máchy budou v životě potřebovat dobrou psychickou odolnost, schopnost reagovat, komunikovat, ale také spolupracovat, a hlavně schopnost a chuť se stále učit. Už zase neřešíme, že současné školy jim z toho dávají jen málo. A neuvědomujeme si, že ty, které se o to pokoušejí, narážejí na námitky nás, rodičů. Na to, že my to často chceme ve školách postaru. Se známkami. S drilem. A školy, které by samy rády udělaly dopředu deset kroků, nakonec udělají jeden, protože stojí proti nám, rodičům. „Progresivních pedagogů totiž přibývá mnohem rychleji než progresivních rodičů,“ souhlasí Ondřej Šteffl s tím, že většinu z rodičů školské novoty spíš zlobí. Cítíme z nich tlak, nedůvěřujeme, nemáme čas se zastavit a nejsme ochotní si ho udělat, vstřebat informace. Přece víme, co je pro naše dítě nejlepší! Ano, nikdo není větší odborník na dítě než jeho rodič. Nicméně si neuvědomujeme skutečné důvody toho, proč chceme staré známé, ale ne tak docela funkční školství.

Máme strach a nemáme čas

Očekáváme stejné nebo podobně nastavené školy, jakými jsme prošli kdysi sami, už proto, že je to to jediné, co známe. Je to klasická problematika komfortní zóny a obavy z toho, jestli to nové bude dost dobré. Nové postupy ještě pro většinu z nás nejsou dost provařené, prověřené, nikdo ještě dost nedokázal, že známkovat netřeba, že se mnohem lépe učí děti venku, v lese, než usazené v lavici, že historická data si stačí umět vygooglovat a mnohem důležitější je chápat, co prožívala poválečná Evropa a jaký vliv to mělo na generace našich rodičů a ty pak zase na nás. Nebo je mnohem zásadnější umět si přečíst text a porozumět mu, než zvládnout vyjmenovat obrozenecké literární skupiny. Tohle jsou totiž přesně jedny z nejbolavějších míst ve vzdělání současných dětí. Neumějí uvažovat v souvislostech a nakládat s informacemi. Tedy, neumějí se samy učit, nastartovat během základního vzdělávání proces celoživotního vzdělávání. Protože je to školy, notabene ani my, pořád ještě neučíme. Protože (a je potřeba to znovu připomenout) nemáme čas se o to zajímat, mluvit s nimi. Hledat nové cesty, snažit se rozumět tomu, co naše děti čeká. Proto i my, rodiče, své děti pořád učíme, že vysvědčením to končí, že se učí pro známky a pro pochvalu zvenčí. Což je pro život opravdu nepoužitelné.

Idealizujeme si to, co bylo

Také jsme úplně zapomněli, že jsme se ve škole učící „starým dobrým způsobem“ sami kdysi nudili u nezáživných výkladů, které nám nikdy k ničemu nebyly. Vytěsňujeme, že jsme si odnesli tu menší, tu větší trauma ze šikanování – dokonce říkáváme, že to patří k životu jako jakési otužování a že když jsme to přežili my, přežijí to i naše děti. Nedochází nám, že jsme se kvůli přísně nastavenému systému známkování učili opisovat a jinak podvádět, protože bychom jinak nepřežili (ve škole, ale ani doma, kde se vždycky dbalo na dobrý prospěch). A chceme-li po svých dětech jedničky za každou cenu, neuvědomujeme si, že i my je učíme podvádět, když látku nechápou a vytvoří si tahák, jen aby byla jednička. Vůbec si nepamatujeme, co všechno nás ve škole nebavilo, stresovalo, deptalo, že nás nikdo nepodporoval a neptal se po našich talentech… A znovu děti přihlašujeme na kroužky, které my, rodiče, vyhodnotíme jako vhodné. Úplně jsme zapomněli, že jsme si možná chtěli vybrat skvělou uměleckou vysokou nebo místo studia cestovat, ale pro prestiž v rodině jsme šli poslušně na práva. Jako by se to nestalo, najednou už v první třídě ambiciózně plánujeme pro své děti to samé. Úplně vypouštíme své vlastní negativní zkušenosti, které jsme kdysi s českým školstvím měli. Není nejvyšší čas to změnit? Vůbec nepochybujte. JE!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co si o tom myslí ministr školství Petr Gazdík?
„Sám mám čtyři děti a vím, že my, rodiče, jsme zvyklí na měřitelný svět. A když chci jako rodič na základě něčeho vědět, že mé dítě ve škole funguje, tak právě například známka mi to říká jasně a hned. Ale je to špatně, samozřejmě, já bych se měl zajímat o své děti, měl bych si s nimi povídat… Ale bohužel, většina z nás na to nemá čas. A myslím, že právě v tom musíme udělat pokrok všichni,“ řekl 1. 12. 2021 Petr Gadzík v on-line diskusi vysílané na mall.tv a maminka.cz. Navíc podle něj ani nedomýšlíme, že takový způsob výuky děti bohužel opravdu nepřipraví na život. Ani jedničky, ani znalosti podrobných dějin Římské říše, nic z toho. „Za mě to nejdůležitější je, aby se absolvent jakékoli školy byl schopný umět učit novým věcem, protože nikdo s tím, co se naučil v té škole, nevydrží do důchodu. A my si opravdu nedovedeme představit, jaký bude svět v roce 2050, 2060… Dá se jen tušit, že těch změn v životě bude víc a naše děti se s nimi budou muset umět popasovat.“

Očima Jany Neumajerové z Unie rodičů, unierodicu.cz:
„Aby se změnilo to, jak rodiče vnímají české školství, je potřeba otevřít jim dveře do škol daleko před nástupem dětí do první třídy. Proto v Unii rodičů podporujeme vznik rodičovských spolků, do kterých by si mohli rodiče přicházet pro zkušenosti, přemýšlet na základě toho, jestli je daná škola vůbec ta, kterou pro své dítě chtějí… Samotné děti by se měly se školou seznamovat také daleko dříve. Se školkou by se měly stát součástí školních slavností, chodit na akce otevřené pro veřejnost tak, aby ani pro děti, ale ani pro rodiče, vůbec nenastal stres ze vstupu do školy, aby kolem školy existovala jakási komunita. Zatím stále ještě i my, rodiče, vcházíme do školních budov se sevřenými žaludky, se strachem vytvořeným na základě vlastních zkušeností ze škol. A vůbec nevíme, co nás čeká, co čeká naše děti. A protože máme strach především z nových věcí, o kterých nemáme dost informací, raději vyžadujeme to ,staré´, právě to, co jsme zažili i my sami. Strach nám komplikuje komunikaci s pedagogy. Ze strachu jdeme často do útoku a trváme na známkách, aniž bychom si vyslechli klady slovního hodnocení. Myslím, že právě v tom mají sehrát velkou úlohu pedagogové: od nich bychom měli dostávat informace, proč jsou ve způsobu výuky, v osnovách, respektive školních vzdělávacích programech, důležité změny. A měli by přímo rodiči na příkladu jeho dítěte umět ukázat, k čemu bude užitečnější například Hejného matematika. Když rodič uslyší, k čemu je takový pokrok důležitý právě pro jeho dítě, jak mu to dovolí pracovat s jeho silnými i slabými stránkami, jak nové dovednosti vytěží v budoucnosti a proč… pak ani český rodič nebude mít důvod odmítat změny ve způsobu nebo objemu výuky. Je to o sbírání informací, o sdílení a ochotě pochopit. Protože jen na základě toho mohou rodiče podporovat své děti ve vzdělání a pedagogům usnadnit práci. Jen když pedagog cítí podporu rodičů, pracuje se mu dobře. A pracuje se snáz dítěti! To je hlavní. Pokud doma chodíte a ohrnujete nos nad třídní učitelkou, protože se vám nelíbí, jak učí, dítě v podstatě nutíte, aby si vybralo: je lepší to, co si myslí rodiče, nebo paní učitelka? Před takovou volbu by vůbec nemělo být postavené. A pokud před ni nemá být postavené, tak my musíme pochopit, že učení například vůbec neznamená jen to, že se děti budou trápit u učebnic. Až pak se přestaneme bát změn ve školství. A pak už bude zbývat maličkost, aby se na náš strach ze změn přestaly vymlou vat i ty méně progresivní školy.“

Co říkají čísla
O tom, jak vnímáme úroveň školství, se vedou diskuse pravidelně. A pravidelně probíhají také výzkumy. A výsledky potvrzují, že po větších změnách pořád nebažíme!
V roce 2009 byly spokojené s kvalitou škol více než dvě třetiny rodičů.
V roce 2015 se do podrobnějšího průzkumu pustily organizaceEDUin, Scio, společnost Montessori a ještě pár dalších. V tomto průzkumu 19 % rodičů řeklo, že je stav českého školství dobrý, 51 % potvrdilo, že spíše dobrý a jejich výtky byly spíš drobnějšího charakteru.
V témže roce, tedy v roce 2015, uveřejnila výsledky dalšího výzkumu agentura Ipsos, která na více než tisícovce respondentů například potvrdila, že 61 % českých rodičů trvá na známkování. O tom, že je české školství v dobré kondici, mluvili v tomto průzkumu převážně lidé se středním vzděláním a často ti, kteří neměli děti, zatímco vysokoškoláci a respondenti, kteří ještě sami studovali, více poukazovali na nedostatky vzdělávání u nás.
V listopadu 2020 odpovídali respondenti ve výzkumu provedeném agenturou PAQ na otázku: „Je úroveň základního školství v ČR dobrá?“ Tehdy odpovědělo 13 % rodičů žáků školou povinných „určitě ano“, 69 %„spíše ano“, 15 %„spíše ne“, jen 3 %„určitě ne“.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peka Karel · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy