Pestrý výběr typů vzdělání, okna a dveře škol dokořán. To by mohla být budoucnost českého školství.



„Byl bych rád, abychom dokázali najít celospolečenskou shodu na zadání toho, co má být výsledkem snahy vzdělávací soustavy, jak má vypadat absolvent budoucnosti,“ řekl ministr školství Robert Plaga v rozhovoru na Aktuálně.cz. Velmi oceňuji, že pan ministr neprosazuje bez rozmyslu své představy, jak to dělali někteří z jeho předchůdců. A hlavně, že přemýšlí o budoucnosti. Mám ale vážnou obavu, že najít celospolečenskou shodu či nějaký kompromis je v České republice nemožné. A při pohledu do nepředvídatelné budoucnosti vlastně i nezdravé. Cílem ve vzdělávání by měla být spíše pestrost, diverzita a volitelnost, nikoliv shoda a jednota.

Neslučitelné světy

Poslanec Václav Klaus ml. by chtěl školu, kde je řád a pořádek, poslušné děti, nároční učitelé. Ideálem je Igor Hnízdo, který umí děti srovnat do latě. Inkluze škodí, lepší je selekce, protože jinak ti pomalejší zdržují ty chytřejší. A ti mají zvládnout co nejvíc předepsaného učiva a rychle postupovat dál, přes osmileté gymnázium a international baccalaureate třeba na Oxford či na Harvard. Tlak na výkon, soutěživost a stres jsou přiměřenou cenou za dobré známky. Václav Klaus ml. je předsedou školského výboru Poslanecké sněmovny a jeho hlas má váhu. Podobně jako on si ideální školu představuje mnoho rodičů.

Ale jsou rodiče s jiným názorem, pro které je právě srovnávání do latě důvodem, aby změnili školu. Najdou třeba ScioŠkolu nebo jinou školu, kde se klade větší důraz na autonomii a zodpovědnost dětí. Takovým rodičům nejde o množství školních znalostí, ale spíš o to, aby děti rozuměly světu kolem sebe, rozuměly ostatním a rozuměly sobě. Proto – mimo jiné – vítají, když je kolektiv dětí různorodý. Chtějí, aby škola respektovala jedinečnost jejich dítěte, dávají přednost vnitřní motivaci, spolupráci dětí, známky nepotřebují, stres při učení pokládají za škodlivý.

Tohle jsou jen dva příklady, na nichž je různost cílů vzdělávání a různost přestav o absolventovi školy zvlášť patrná. Možností je mnohem víc, svobodné školy, jako je Summerhill, domácí vzdělávání, waldorfské školy, Montessori, ale také třeba škola Michaela na severu Londýna s kasárenským režimem, ze které by i Václavu Klausovi ml. bylo nejspíš úzko.

Za pozornost stojí to, že rodiče, kteří mají o cílech vzdělávání svých dětí jasno, si za svou volbou stojí natolik, že jsou ochotni i platit nemalé školné. Takových rodičů s jasným názorem přibývá a je dost těžké si představit, že by přijali „nalezenou shodu“, pokud pro ně nebude dost široká, umožňující volbu a pestrost.

Jinou drobnou ukázkou těžko dosažitelné shody je současná debata o mobilních telefonech. Představují pro vývoj dítěte riziko? Ano? Pak je ve škole zakažme. Nebo mám dojem, že pro budoucnost mého dítěte bude mobil nebytnost. Ano? Pak mobily maximálně využívejme. Domácí úkoly? Ano, či ne? Známkování? Pomáhá, či škodí? A dalo by se pokračovat.

Třicetiletá válka, nebo ekumena

Jsou to rozdílné pohledy na svět. A co je správné, nelze objektivně rozhodnout. Stejně jako nešlo rozhodnout, zda pravdu mají katolíci či protestanti. Dokonce i dril a tresty jsou skvělé, jak věděli v pruských kadetkách, kde vychovávali poslušné vojáky. Když jsou cíle vzdělávání různé, budou se lišit i prostředky.

Samozřejmě že na každé straně jsou fanatici přesvědčení o své pravdě, připravení ji vnutit ostatním. Ti si obvykle pletou špatnou školu a jinou školu. Co není po jejich, je špatné a má se zakázat. Ovšem, jistě platí, že školy, které srovnávají do latě, jsou špatné i dobré, stejně jako školy, které kladou důraz na autonomii a zodpovědnost. I Montessori škola může být dobrá či špatná.

Špatná je totiž vždy ta škola, která neplní své cíle. A naopak kvalitní je ta, která umí své cíle a vize dobře popsat a v praxi je naplňuje. Pomáhat špatným školám zlepšovat se a podporovat dobrou praxi kvalitních škol, to by měla být role státu.
Ale jak si poradit s růzností a různými cíli? Máme před sebou dvě možnosti: Buď „najdeme shodu“, a pak se ti, kdo ji „našli“, budou snažit svou představu, své cíle vnutit ostatním, a bude pokračovat „třicetiletá válka“, z níž nebude mít užitek nikdo. Anebo současnou narůstající rozdílnost přijmeme jako výzvu a výhodu. Tak předeženeme i pověstné Finsko, které zatím tu celospolečenskou shodu má. Zatím.

Svět je pestrý, školství by mělo být také

Z evoluce víme, že pro uskupení bez dostatečné diverzity představuje každá vážnější změna velké riziko. Tak vyhynuli dinosauři. A že ke změnám dojde, to je snad jediná jistota, kterou o budoucnosti máme. Nedávej všechna vejce do jednoho košíku, říkávaly naše babičky.

Společnost složená ze stejných či podobných lidí ani ze stejně či podobně vzdělávaných lidí nemůže dobře fungovat ani teď, a už vůbec ne v budoucnosti, která podle všeho bude ještě složitější a pestřejší. Budeme potřebovat lidi kreativní i rutinéry, uvolněné i ukázněné, otevřené i uzavřené, rychle uvažující i rozvážné, odvážné i opatrné, nezlomné a nezávislé, ale i poslušné a ty, kteří se podřídí autoritě. Budeme potřebovat ty, kteří mají vysokou empatii, i ty s přesným matematickým myšlením, ty, kteří pronikli v úzkém oboru do hloubky, i ty, kteří mají široké zájmy. To vše začíná v rodině, ale rozvíjí se ve škole, v základní, či dokonce v mateřské. Pro takovou diverzitu cílů nelze nalézt jednu cestu a jedno řešení.

Jistěže potřebujeme definovat nějaké společné jádro, jež by měli mít všichni absolventi škol společné. Ale to je průnikem mnoha názorů a to, na čem lze nalézt shodu – toho je mnohem méně, než si většina lidí myslí. Snad se shodneme na tom, že sobce, gaunery a hlupáky potřebovat nebudeme. Ale už ne na tom, kdo je hlupák. Pro někoho je hlupák ten, kdo neví, co je logaritmus, pro jiného ten, kdo věří fake news, a pro dalšího ten, kdo nerozumí sám sobě a neumí se rozhodovat. V rovině znalostí jádro neobsahuje o moc víc než číst, psát a malou násobilku. A to je taky tak všechno, co si absolventi reálně ze základní školy odnášejí. Kdo tomu nevěří, nechť si pustí show Nikdo není dokonalý. Uvidí věrnější obraz reality, než jaký většina čtenářů tohoto textu zná ze své sociální bubliny.

Mnoho lidí trpí iluzí, že když bude jádro velké a budeme toho hodně všechny učit, že všichni toho budou hodně umět. Výsledkem takového uvažování pak spíše je, že nikdo neumí nic. Podle zjištění České školní inspekce např. v českém jazyce dosáhli všichni žáci očekávaných výstupů dle Rámcových vzdělávacích programů pouze v 6,42 % škol, v matematice dokonce jen v 0,62 % škol, v dějepise v 2,6 % škol, v zeměpise v 1,32 % škol a ve fyzice v 1,25 % škol.

Možnost volby pro každého

Problém, před kterým stojíme, pěkně ilustruje situace kolem matematiky v pojetí profesora Hejného. Tam nejde o nějakou dílčí změnu metod, jde o zcela odlišný přístup k výuce matematiky, který se zásadně liší od tradičního pojetí. Žádá něco jiného od žáků, od učitelů, dokonce i od rodičů. Výuka má jiné cíle, mnohem více se soustřeďuje na rozvoj osobnosti žáka, na posílení jeho zvídavosti, na schopnost řešit nové problémy, méně na předávání hotových matematických poznatků či postupů.

Na některých místech, kde se učí podle Hejného, by někteří rodiče chtěli tradiční výuku. A škola (stát) jim vnucuje Hejného. To je jistě chyba. Jsou ale také rodiče, kteří by stáli o Hejného matematiku a škola (stát) jim vnucuje tradiční pojetí. Těch bude mnohem víc. To je jistě také chyba. A podobné je to i se „srovnáváním do latě“, známkováním na prvním stupni, inkluzí, mobily, chystaným předmětem technika, druhým světovým jazykem, pojetím výuky dějepisu atd. Zde všude škola (stát) vnucuje rodičům a dětem něco, co nechtějí. Cílem by měla být volitelnost, pestrost. To nebude snadné zařídit.

Dlouhodobá strategie

Školství je jednou z posledních bašt direktivní moci státu nad jeho občany. Povinná školní docházka je jedinou povinností občana uvedenou v Ústavě. Stát stále z velké části určuje, co občan (dítě) ve škole musí. Nebyl by to možná až takový problém, kdyby stát tuto svoji roli zvládal (jako třeba ve Finsku). On ji však nezvládá. Naše školství je téměř neřiditelný administrativně-byrokratický kolos s množstvím přetrvávajících systémových problémů a téměř nulovým inovačním potenciálem.

Moderní koncepce vzdělávání proto musí vycházet z faktu, že v dnešní době už není ani možné, ani nutné, ani účelné, aby školství a vzdělávání byly pod tak silnou a neustálou kontrolou státu. Odpovědnost a starost o vlastní vzdělávání by měly postupně stále více přecházet na občany, rodiče, žáky, studenty. Půjde jistě o dlouhodobý proces, ale státní vzdělávací doktrína by jej měla jasně deklarovat jako svůj cíl. K pohybu tímto směrem bude docházet i v případě, že stát bude klást odpor, to by však znamenalo chaotický proces a jen přinášelo zbytečné konflikty.

Protože však státu zůstávají různé důležité úkoly v oblasti ekonomiky, zaměstnanosti či sociálního zabezpečení, nelze mu upřít právo definovat jisté preference v oblasti cílů vzdělávání a ty podporovat. Nikoliv však direktivně vnucovat všem.
Máme‑li ve školství dosáhnout pestrosti a diverzity, musíme najít takové způsoby, metody a organizaci škol – celého školství i mimoškolního vzdělávání –, aby každý v co největší míře mohl dostat takové vzdělávání, o jaké stojí a jaké si vybere. To ovšem také předpokládá, že rodiče a později mladí lidé budou rozumět důsledkům svých voleb, budou schopni převzít za ně zodpovědnost.

Výzva, která stojí teď před ministerstvem školství a tvůrci Strategie 2030 , nespočívá v tom, jak najít celospolečenskou shodu a pro všechny jednotně stanovit cíle vzdělávací soustavy, to je nemožný a také nesprávný cíl. Je třeba jasně a přesně formulovat, v čem má spočívat pestrost, diverzita a volitelnost ve vzdělávací soustavě, a stanovit to malé společné jádro. A také začít připravovat podmínky pro to, aby se v širokém rozsahu téhle pestrosti dosáhlo. To může být úkol na desítky let, ale je třeba začít. A jak říká pan ministr: „Tomu bychom měli přizpůsobit všechny kroky v tom, co můžeme ovlivnit – což je tvorba rámcově vzdělávacích programů, zajištění podmínek, jako je dostatek peněz, pravidla pro spravedlivé odměňování.“

Ondřej Šteffl pro DeníkN 19. 3. 2019