Měl-li tedy někdo "samé jedničky", říká o sobě, že byl ochoten obětovat moře času i pro naprosté zbytečnosti, zcela míjející realitu, jen proto, že mu to někdo řekl. Takový člověk nebude prospívat.

Uvedenou citaci jsem našel v recenzi knihy Nassima Taleba: Antifragilita od Petr Houdka, 4/4/2015, v Lidovkách v příloze Orientace a dal ji na svůj Facebook. Zde jsou některé komentáře:

… Nebo proplouval systémem nastaveným tak, že pro to nic obětovat nemusel.

"..jen proto, že mu to někdo řekl" - hm, těch motivací k samým jedničkám snad může být více, ne? pro někoho je to třeba důkaz, že to dokáže. Co říct o lidech, kteří šplhají na Mount Everest? To je přeci také zcela "zbytečná" aktivita

Nějaká Máňa Sklodowská byla vynikající a velmi pilná žákyně - a přesto to dotáhla na dvě Nobelovky.

Děti jsou nepochybně různé, a důvody proč chtějí mít samé jedničky, jsou nepochybně také různé a citovaný výrok je jistě velkým zjednodušením (jinak platí pro SJčka a jinak pro NFka). Není ovšem pravda, že je běžné, aby někdo měl samé jedničky a přitom požadavky školy ignoroval. I ono „proplouvat“ vyžaduje určité, byť u někoho třeba malé úsilí a snahu. Ale hlavně je nutné přizpůsobení požadavkům systému. V každém případě totiž musíte dělat „něco, co mi někdo řekne“, aniž bych viděl smysl ve věci samé. V tom se také samé jedničky liší od lezení na Everest. Hezky vlastně o tomtéž píše kolega Feřtek a celkem přesně to vystihuje jiný komentář:

Jen jestli ta ochota obětovat čas pro "zbytečnosti" není čímsi, co valná část lidí musí dělat ve svých zaměstnáních. A tedy jestli "jedničkářství" není trénink na tyto situace.

Ano, jistě je to takový trénink. Každý rodič si ovšem sám musí odpovědět na otázku: Chci své děti připravovat na to, aby v životě dělaly věci, jen proto, že jim to někdo řekl? Když ano, pak jsou jistě samé jedničky dobrou cestou. A nebo chci své děti učit, aby hledaly a dělaly věci smysluplné, byť s rizikem, že se jim pak v životě nepoštěstí takovými věcmi se živit? Pak je starost o známky zbytečná nebo dokonce kontraproduktivní.

Většina komentářů ovšem přehlíží, že doba se rychle mění. Škola a svět v době Marie Curie-Sklodowské byly jistě jiné, než když jsem do školy chodil já, i než v době mladších komentujících. Rozhodně se však všechny liší od světa i školy dnešních dětí.

To, co se ve školách učí, se stále více míjí s realitou, stále více to slouží jen k získávání znalostí, které jsou potřeba nejvýše k postupu do další školy a k získávání jedniček; od základní, střední až po vysokou školu. A vedle toho se mnohé pro život důležité věci pomíjejí. Je také stále snazší se cokoliv, co si člověk zamane, naučit jinde než ve škole, kdykoliv a kdekoliv. I příležitostí „dokazovat si, že to dokážu“, je dnes nesrovnatelně víc, než bylo za mých mladých let.

Děti chtějí samé jedničky, protože je od nich chtějí jejich rodiče i učitelé. Je to začarovaný kruh. Dokud si rodiče neuvědomí, že známky nejsou důležité, nic se nezmění…

Smysl takovýchto blogů ovšem není v tom, přemlouvat rodiče, kteří chtějí své děti trénovat na to, aby bez problémů dělaly, co jim někdo řekne. Je to jejich volba, na kterou nepochybně mají právo. A třeba tak budou jejich děti spokojené a budou prospívat. Nevím.

Stále častěji se ovšem setkávám s rodiči, kteří nic takového nechtějí, a naopak vidí budoucnost svých dětí v hledání a nalézání smyslu toho, co budou dělat. Současně ovšem mnozí takoví rodiče lpějí na pěkných známkách, jejichž smysl a význam nekriticky přebírají ze svých mladých let. Svět se ale změnil, a než jejich děti dospějí, změní se ještě víc. Nestačí, aby obvyklou otázku „Jakou jsi dnes dostal/a známku?“ nahradili otázkou „Co jsi se dnes naučil/a?“, ale měli by se ptát i „Jaký to pro tebe má smysl?“ A měli by se ptát nejen dětí, ale i sami sebe.