Na nejčastější otázky k alternativním školám odpovídá Eva Dittrich Sanigová, zakladatelka a budoucí ředitelka soukromé základní školy Livingston, která se otevře 1. září 2015.


A jaká je teda ta tvoje koncepce? A jak se pak děti začlení do normální školy? A jak si vynutíš autoritu, když nebudeš přísná? Tazatel nečeká na odpovědi, rovnou završí: To z nich ale budou pěkní spratci. Co na to říct? Snad jen, že to je klasická ukázka uvažování člověka, který se obává všeho, co sám nezažil, co nezná.

Pojďme se podívat na nejčastější obavy.

Je pravda, že jsou děti z alternativních systémů přemýšlivější, nemají znalosti jen nabiflované, ale umějí je použít? Jsou schopné lepší týmové spolupráce?

Ano. Pro mě osobně je to nejlépe vidět na způsobu, jakým komunikují mezi sebou navzájem a také s dospělými, a také na tom, jak rychle se zorientují v nové situaci. U týmové spolupráce to až tak výrazné není - záleží, ve kterém systému je dítě vzděláváno (např. montessori je více individualizované), případně jakým aktivitám se věnuje, pokud je v domácím vzdělávání. Tím nechci samozřejmě říci, že by dítě z „klasické“ školy nedokázalo spolupracovat v týmu, takové dítě má ale týmové schopnosti zásluhou rodičů či odpoledních aktivit. Škola musí tyto prvky do výuky cíleně zařazovat a to se bohužel neděje dostatečně často. Brání tomu i způsob hodnocení v klasické škole - pokud jsem známkován na základě porovnávání s druhými, těžko jim budu týmově pomáhat, aby dopadli lépe.

Je pravda, že žáci z „alternativ“ nemají takovou úroveň znalostí a vědomostí?

Není. Z legislativního hlediska musí být výstupy v 9. třídě základní školy pro všechny stejné, tedy by děti měly umět totéž. Důležité je, jaké ukazatele měříme, co testujeme, pozorujeme. Znalosti mají děti z alternativ jinak (podle mě lépe) uspořádané, nabývají je v jiném pořadí, v jiné míře detailu. A díky větší vnitřní motivaci k učení si informace častěji zapamatují i na delší dobu.

V souvislosti s tím mě napadá výrok Naomi Aldort (autorky knížky Vychováváme děti a rosteme s nimi), která své tři syny vzdělávala doma. „Ani jeden z mých tří synů nikdy nenavštívil základní ani střední školu a dnes jsou všichni tři na univerzitách. Při přípravách na zkoušky na univerzitu zvládli dva z mých synů učivo základní a střední školy během několika měsíců, ten poslední dokonce za tři týdny. Když jsem se ho ptala, jak to dokázal, odpověděl mi, že se to ve školách asi učí nějak špatně.“ (zde)

Kdyby byly její děti testovány v páté třídě (možná i v deváté a možná i na střední), je teoreticky možné, že by dopadly hůř (ať už proto, že by neznaly správnou odpověď, a nebo proto, že předtím netrávily velkou část svého života cvičením, jak takové testy vyplnit - děti z alternativních škol se v testech víc „rýpají“, otázky jim častěji připadají špatně zformulované, nabízejí vlastní odpovědi, prostě o testu víc přemýšlí), při porovnání na univerzitní úrovni už ale není pochyb, že jim předchozí způsob vzdělávání nijak neublížil, ba dokonce naopak.
Při zkoumání relevantních ukazatelů (schopnost zorientovat se v problému, analytické myšlení, řešení konfliktů, rozvoj vlastního talentu, vztah ke vzdělávání apod.), které se vztahují ke schopnostem důležitým pro život, by děti, které absolvovaly alternativní základní či střední školy, dopadly podle mého názoru lépe.

Jak žáci z alternativní základní školy zvládnou přechod do tradiční školy? Na druhý stupeň základní nebo rovnou na střední?

Jak kdo, jak kdy, jak odkud. Ale zvládnou. Ano, problémy samozřejmě můžou nastat, ale většinou souvisejí s tím, že „klasická“ škola je postavena na zcela jiných východiscích, které dětem z alternativ nedávají smysl. Pokud dítě přechází v ročnících, po nichž nejsou uzavřené tzv. očekávané výstupy dle RVP (na ZŠ 3., 5. a 9. třída), které musí dodržovat všechny školy, můžou být problémy větší.

U tohoto dotazu mě překvapuje předpoklad, z něhož vychází – jedna škola je tady proto, aby vhodně připravovala děti na tu následující. Cílem vzdělávání má být ale příprava na život, ne na školu, a alternativní směry jsou životu určitě blíž než model „sedím v lavici a poslouchám“.

V zahraniční zcela běžný typ vzdělávání – ať již Waldorf nebo Montessori – je v České republice zatím považován za alternativu. Zajímavé je, že vzrůstá počet domácích školáků, alternativa v podobě svobodných škol zatím v ČR není. V poslední době vznikají na různých místech iniciativy, které se o zavedení svobodného vzdělávání snaží (Sudbury Valley School, Svoboda učení).

Co je největší problém alternativních škol?

Často je za viníka současného stavu považována legislativa. Při jejím bližším zkoumání ale zjistíte, že kromě několika překážek spíše formálního charakteru je její obsahová čast poměrně pokroková. Při čtení RVP nebo Bílé knihy můžete narazit na zajímavé pasáže. Např. „Základní vzdělávání vyžaduje na 1. i na 2. stupni podnětné a tvůrčí školní prostředí, které stimuluje nejschopnější žáky, povzbuzuje méně nadané, chrání i podporuje žáky nejslabší a zajišťuje, aby se každé dítě prostřednictvím výuky přizpůsobené individuálním potřebám optimálně vyvíjelo v souladu s vlastními předpoklady pro vzdělávání. ... Základní vzdělávání má žákům pomoci utvářet a postupně rozvíjet klíčové kompetence a poskytnout spolehlivý základ všeobecného vzdělání orientovaného zejména na situace blízké životu a na praktické jednání. V základním vzdělávání se proto usiluje o naplňování těchto cílů: umožnit žákům osvojit si strategie učení a motivovat je pro celoživotní učení, podněcovat žáky k tvořivému myšlení, logickému uvažování a k řešení problémů, vést žáky k všestranné, účinné a otevřené komunikaci, rozvíjet u žáků schopnost spolupracovat a respektovat práci a úspěchy vlastní i druhých, připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti....“ To je prosím citace z platného Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání.

Problém není na papíře, ale v lidech. Ne v učitelích, ale ve všech, kteří nežádají, na co mají nárok, a drží se špatně vyjetých kolejí, které nikam nevedou.