Má se škola vracet do minulosti, nebo se začít měnit k obrazu světa? Odpověď je jasná, ale zatím jdeme jinam.

„Škola přestává stíhat, co se v životě mladých děje, a ti ji čím dál víc vnímají jako zbytečnou a opruzující blbárnu, kterou z nějakého formálního důvodu ještě navštěvují, ale rozumný smysl to nemá. Je to na nich v hodinách vidět a vnímavý učitel, za kterého se při vší skromností považuju, to musí vnímat.“ napsal na tomto blogu nick MaB. Myslím, že to vystihuje pocit mnohých ne-li většiny učitelů a také řady rodičů. Přidáme-li si k tomu, co řekl už Jan Ámos Komenský "Kdo nedbá, aby byl vyučován, toho budeš marně vyučovati, dokud u něho neprobudíš vřelý zájem o učení.". A tak to celé vypadá, že práce školy je z velké části marná.

Otázka ovšem je co s tím. Jsou dva protichůdné směry řešení. Buď se pokusíme se vrátit školu tam, kde byla před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety, a nějak přimějeme žáky, aby se více věnovali tomu, co se jim ve škole předkládá. Anebo se dáme opačným směrem a školu nasměrujeme do světa 21. století.

Represe na děti přestává platit

Mnozí zatím dávají přednost první možnosti, obnově školy svého mládí, jak si ji idealizovanou pamatují. Chtějí ve škole kázeň, větší přísnost, sílu autority. Chtějí utahovat šrouby, více kontrolovat, testovat, posilovat mocenské nástroje a strach ze špatných známek, selektovat, určovat pravidla, hranice, mantinely, dávat standardy.

Taková opatření fungují na děti stále méně - přestaly se bát, ale ve výsledku způsobují, že se škola nemůže vyvíjet a pružně reagovat na potřeby moderní doby, a dál se uzavírá sama do sebe, separuje se od reálného světa kolem. Ale to je přesně to, co se mladým lidem a dětem ve škole zajídá. A právě tahle izolace od vnějšího světa je to, co nakonec nejvíc škodí i samotné škole. Škola tak totiž ztrácí svůj základní smysl, připravit žáky na jejich budoucí život. Ten přece budou žít ve světě, ne ve škole (tedy s výjimkou budoucích učitelů).

Děti, rodiče, mnozí učitelé i ředitelé by to chtěli řešit

Vcelku rychle ale přibývá lidí, kteří vidí, že tudy cesta nevede. Děti to vnímají už nějakou dobu někdy jen intuitivně ale často i zcela uvědoměle. Rychle se zvětšuje skupina rodičů, kteří zjišťují, že běžná škola jejich děti pro život v polovině 21. století neumí připravit. Jsou to ale i mnozí učitelé, kteří si uvědomují, že přes veškerou snahu a úsilí děti prostě nezajímá to, co je podle osnov (Rámcových vzdělávacích programů) musí učit, že „škola nestíhá“ a že snaha přimět je k zájmu o školu silou, nemůže vést k úspěchu.

Přibývá i ředitelů škol, kteří cítí, jak narůstá rozpor mezi tím, co by žáci chtěli a pro svůj budoucí život potřebovali, a tím, co a jak jim překládá škola, a hledají řešení. Snaží se otevřít školu světu a svět škole, omezit to, co škola dělá jen zase pro školu a více dělat věci z reálného světa a pro reálný svět, snaží se přiblížit školu životu žáků tak, jak jej žijí dnes a jak jej budou žít v budoucnu.

Zmatené ministerstvo

Největší problém dneška ovšem je, že stát a MŠMT vydává zmatené signály. Na jedné straně tu už třináct let máme Bílou knihu, která ukazuje směrem k intenzivnějšímu propojení školy s rychle se měnícím světem kolem, a na druhou stranu realizované nebo plánované kroky MŠMT jdoucí většinou opačným směrem. Co jiného jsou další a další snahy o centralizaci a omezování teď v čele s Chládkem a předtím s Dobešem zvlášť intenzivní. Věci jako státní maturity, učitel jako úřední osoba, jednotné přijímací zkoušky, požadavky na kvalifikaci učitelů, standardy, omezování domácího vzdělávání atd. atd., co mají společného s reálným světem mimo školství? Jen dál opevňují školy v jejich ghettu a dál je izolují od okolního světa.

Tak kam?

Před českou veřejností stojí zásadní rozhodnutí. Má se škola vracet zpět do minulosti? Anebo se má škola začít měnit k obrazu světa, tak aby pro děti měla smysl a probudila u nich „vřelý zájem o učení“? Jakkoliv se zdá, že je zcela jasné, co se má udělat, kterým směrem se vydat, většina veřejnosti, rodičů, učitelů, politiků se tomu z nostalgie, z neznalosti, z neochoty ke změně, z pohodlnosti či ze zvyku brání. Čím déle se ale bude bránit, tím hůř pro školy a tím hůř pro vzdělání našich dětí.

Vyšlo původně MFDnes 26.5.