„Zvoní, konec přestávky, učitel přichází do třídy, dva tři výtečníci, místo aby seděli v lavici, honí se po třídě, zvýšený hlas učitele, trocha nadávání a celá třída musí zůstat stát. Jednu, dvě, pět minut. Napjaté ticho, nepříjemná atmosféra, mnohé děti pociťují strach. Snad si to budou pamatovat a příště bude po zvonění ve třídě pořádek…“ Posuďte sami, kam jsme se za víc než čtvrt století, kdy text vznikl, posunuli.


Běžná školní historka z úvodu. Jistě jste něco podobného zažili sami a jistě to dnes a denně zažívají děti na mnoha českých školách. Pomiňme, že se zde v krystalické podobě uplatňuje princip kolektivní viny, a pomiňme i to, že zcela jistě jde o porušení úmluvy o právech dítěte, které je Česká republika signatářem. Představte si raději, že přijdete do práce a váš nadřízený zjistí, že jeden z vašich kolegů neodevzdal v pořádku svou práci, a abyste si všichni pamatovali, že se to nemá, bude vás nutit, abyste po příchodu do práce zůstali pět minut stát u svého pracovního stolu. Přehnané? A proč by se s dětmi mělo zacházet hůře než s podřízenými? Ostatně, je u nás stále dost vedoucích pracovníků, kteří model okoukaný ve škole ve vztahu k podřízeným tak či onak uplatňují.

Nebo jiná historka. Přestávka. Učitelka za stolkem opravuje právě napsaný diktát. Děti jako vždy kolem ní udělají kroužek a sledují její práci. Když učitelka najde chybu, děti jásají, radují se, posmívají se. Učitelka jim v tom nebrání, ještě je svými komentáři povzbuzuje. Pěstuje se tak v dětech ohleduplnost, nebo škodolibost, laskavá nesobeckost, nebo závist?

Učitel dělá, co si rodič přeje
Nejde mi však o to, abych kritizoval školu nebo dokonce učitele. Naopak čím dál tím více se mi zdá, že škola dělá přesně to, co si většina rodičů přeje. Zkuste třeba pozvednout hlas na třídní schůzce. Rychle se ukáže, že naprostá většina rodičů postupy učitele podobné uvedeným historkám naprosto schvaluje. Vždyť přesně takhle se ve škole zacházelo s nimi, a uškodilo jim to? Neuškodilo, jací skvělí lidé z nich dnes jsou.

Jiří Steiger vylíčil v Respektu dějiny našeho školství takto: „Vzdělávací soustavy na našem území byly totiž dosud určeny postupně k personálnímu zajištění církve, státní správy, armády, velkoprůmyslu a KSČ. Tyto instituce si jsou při všech rozdílech v něčem podobné. Požadují standardizaci, unifikaci a homogenizaci věřících, poddaných, vojáků, součástek nebo straníků.“ A právě tímto školstvím jsme prošli nejen my, ale i několik předchozích generací. Není proto divu, že takovou školu pokládá většina z nás za normální, a tedy správnou, a není ani divu, že si málokdo klade otázku, zda současná škola je pro jednotlivce dobrou přípravou pro jeho budoucí život, pro ekonomické uplatnění nebo pro zodpovědné občanské postoje v demokratické společnosti.

Chybí politická odvaha
Je naivní očekávat, že změna přijde od vlády nebo od ministra školství. Je-li většina rodičů–občanů a tedy voličů se současným stavem školství v podstatě spokojena, jen politik kaskadér nebo politik spasitel by se v takové situaci pustil do přesvědčování veřejnosti, že stav není v pořádku a zahájil reformu s nejistým výsledkem. Doba, kdy byla vůle a odvaha zahajovat reformy, je ostatně nenávratně pryč.

Snad jediné, co můžeme dělat my, menšina, která současný stav pokládá za neuspokojivý, je snažit se vyvolat veřejnou diskusi. I ministr školství si ostatně platonicky stěžuje, že veřejná diskuse je slabá a že je téměř výhradně záležitostí učitelů. Možná i vaše děti ve škole zažívají něco, co neodpovídá vašim představám, možná i vy jste na třídních schůzkách narazili na bariéru nepochopení či nechuť rodičů s tím něco dělat. Možná i vy se ještě občas probudíte ze snu, že jste ve škole zkoušeni. Snad by pomohlo o tom více mluvit.

EDIT po 26 letech: Mýlil jsem se. Už se o tom víc mluví, ale zatím to moc nepomohlo.