Poslední léta či desetiletí slyšíme z mnoha stran o znalostní ekonomice, o tom že vzdělávání je motorem ekonomiky. Pro vládu je prý vzdělání prioritou, a to hlavně proto, že vzdělávání a rozvoj potenciálu našich občanů je to jediné, s čím může naše země obstát v mezinárodní konkurenci, jiné zdroje nemaje. Od Evropské unie dostalo Česko na rozvoj vzdělávání stěží uvěřitelných 60 miliard korun. Program jsme nazvali výmluvně: Vzdělávání pro konkurenceschopnost.

Zdá se, jakoby hlavním, ne-li jediným cílem vzdělávání bylo zvyšování konkurenceschopnosti, výkonnost ekonomiky či zaměstnatelnost absolventů škol. Ale je to opravdu tak? Vědí o tom všichni? Souhlasíme s tím všichni?

Vzdělávání s rozšířením pojmu vzdělanostní (či znalostní) ekonomika v mnohém získalo, stalo se neopominutelným ekonomickým faktorem, něčím, co vytváří ekonomické hodnoty, či chcete-li něčím, co přináší peníze. A to na úrovni celé společnosti, státu i jednotlivce. V době, kdy se téměř vše přepočítává na peníze, to není málo. Na druhé straně jsou tím zakryty, ututlány, a někdy zdá se, že i úplně paralyzovány jiné funkce vzdělávání. Bývaly doby, kdy vzdělání bylo hodnotou samo o sobě, jeho obsah se v humboldtovské tradici odvozoval od antiky.

Klasická gymnázia první republiky nevyučovala latinu a klasickou řečtinu proto, že to byla příprava na výuku jiných jazyků, jak se dnes někteří domnívají, ale prostě proto, že antické pojetí vzdělanosti bylo pokládána za vrchol a cíl, ke kterému je třeba směřovat. Není to ani tak dávno, co vzdělávání mělo společné ministerstvo s kulturou a podobně bylo i vnímáno. Mnozí z nás ještě pamatují dobu, kdy se mluvilo o výchovně vzdělávacím procesu, škola (vzdělávání) měla také vychovávat (pomiňme nyní k čemu).

Rozhodně nemám v úmyslu určovat, co je správné. Chci jen upozornit, že kromě ekonomicky utilitárního pojetí vzdělávání, a o jiném se dnes příliš nemluví, zde byly a stále jsou i jiné cíle vzdělávání. Přitom je zřejmé, že k potlačení ostatních cílů došlo nenápadně, snad mimoděk. Tato změna nevzešla z veřejné diskuse, není mnohde akceptována, a často není ani reflektována.

Příkladů lze najít celou řadu, například diskuse kolem Bíle knihy terciárního vzdělávání. Na jedné straně by stát, tedy vláda a ministerstvo školství rády viděly, jak české vysoké školy více přispívají k ekonomickému rozkvětu země. Nepochybně relevantní cíl. A na druhé straně akademická obec, z níž zejména humanitní obory by rády zachovaly co nejvíce z humboldtovské tradice. Nepochybně také úctyhodný a důležitý cíl. Ani jedna ze stran to však neformuluje zcela jasně. A jistě je zde řada dalších cílů vzdělávání, které jsme nezmínili a také více či méně skrytě řada zájmů. Namísto o vyjasnění cílů se debata vede o dílčích opatřeních typu volby či jmenování děkanů, o organizaci, o financování. To vše jsou ovšem jen nástroje, které je v možné hodnotit jen vzhledem k cílům, k jejichž naplnění mají přispívat. A jen na okraj, žádný z aktérů nemluví o tom, že by i vysoká škola měla také vychovávat. A nebo neměla?

Nebo jiný příklad. Státní maturita. Jaký má cíl? A jaké cíle vzdělávání má pomoci naplňovat? Stání maturita není cíl, ale jen jeden z možných nástrojů. Diskuse nemá konce. Místo o principech a o tom, k čemu to má být, se utápíme v debatách o tom, kolik má mít maturita úrovní, kolik to bude stát a zda má být povinná maturitní zkouška z matematiky.
Pokud jsme si nevyjasnili, k jakým cílům směřujeme, můžeme diskutovat věčně. A upozorňuji, že cíl „kvalitnější vzdělávání“ není cíl, ale alibismus. Jen přehazuje diskusi jinam, protože je nutné se ptát: co to je kvalitnější? A stejně tak není dobrá odpověď, že „nám jde přece o všechny cíle“. O všechny je totéž jako o žádný.

Anebo kurikulární reforma a klíčové kompetence. Je to cestu správným směrem, nebo by bylo lepší zůstat u klasické výuky? Jde nám o zvýšení konkurenceschopnosti nebo o rozvoj jednotlivce? A má škola vychovávat? Jaký je cíl vzdělávání?

Nemám v úmyslu dát odpověď. Jen kladu otázky. Neví-li loď, kam chce plout, je pro ní každý vítr špatný. Když není jasno v tom, kam a proč ve vzdělávání směřujeme, není možné čekat ani rozumná rozhodnutí od státní správy, ani elán pro jakékoliv reformy ze strany učitelů a ani velké nadšení a zájem od žáků a studentů. Jisté proto je, že otázku, jaký je smysl a cíl vzdělávání od primárního po terciární si česká společnost bude muset položit. Jisté také je, že odpověď bude záviset hodnotách, které každý z nás vyznává. Pro tu část vzdělávání, kterou definuje (a financuje) stát, bude muset nakonec jít o politické rozhodnutí, které nebude vyhovovat všem. Doufejme jen, že se k němu dojde demokratickými postupy a že zůstane dostatečný prostor pro ty, kteří mají jiné cíle.

Tragické by bylo, kdyby se odpověď měnila s výměnou vlády. Současné nejasno však není o nic lepší.