Ministrem vzdělávání by měl být někdo, kdo bude umět připravit dlouhodobou strategii, prodiskutovanou a maximálně konsenzuální. Tak promyšlenou a opřenou o data a analýzy, že následující ministr jí nebude moc změnit. A tak dobrou, že ani nebude chtít.

Designovaný premiér Babiš říká, že je pragmatik. Co to ale znamená být pragmatický ve školství a vzdělávání?

Chce, aby nový ministr začal rychle provádět reformy a přesvědčil veřejnost, že jsou pro české vzdělávání dobré? To by premiérovi – pragmaticky – zlepšilo postavení v dalších volbách. Anebo chce – pragmaticky – opravdu udělat něco pro české vzdělávání? Že to je totéž. No právě, že není. Školství a vzdělávání má tu smůlu, že téměř všechny kroky, které mohou něco zlepšit, přinášejí ovoce až za dlouhou, dlouhou dobu. Mnohem delší než jedno volební období. Naopak to, co se dá udělat rychle, téměř vždy ve výsledku napáchá víc škody než užitku. A to, i když se to dělá s nejlepšími úmyslem, má to skvělé PR nebo se dokonce podaří i na chvíli přesvědčit část veřejnosti, že to je to nejlepší.

Školství je jako obrovská stará loď, být na ní kapitánem je složité. Brzdná dráha je deset kilometrů a tak je třeba myslet daleko, daleko dopředu. Ministři ovšem přichází se svými nápady, někdy i s docela rozumnými, jindy si je tahají z prstů nebo se jim o nich zdá. Ale to vlastně nehraje roli. Protože začnou hned bez rozmyslu nápady realizovat. Dopředu nemyslí. Nezajímají se o polohu lodi, nevšimnou si, že kompas před nimi je jen atrapa, nechají si radit od prvního důstojníka, který je ale narychlo přeškolený mašinfíra, nezkoumají, co vlastně umí a zvládne posádka. Lodi velet neumí, a ani nepomyslí na to, že by se to měli učit. Ale rovnou začnou škubat kormidlem sem a tam a zavelí plnou parou vpřed. A pasažéři – rodiče, žáci, studenti? O těch snad ani neví, že je vezou, natož aby se nezajímali, kam by vlastně chtěli jet.

Hyperaktivní ministři škodí

Největší škody svými nepromyšlenými a chaotickými nápady napáchali hyperaktivní ministři Dobeš, Chládek a Valachová. Poslední svým ženským šarmem a nepopiratelným politickým talentem dokázala - nezávisle na faktech – dokonce přesvědčit část veřejnosti a mnoho poslanců, že vede loď správným směrem. Nevedla, ale jela plnou parou. Přidala posádce, to je jistě dobře. Ale další škody, které napáchala, jsou veliké. Chudák její nástupce doteď hasil požáry kolem inkluze, povinného posledního ročníku mateřských školek, či povinné státní maturity z matematiky. A protože je ze stejné strany jako bývalá ministryně ani nemohl to, co zdědil, řádně pojmenovat.

Největším problém je, že nevíme, kam chceme plout. Stejná ministryně vyhlásí inkluzi. A současně zavede povinné přijímací zkoušky, tedy výrazně selektivní – protiinkluzivní opatření. Stejná ministryně usiluje o navýšení platů učitelů. A současně zruší dnešní systém financování škol, který má sice vady, ale je efektivní a úsporný. A zavede zcela bez rozmyslu rozhazovačné socialistické financování podle potřeb. To nadlouho spotřebuje peníze, které by snad chtěl ministr financí do školství přidat. A tak omezí či zastaví více než žádoucí zvyšování platů učitelů. Pragmatické by bylo změnu financování zrušit, dokud je čas.

Rostoucí chaos a narůstající problémy ve školství ovšem pramení také z toho, že nevíme, jak tu loď řídit. Kdyby nový ministr celé čtyři roky analyzoval, kde vůbec jsme, opravil kormidlo, školil posádku, začal diskusi s pasažéry a hlavně dokázal najít elementární širokou dohodu, kam má vlastně loď - vzdělávání v 21. století - směřovat, tak by to z hlediska budoucnost českého vzdělávání bylo to nejužitečnější, co může udělat. Bylo by to pragmatické.

Evidence based policy

Ministrem vzdělávání by měl být někdo, kdo ví, co je evidence based policy, ví jak zadat a analýzy stavu, příčin i možností. Umí dát dohromady týmy odborníků včetně zahraničních, ale také zapojit veřejnost - odbornou, ale i rodičovskou a studentskou. Někdo, kdo umí připravit dlouhodobou strategii, prodiskutovanou a maximálně konsenzuální. Tak promyšlenou a opřenou o data a analýzy, že následující ministr jí nebude moc změnit. A tak dobrou, že ani nebude chtít.

Představa, že dostatečnou kvalifikaci na to má učitel nebo ředitel školy, je stejně bizarní, jako že zkušený kormidelník dvojmístné plachetnice je odborníkem na řízení letadlové lodi. Stejně podivná je představa, že se najde nějaký „odborník“, který českému školství rozumí. Nikdo takový není, nemůže být. Nikdo nemá potřebná data a podklady, nemá analýzy stavu, příčin a souvislostí, nezná efektivitu nástrojů řízení atd. Nemá, protože neexistují. Ministr musí mít také jasný mandát, dělat jen to, co je opřené o podklady, je promyšlené daleko dopředu, má to jasný cíl, jsou vyhodnocena rizika a možné nežádoucí dopady. Tedy přesně to, co zatím žádný ministr nedělal.

Byl by to skoro zázrak, ale ještě stále můžeme doufat, že Robert Plaga to všechno ví. A že na rozdíl od řady svých předchůdců nezavelí "Plnou parou vpřed!". Aniž by měl jasno odkud, kam chceme plout a co nás může po cestě potkat.