Žáci jsou stále neukázněnější, někteří programově narušují vyučování. Mnozí se nechtějí učit a většinou prý neumějí, co jsme my uměli. Nejen žáci, ale už i rodiče, a někdy dokonce i učitelé, pokládají za zbytečné mnohé z toho, co se ve škole učí. Děti jsou nevychované, a učitelé si stále více stěžují, že je nic, ale opravdu nic nezajímá. Rodiče přehazují výchovné problémy na školu a někteří se chovají k učitelům hrubě a neurvale. Prestiž učitelů klesá, kvalita zájemců o studium učitelství je chabá. Vedení resortu je chaotické. A tak dále.

Takové problémy nejsou specificky české, setkávají se s nimi v celém rozvinutém světě (snad jen s posledním jen někde). Proč? Jak konstatuje i kolega
Burjan: „súčasný model verej­ných vzdelávacích systémov je vo vážnej, prehlbujúcej sa systémovej kríze“.

Mnozí se domnívají, že tato krize má příčinu někde uvnitř ve škole: v žácích, v učitelích, v rodičích, v nedostatku peněz, v příliš odvážném ministrovi, v málo razantním ministrovi, v chybějícím plošném testování, v přehnaném plošném testování (to si např. myslí někteří v USA), v příliš svazujících osnovách, v příliš uvolněných osnovách, v tom, že je škola málo, nebo naopak zase moc zábavná, že je tam málo, nebo naopak moc drilu atd. atd. Ale to jsou jen povrchové jevy. Ve škole samotné hlavní příčina problémů není.

Chování žáků, kvalita učitelů, výchova v rodině, ministr, rozbujelá administrativa, peníze, osnovy, testování atd., to všechno jsou důležité problémy a otázky. Chápu, že učitele, žáky, vedení škol i mnohé rodiče trápí. Trápí je každodenně a potřebovali by je vyřešit nejlépe už včera. Léčení symptomů je mnohdy naléhavé, ale nijak nás nepřibližuje uzdravení. Celkový úpadek školy je důsledkem vážnějšího a hlubšího systémového problému: Škola - současný systém veřej­ného, státem kontrolovaného a úkolovaného vzdělávání – neodpovídá potřebám současného světa.  Mluvím-li o škole, mám zde na mysli celý systém, a samozřejmě dobře vím, že je řada skvělých jednotlivých škol a učitelů, které se tomuto systému vymkli.

Svět se mění stále rychleji. Dramaticky se změnil jen za poslední půlstoletí, a jak se změní za dalších dvacet let, si ani neumíme představit. Ale škola, která stále nese genetický kód svého zrodu před více než dvěma sty lety, není na takové změny stavěná, neumí, nechce, nemůže se s nimi vyrovnat. Je jako dinosaurus. Vznikla v době, kdy svět byl stabilní, měnil se pomalu. A stejně tak se i škola umí měnit jen pomalu. Někdy se dokonce chce vrátit ke svým krásným začátkům. Svět ale nečeká a nedbá. Rozpor narůstá, problémy se vrší…

Ve dvou minulých blozích Nepřítel školy a Úpadek školy jsem se snažil ukázat dvě významné změny, které se odehrály mimo školu. Shrnu-li každý jednou větou: Vzdělávací síla veřejného prostoru rychle roste, stále více toho víme odjinud, než ze školy. Informace, dříve dostupné hlavně (pouze) ve škole, jsou dostupné jinde, často snáze, lépe a ve větším rozsahu. Obě tyto změny úzce souvisejí s technologickým pokrokem. Tentokrát se budu věnovat změnám v hodnotovém systému, v hierarchii hodnot v celé společnosti.

Demokratizace společnosti, rozrůstající se možnosti zajištění a ochrany občanů před nepřízní osudu, existence štědrého sociálního systému, to vše vedlo k tomu, že bída, tresty, strach z budoucnosti a pocit povinnosti byly postupně nahrazovány blahobytem, občanskými právy, ale i stále větší bezstarostností, nezodpovědností a vírou, že se stát postará, užíváním si přítomnosti, hédonismem a individualismem.

V historii vidíme soustavný posun od nevolnické dřiny „pod bičem“ k práci, která má přinášet uspokojení, od poddaného přes dělníka v manufaktuře s mnoha hodinami dřiny a fyzickými tresty, přes fordovskou pásovou průmyslovou výrobu a přísně hierarchickou, polovojenskou podnikovou strukturu až k dnešnímu projektovému řízení, volné pracovní době a k práci, která mě má především naplňovat (viz třeba).

Povinná školní docházka u nás začala ještě v době nevolnictví. Dvě generace v Rakousku-Uhersku zažily školu současně s robotou. Cílem školy bylo vychovat dobré poddané pro podmínky průmyslové výroby, případně vojáky rychle chápající ale hlavně poslušné rozkazů a respektující hierarchii. Škola mohla počítat s poslušností, kázní, s plněním povinností, respektováním formální, nedotknutelné autority. Taková byla struktura hodnot v celé společnosti, v rodině, v obci, v kostele.

Skoro po celou dobu existence školy byl člověk, nejen žák a dítě, pokládán za podřízenou a nesamostatnou součást celku s omezenými právy na vlastní rozhodování. V posledních několika desetiletích jsme se však rychle dostali až k dnešnímu téměř neomezenému individualismu (viz Loek Holman 1996).

Za pozornost stojí i rozšiřování práv člověka, jeho svobod a osobní nedotknutelnosti, které jsou každému zaručovány automaticky a nikoliv jako protiváha povinnosti (viz např. Ortega y Gasset – Vzpoura davů). Někdy až přehnaná je péče státu či EU o to, aby se nikomu nepřihodilo nic nepříjemného. Od mučení, ponižujícího zacházení či trestů smrti v komunistických věznicích u nás přitom neuplynulo ani 60 let. Dnes nesmí rodiče nafackovat ani vlastnímu dítěti, chráněna jsou i práva zvířat. Munemude.

K tomu, abych vyšel z pojmu povinnost, mě inspiroval francouzský filosof, sociolog a esejista Gilles Lipovetsky svojí knihou Soumrak povinnosti, ve které podává analýzu dnešní postmoderní a hyperkonzumní společnosti. Mimo jiné píše, že z člověka se v dnešní době stává tvor narcistický, hédonisticky a individualisticky založený, který je čím dál víc zotročován svou slabou vůlí a podléhá tlaku společnosti.

Povinnost jako základní motivační faktor i jako pozitivní hodnota mizí z našeho světa, ať jde o povinnost vůči Bohu, vlasti, rodině, zaměstnavateli, škole či jiným, dříve nedotknutelným autoritám. Povinnost dodržovat mravní zásady, povinnost jít na vojnu, bojovat, ba i padnout za vlast či pravdu, povinnost pomáhat rodičům, povinnost dobře pracovat, povinnost dobře se učit, to vše bylo v minulosti ještě nedávné samozřejmé. Dnes se „povinnost“ vytrácí a v lepším případě je nahrazena odpovědností, v horším směnou za peníze a v nejhorším zneužíváním práv či podvodem. Munemude.

Mezi povinností a zodpovědností je však velký rozdíl. Povinnost určuje nějaká vnější autorita. Je objektivně dána či uložena, nelze ji odmítnout a obvykle platí pro všechny stejně. Naproti tomu zodpovědnost (za něco) přijímáme, je to naše subjektivní rozhodnutí –  individuální právo zavázat se a nebo závazek odmítnout. Můžeme se jí ze své vůle vzdát.

Škola vznikla hluboko v době povinnosti a je založena na jejích principech. Doba povinnosti ale pominula. Pominula v celé společnosti. Je proto naivní si myslet, že ve škole můžeme dobu povinnosti zachovat. Munemude.

Kdo si chce hrát s pojmy, může přemýšlet, zda by dnes nebylo lepší nahradit povinnou školní docházku zodpovědnou školní docházkou.

Současné posuny ve společnosti jsme ale mohli popsat i v jiných pojmech, třeba mizející autority autorky Hannah Arendtové nebo jako rozpad pevných hodnotových rámců, jak je v  tekuté modernitě pojmenovává současnost polský sociolog Zygmunt Bauman. Vždy jde jen o různé popisy a různé důrazy ve vnímání dramatických změn v hierarchii hodnot v celé společnosti, které mají hluboký dopad na fungování školy.

Dialektici by řekli, že vztah mezi školou a společností je oboustranný, že systém hodnot ve společnosti působí na školu a že naopak škola formuje hodnoty ve společnosti. Ano, jistě. Úkolem školy je mj. vychovávat - formovat hodnoty dětí (viz k tomu minulý blog) a pomáhat tak zachovávat kontinuitu kultury i celého fungování společnosti. Problém dnešní školy je ale v tom, že se stále snaží fungovat tak, jako by v jejím okolí byla stále stejná hierarchii hodnot, jaká ve společnosti bývala před dvaceti, nebo spíše před padesáti, sto či dvěma sty lety. A to už nefunguje.

Marné jsou naděje těch, kteří věří, že je možné školu izolovat od společnosti nebo nějakým zázračným prostředkem strukturu hodnot ve společnosti změnit tak, jak by si to škola přála či potřebovala. Hodnotový systém společnosti se jistě bude měnit, za současné ekonomické krize možná rychleji a můžeme i doufat, že k lepšímu (viz např. blogy Tomáše Sedláčka). Jak se ale přesně změní, je těžké předvídat. Je ale určitě hloupost si myslet, že rodiče náhle začnou vést děti ke kázni, v občanech se probudí povinnost k vlasti, namísto touhy po individuálním sebevyjádření a seberealizaci se podřídí zájmům celku, přestanou se bát a krást. A děti že znovu přijmou povinnost se učit všechno to, co po nich škola žádá, a ve škole začnou dávat pozor a samy od sebe psát domácí úkoly. Svět se mění a jde dopředu (i když se nám to "dopředu" nemusí líbit). Ti, kdo věří, že škola se může vrátit zpět, jen brzdí její beztak pomalý vývoj a tak ve skutečnosti pomáhají kopat škole hrob.

Otázka není, zda se škola musí změnit, ale zda to dokáže a zda to je vůbec možné.