Škola - soumrak povinnosti

13. 02. 2012 | 20:23
Přečteno 13037 krát
Může škola vůbec fungovat, když pojem povinnost se vytrácí z našich myslí, ve škole i v celé společnosti?

Mnoho problémů má dnešní škola!

Žáci jsou stále neukázněnější, někteří programově narušují vyučování. Mnozí se nechtějí učit a většinou prý neumějí, co jsme my uměli. Nejen žáci, ale už i rodiče, a někdy dokonce i učitelé, pokládají za zbytečné mnohé z toho, co se ve škole učí. Děti jsou nevychované, a učitelé si stále více stěžují, že je nic, ale opravdu nic nezajímá. Rodiče přehazují výchovné problémy na školu a někteří se chovají k učitelům hrubě a neurvale. Prestiž učitelů klesá, kvalita zájemců o studium učitelství je chabá. Vedení resortu je chaotické. A tak dále.

Takové problémy nejsou specificky české, setkávají se s nimi v celém rozvinutém světě (snad jen s posledním jen někde). Proč? Jak konstatuje i kolega
Burjan: „súčasný model verej­ných vzdelávacích systémov je vo vážnej, prehlbujúcej sa systémovej kríze“.

Mnozí se domnívají, že tato krize má příčinu někde uvnitř ve škole: v žácích, v učitelích, v rodičích, v nedostatku peněz, v příliš odvážném ministrovi, v málo razantním ministrovi, v chybějícím plošném testování, v přehnaném plošném testování (to si např. myslí někteří v USA), v příliš svazujících osnovách, v příliš uvolněných osnovách, v tom, že je škola málo, nebo naopak zase moc zábavná, že je tam málo, nebo naopak moc drilu atd. atd. Ale to jsou jen povrchové jevy. Ve škole samotné hlavní příčina problémů není.

Svět na školu nepočká

Chování žáků, kvalita učitelů, výchova v rodině, ministr, rozbujelá administrativa, peníze, osnovy, testování atd., to všechno jsou důležité problémy a otázky. Chápu, že učitele, žáky, vedení škol i mnohé rodiče trápí. Trápí je každodenně a potřebovali by je vyřešit nejlépe už včera. Léčení symptomů je mnohdy naléhavé, ale nijak nás nepřibližuje uzdravení. Celkový úpadek školy je důsledkem vážnějšího a hlubšího systémového problému: Škola - současný systém veřej­ného, státem kontrolovaného a úkolovaného vzdělávání – neodpovídá potřebám současného světa.  Mluvím-li o škole, mám zde na mysli celý systém, a samozřejmě dobře vím, že je řada skvělých jednotlivých škol a učitelů, které se tomuto systému vymkli.

Provokativní otázky:
Myslíte si, že současná základní škola dobře připravuje děti na život v polovině 21. století?

Myslíte si, že to, co se v současné základní škole učí (obsah výuky), je správně vybráno, aby děti připravilo na život v polovině 21. století?

Svět se mění stále rychleji. Dramaticky se změnil jen za poslední půlstoletí, a jak se změní za dalších dvacet let, si ani neumíme představit. Ale škola, která stále nese genetický kód svého zrodu před více než dvěma sty lety, není na takové změny stavěná, neumí, nechce, nemůže se s nimi vyrovnat. Je jako dinosaurus. Vznikla v době, kdy svět byl stabilní, měnil se pomalu. A stejně tak se i škola umí měnit jen pomalu. Někdy se dokonce chce vrátit ke svým krásným začátkům. Svět ale nečeká a nedbá. Rozpor narůstá, problémy se vrší…

Ve dvou minulých blozích Nepřítel školy a Úpadek školy jsem se snažil ukázat dvě významné změny, které se odehrály mimo školu. Shrnu-li každý jednou větou: Vzdělávací síla veřejného prostoru rychle roste, stále více toho víme odjinud, než ze školy. Informace, dříve dostupné hlavně (pouze) ve škole, jsou dostupné jinde, často snáze, lépe a ve větším rozsahu. Obě tyto změny úzce souvisejí s technologickým pokrokem. Tentokrát se budu věnovat změnám v hodnotovém systému, v hierarchii hodnot v celé společnosti.

Soumrak povinnosti

Demokratizace společnosti, rozrůstající se možnosti zajištění a ochrany občanů před nepřízní osudu, existence štědrého sociálního systému, to vše vedlo k tomu, že bída, tresty, strach z budoucnosti a pocit povinnosti byly postupně nahrazovány blahobytem, občanskými právy, ale i stále větší bezstarostností, nezodpovědností a vírou, že se stát postará, užíváním si přítomnosti, hédonismem a individualismem.

V historii vidíme soustavný posun od nevolnické dřiny „pod bičem“ k práci, která má přinášet uspokojení, od poddaného přes dělníka v manufaktuře s mnoha hodinami dřiny a fyzickými tresty, přes fordovskou pásovou průmyslovou výrobu a přísně hierarchickou, polovojenskou podnikovou strukturu až k dnešnímu projektovému řízení, volné pracovní době a k práci, která mě má především naplňovat (viz třeba).

Povinná školní docházka u nás začala ještě v době nevolnictví. Dvě generace v Rakousku-Uhersku zažily školu současně s robotou. Cílem školy bylo vychovat dobré poddané pro podmínky průmyslové výroby, případně vojáky rychle chápající ale hlavně poslušné rozkazů a respektující hierarchii. Škola mohla počítat s poslušností, kázní, s plněním povinností, respektováním formální, nedotknutelné autority. Taková byla struktura hodnot v celé společnosti, v rodině, v obci, v kostele.

Skoro po celou dobu existence školy byl člověk, nejen žák a dítě, pokládán za podřízenou a nesamostatnou součást celku s omezenými právy na vlastní rozhodování. V posledních několika desetiletích jsme se však rychle dostali až k dnešnímu téměř neomezenému individualismu (viz Loek Holman 1996).

Munemude.

Český klasik řekl: Můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.

Skauti říkají: Pane, dej mi trpělivost, abych přijímal věci, které nemohu změnit, dej mi odvahu změnit věci, které měnit mohu, a dej mi moudrost, abych rozlišil jedno od druhého./Friedrich Oettinger/

Bohužel mnozí diskutéři se tím neřídí. To, co popisuji, se jim nelíbí, ostatně ani mně často ne. Skutečnost, že to nelze změnit, jim však nebráni, aby nenavrhovali nerealizovatelná opatření (nejčastěji návrat v čase) či se nesnažili „popravit“ posla špatných zpráv.

Za pozornost stojí i rozšiřování práv člověka, jeho svobod a osobní nedotknutelnosti, které jsou každému zaručovány automaticky a nikoliv jako protiváha povinnosti (viz např. Ortega y Gasset – Vzpoura davů). Někdy až přehnaná je péče státu či EU o to, aby se nikomu nepřihodilo nic nepříjemného. Od mučení, ponižujícího zacházení či trestů smrti v komunistických věznicích u nás přitom neuplynulo ani 60 let. Dnes nesmí rodiče nafackovat ani vlastnímu dítěti, chráněna jsou i práva zvířat. Munemude.

Povinnost versus zodpovědnost

K tomu, abych vyšel z pojmu povinnost, mě inspiroval francouzský filosof, sociolog a esejista Gilles Lipovetsky svojí knihou Soumrak povinnosti, ve které podává analýzu dnešní postmoderní a hyperkonzumní společnosti. Mimo jiné píše, že z člověka se v dnešní době stává tvor narcistický, hédonistickyindividualisticky založený, který je čím dál víc zotročován svou slabou vůlí a podléhá tlaku společnosti.

Povinnost jako základní motivační faktor i jako pozitivní hodnota mizí z našeho světa, ať jde o povinnost vůči Bohu, vlasti, rodině, zaměstnavateli, škole či jiným, dříve nedotknutelným autoritám. Povinnost dodržovat mravní zásady, povinnost jít na vojnu, bojovat, ba i padnout za vlast či pravdu, povinnost pomáhat rodičům, povinnost dobře pracovat, povinnost dobře se učit, to vše bylo v minulosti ještě nedávné samozřejmé. Dnes se „povinnost“ vytrácí a v lepším případě je nahrazena odpovědností, v horším směnou za peníze a v nejhorším zneužíváním práv či podvodem. Munemude.

Mezi povinností a zodpovědností je však velký rozdíl. Povinnost určuje nějaká vnější autorita. Je objektivně dána či uložena, nelze ji odmítnout a obvykle platí pro všechny stejně. Naproti tomu zodpovědnost (za něco) přijímáme, je to naše subjektivní rozhodnutí –  individuální právo zavázat se a nebo závazek odmítnout. Můžeme se jí ze své vůle vzdát.

Škola vznikla hluboko v době povinnosti a je založena na jejích principech. Doba povinnosti ale pominula. Pominula v celé společnosti. Je proto naivní si myslet, že ve škole můžeme dobu povinnosti zachovat. Munemude.

Provokativní otázky:
Měla by škola změnit metody a formy vzdělávání, tak aby více odpovídaly změnám ve společnosti?
Může škola (třeba posílením pravomocí učitelů a zpřísněním trestů) přimět žáky k chápání povinností, jaké bývalo za vašeho mládí?

Kdo si chce hrát s pojmy, může přemýšlet, zda by dnes nebylo lepší nahradit povinnou školní docházku zodpovědnou školní docházkou.

Současné posuny ve společnosti jsme ale mohli popsat i v jiných pojmech, třeba mizející autority autorky Hannah Arendtové nebo jako rozpad pevných hodnotových rámců, jak je v  tekuté modernitě pojmenovává současnost polský sociolog Zygmunt Bauman. Vždy jde jen o různé popisy a různé důrazy ve vnímání dramatických změn v hierarchii hodnot v celé společnosti, které mají hluboký dopad na fungování školy.

Plané jsou naděje, že se čas vrátí zpátky

Dialektici by řekli, že vztah mezi školou a společností je oboustranný, že systém hodnot ve společnosti působí na školu a že naopak škola formuje hodnoty ve společnosti. Ano, jistě. Úkolem školy je mj. vychovávat - formovat hodnoty dětí (viz k tomu minulý blog) a pomáhat tak zachovávat kontinuitu kultury i celého fungování společnosti. Problém dnešní školy je ale v tom, že se stále snaží fungovat tak, jako by v jejím okolí byla stále stejná hierarchii hodnot, jaká ve společnosti bývala před dvaceti, nebo spíše před padesáti, sto či dvěma sty lety. A to už nefunguje.

Marné jsou naděje těch, kteří věří, že je možné školu izolovat od společnosti nebo nějakým zázračným prostředkem strukturu hodnot ve společnosti změnit tak, jak by si to škola přála či potřebovala. Hodnotový systém společnosti se jistě bude měnit, za současné ekonomické krize možná rychleji a můžeme i doufat, že k lepšímu (viz např. blogy Tomáše Sedláčka). Jak se ale přesně změní, je těžké předvídat. Je ale určitě hloupost si myslet, že rodiče náhle začnou vést děti ke kázni, v občanech se probudí povinnost k vlasti, namísto touhy po individuálním sebevyjádření a seberealizaci se podřídí zájmům celku, přestanou se bát a krást. A děti že znovu přijmou povinnost se učit všechno to, co po nich škola žádá, a ve škole začnou dávat pozor a samy od sebe psát domácí úkoly. Svět se mění a jde dopředu (i když se nám to "dopředu" nemusí líbit). Ti, kdo věří, že škola se může vrátit zpět, jen brzdí její beztak pomalý vývoj a tak ve skutečnosti pomáhají kopat škole hrob.

Otázka není, zda se škola musí změnit, ale zda to dokáže a zda to je vůbec možné.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy