Technický a technologický pokrok, všeobecný blahobyt zcela změnily i motivace pro vzdělávání. Dříve to byla hrozba bídy, či „výtah“ k vyššímu společenskému postavení, k lepší práci. V rozvinutých zemích ale spíše postupně přestává být jasné, zda vzdělávání je ještě vůbec hlavně přípravou pro práci.

Díl první: Úvod
Díl druhý: Vzdělávání mimo školství
Dil druhý, pokračování: Jak to vidí učitelé
Díl třetí: Připravujeme naše děti na život, ale nevíme na jaký
Dil čtvrtý: Studovat může každý
Díl pátý: Každý chce něco jiného
Díl šestý: Vláda peněz
Díl sedmý: Všeobecný blahobyt




V rozvinutých zemích už problém chudých není hlad, ale obezita. I většina lidí na sociálních dávkách má doma televizi, ledničku, splachovací záchod a z kohoutku jim teče teplá voda. Podle definice chudoby, jsou všichni tihle lidé chudý. Karel IV. Ale nic z toho neměl.

Současně ubývá práce. Reálně hrozí automatizace, robotizace, komputerizace dalších a dalších prací. Práce pro většinu lidí dost možná prostě nebude. Píše o tom nositel Nobelovy ceny Paul Krugman. Mj. konstatuje, že, vzdělání již není odpovědí na rostoucí nerovnosti, pokud vůbec někdy bylo. A navrhuje ještě větší přerozdělování, směřuje k podobným řešením jako návrh, aby každý občan dostával po celý život pevný, takzvaný Základní nepodmíněný příjem, který by mu zajistil sice nebohatý, ale důstojný život, a to bez ohledu na to, zda pracuje nebo ne. Za práci by měl peníze navíc. Ve Švýcarsku např. by takový „plat“ měl činit 2500 SFR a Švýcaři už nasbírali 100 000 podpisů nutných pro vypsání referenda nad tímto návrhem.

Technický a technologický pokrok, všeobecný blahobyt, rozšiřování občanských práv a sociální systémy změnily svět a změnily i motivaci k práci a dokonce i motivaci k tomu mít děti.

Důsledky pro školstvi

V takovém světě se také zcela mění motivace pro vzdělávání. Dříve to byla, a v řadě rozvíjejících se zemí stále je, hrozba bídy, či „výtah“ k vyššímu společenskému postavení, k lepší práci, cesta od manuální dřiny do tepla kanceláře, z vesnice do města. Odtud např. pochází pro nás fascinující studijní úsilí žáků třeba v Číně. V rozvinutých zemích ale spíše postupně přestává být jasné, zda vzdělávání je vůbec přípravou pro práci.

Po měsíci návštěvy školy, koncem září, přišel žák jedné průmyslovky za ředitelem a vracel mu učebnice, že už nebude do školy chodit. „A proč? Vždyť studuješ docela dobře.“ „Rodiče jsou nezaměstnaní, a když jdu ráno do školy, tak ještě spí a já je vždycky vzbudím.“ S tím můžeme srovnat příběh studenta čínské střední školy, jak je popsán v dokumentárním filmu I Wanna Be Boss. Připravuje se na přijímací zkoušky, které rozhodnou o budoucnosti jeho, ale vlastně i celé jeho rodiny. Ze svého prvního platu chce svým starým rodičům koupit nový nábytek. Představa, že i v rozvinutých zemích můžeme nějak zařídit stejně silnou motivaci studentů ke studiu, je zjevně mylná.

Samozřejmě, že pro ty, co pokládají vydělávání peněz za smysl života, je vzdělání, resp. titul stále jeden z nástrojů. Na druhé straně je zde zvětšující se skupina rodin, které docela dobře žijí ze sociálních dávek. V takovém prostředí vychované děti často už ani nepočítají s tím, že budou pracovat. A že by je škola mohla připravovat na nezaměstnanost, trávení volného času či nabízet cesty k seberealizaci ve světě, kde práce nebude dost, o tom neuvažují ani oni, ani jiní, a hlavně tak vůbec neuvažuje škola.

Česká škola stojí pořád do značné míry na vnější motivaci. Předpokládá, že se žáci budou bát známek, učitelů a přijímaček, a proto se budou učit. Ukazuje se ale, že to už nefunguje, děti se přestaly bát. (…) učitelé si s řadou situací nevědí rady. Mocenské nástroje, které vždy měli k dispozici, už nefungují. (Jana Straková, Rozhovor s Janou Strakovou z projektu CLoSE, Lidové Noviny 22. 01. 2013.

Něco se změnilo!