Vzdělání na dálku se prosadí, už nyní by se mělo zkoušet i mimo krizi. Pro mnoho dětí by bylo lepší být dva nebo tři dny ve škole a zbytek doma nebo týden na expedici a tři týdny v dálkové výuce doma.

Školství se nesmí bát novinek, jedním z kroků by mělo být zrušení přijímaček a státní maturity. Koronavirus nám jasně ukázal, že změna je už trvalý stav společnosti. A pokud se školství bude změnám vyhýbat, naše děti nebudou na budoucnost dobře připraveny. Budou žít nenaplněné životy ve strachu a ve stresu z nejistoty.



HN: Jak české školství zvládlo krizi?

Hlavní výsledek je, že ve všem se prohloubily rozdíly. Některé školy a někteří učitelé to zvládali skvěle, ale na druhou stranu jsou školy a učitelé, kteří nedělali a nedělají skoro nic. Ukázalo se, že někteří ředitelé, když je někdo “nevodí za ručičku”, nejsou schopni ani zorganizovat se svým pedagogickým sborem distanční výuku. Ale kontrasty vzrostly i mezi rodiči a mezi dětmi. Pro některé děti to byla úžasná příležitost a ze škol bylo slyšet překvapené hlasy: “To bychom vůbec neřekli, že tenhle kluk bude umět takové věci!” Ale na druhou stranu tu máme děti, které jsou z online výuky opravdu nešťastné. Na všech úrovních tak byli lidé, kteří to zvládli dobře či skvěle, spoustu se toho naučili, a ti, co byli zcela nepřipravení, nebo dokonce nešťastní či neochotní se změně přizpůsobit.

HN: Podle zákona by měly mít všechny děti nárok na srovnatelné vzdělání alespoň na základní úrovni. To se evidentně nedělo. Co je důvodem, že někde to fungovalo a někde ne?

S odvoláváním se na zákony bych byl opatrný. Dva měsíce totiž probíhala výuka zcela mimo zákon. O online výuce se nikde nepíše, a teď dokonce máme na první stupni nepovinnou školní docházku, zatímco v Ústavě máme jen povinnou. Takže do budoucna je nezbytně nutná úprava, aby byla distanční výuka na základní škole vůbec podle zákona možná.

HN: Ale jak je to možné, že byly mezi školami takové rozdíly?

To není nic nového. O problému se ví spoustu let. Ve Finsku, když dáte dítě do jakékoliv školy, si můžete být jistí, že rozdíl v kvalitě výuky bude nepatrný. U nás jsou naopak rozdíly velikánské, jedny z největších v OECD. Mimo jiné proto, že značná část národa, a to včetně řady elitních vzdělanců, si myslí, že je to tak správné, že máme mít školy pro bystré a snaživé děti - rozuměj ty jejich - a školy pro ty ostatní. Rodiče, kterým jde o vzdělání dětí, si najdou dobrou školu, a rodiče, kteří na vzdělání nedbají, to neudělají. A handicap dětí, které mají smůlu, že nenarodily do správné rodiny, se tak dál prohlubuje. I když tím vznikají dalekosáhlé škody na lidském potenciálu společnosti, málokoho to doopravdy trápí. A tak to orgány veřejné moci řeší jen liknavě a neúčinně. A teď v krizi to vyhřezlo ještě výrazněji.

HN: Děti samy ale říkají, že i v jednotlivých školách jsou obrovské rozdíly mezi učiteli. Někteří dělali videokonference, jiní maximálně emailem nechali vypsat děti učivo z učebnic. Takže problém je i uvnitř jednotlivých škol….

Hlavní problém je kvalita vedení. Někteří ředitelé jsou schopní, někteří méně schopní a někteří neschopní.

HN: Jak to vyřešit? Usnadněním propouštění? Nebo naopak vyššími odměnami, aby to motivovalo schopné?

Dnes vybíráte ředitele v lepším případě podle toho, jestli umí školský zákon, v horším podle toho, zda se zná se starostou. Ale jestli má manažerské schopnosti, umí pracovat s lidmi, nebo má dokonce nějakou vizi rozvoje školy, na to se nikdo neptá, a pokud ptá, není to rozhodující. A teď se to jasně ukázalo. V novinách si někteří ředitelé stěžují, že nedostali dostatečné pokyny, co mají nyní při otevření škol po epidemii dělat. Jiní to ovšem zase oceňovali, že mají zodpodvědnost a prostor pro vlastní rozhodování. My máme jedenáct ScioŠkol, se všemi řediteli jsme se každý týden scházeli a bavili jsme se o nápadech, metodách. Ale s otvíráním škol si všichni si poradili, nečekali na pokyny “shora”.

HN: Znamená to tedy, že jestli ryba smrdí od hlavy, tak ryba českého školství nesmrdí ani tak od hlavy ministerské, leč od malých hlaviček ředitelů škol?

Spíš od hlaviček zřizovatelů, tedy obcí a krajů, kteří si často nedávají práci s tím, oslovit kvalitní kandidáty a vybrat mezi nimi toho nejlepšího. Inzerát na ředitele ve ScioŠkole začíná slovy “Práce snů…”, a hlásí se k nám i vrcholoví manažeři z nadnárodních firem, které už přestalo bavit pracovat v korporátu. A podívejte se, jak to vypadá inzerát na webových stránkách pražského magistrátu. Někde úplně vzadu, se krčí odkaz na nevýraznou zprávu o tom, že se vypisuje konkurzní řízení na ředitele té či oné školy. Celé je to plné právničtiny a paragrafů a vůbec to nevypadá, jako že se seriózně hledá manažer a pedagogický lídr. Takhle kvalitní kandidáty nenalákáte. A podle toho to vypadá, Když se podíváte do zpráv školní inspekce, tak tam čtete, že spousta ředitelů vůbec školu neřídí. Nemají to ani čas, protože řeší stavební povolení, připojení k síti, vyplňuje papíry a o vzdělávání ve své škole se nakonec vůbec nestará. A tak v krizi některé školy nebyly schopné zorganizovat ani komunikaci s dětmi. Podle ČŠI byla takových třetina. Když má škola komunikovat s dítětem, tak to nemůže jeden učitel dělat emailem, druhý přes whatsapp, třetí přes google classroom. Ředitelé se měli se sborem sejít a dohodnout se společně, jak to bude. Že by učitelům s nenadálou situací měli pomoci, to je ani nenapadlo. Na takovou společnou práci nejsou na mnohých školách zvyklí. Každý si řeší svůj předmět a o ostatní se nestará. A ředitel to pokládá za normální.

HN: Kolik by měl ředitel na základní škole brát aby se situace zlepšila?

Teď mají mezi 50 a 80 tisíci, což je ve srovnání s jinými obory dost málo, ale hlavně je to hrozně malý rozptyl. A přitom teď celou dobu mluvíme o tom, že reálně ve výsledku práce ředitelů, jak škola funguje, jak se pracuje s dětmi, co se děti naučí, jsou ty rozdíly gigantické. Kdybychom tam chtěli dostat jiné, schopnější, kreativní lidi, tak by bylo potřeba jednak přidat peníze, ale hlavně mít úplně jiná kritéria výběru a odměňování. Nejlepším přidat padesát a špatným nic.

HN: Vyrovnaly se soukromé školy s krizí lépe než státní?

Nechci to paušalizovat i soukromé školy jsou různé. Ale soukromá škola obvykle mívá jasno v kritériích pro výběr ředitelů a má i lepší možnosti. Nám se teď třeba hlásí na místo těhotné zástupkyně ve Scioškole ve Stodůlkách sto padesát zájemců, jak říkám “práce snů” :-). U veřejné školy jsou často rádi, když mají dva kandidáty. Obecně měly výhodu školy s modernějším přístupem k výuce, s větším důrazem na samostatnost a odpovědnost dětí, na učební autonomii, na vztahy a vnitřní motivaci. A to samozřejmě nejsou jen soukromé školy, ale i řada veřejných škol. Takže nejde o hranici mezi soukromým a veřejným, ale spíš mezi moderním a tradičním. Tam kde dominuje frontální výuka a málo se dbá na smysluplnost toho, co se děti učí, tam to měli těžké. Učitelé navyklí na frontální výuku, jen těžko přecházeli k online nástrojům, děti naučené pracovat jen pod hrozbou špatné známky, doma jen těžko hledali motivaci k učení.

HN: Bylo něco, co vás během krize na ScioŠkolách pozitivně překvapilo? Co by třeba mohlo být inspirativní pro jiné školy?

Pro spoustu lidí zní heslo ScioŠkol “změna je pro nás trvalý stav” dost podivně, vždyť škola je tradičně spíše stabilní instituce. Ale koronavirus nám to vlastně jasně potvrdil: svět a dnešní děti v něm čeká život plný změn, a ne všechny budou k lepšímu. A máme-li děti připravovat na budoucnost, musíme je připravovat hlavně na změny. Naučit je změny zvládat, učit se z nich, umět se vyrovnat s nejistotou, s nepřízní osudu, vidět i v problému příležitost. To všechno jsme teď měli příležitost si vyzkoušet, my i děti. A děti obstály. Spoustu věcí během krize dělaly samy, měly super nápady. Ukázalo se, že je pro ně dobré, když mají ještě víc svobodného prostoru, než jim dáváme ve škole. Jeden páťák si například vzal LEGO a natočil s ním animovaný film, který vypadal, jako nějaká maturitní práce na odborné umělecké škole. To je přece úžasné! Kolegyně zase zapomněla na jeden meet s dětmi a když se jim omlouvala, napsali jí: “Ahoj! To nevadí, občas se to stává :) Na meetu jsme si tu hodinu udělali sami”. Pokud jde o organizaci, tak jsme se naučili řešit spoustu věcí mezi našimi jedenácti ScioŠkolami online. Mnohé zachováme, dosud jsme se jednou za dva měsíce setkávali fyzicky, teď to budeme kombinovat s online setkáními.

HN: Má online vzdělávání budoucnost i v době nekrizové?

Určitě. Ale samotná on-line výuka, jak jsme to teď zažívali 80 dní, rozhodně dobrá není, protože děti nutně potřebují sociální kontakt, s kamarády, s učiteli. Budoucnost je v kombinaci prezenční a online výuky. Ve škole by se děti měly soustředit na věci, kde je potřeba skupina, komunikace, diskuse, konzultace, prezentace dětí. Spoustu věcí si můžou děti dělat doma. Splní úkoly, pustí si výklad….vždyť skoro na všechno už dnes máte videa. A tak si kromě průměrného učitele můžete pustit charismatického člověka, který látku vykládá skvělým a jedinečným způsobem. A pokud dítě látku nepochopí, tak si může video zastavit, pustit třeba třikrát. A když to nepochopí ani na popáté, tak si prostě najde na webu někoho jiného. Mám na internetu anketu (Výsledky první ankety zde, 547 respondentů a druhé ankety zde, 397 respondentů), kde jsem se rodičů na online výuku vyptával. Nejvíc si všímali, že se během online výuky zvýšila samostatnost dětí a že děti realizovaly své projekty. Přes polovinu uvádí, že se doma jejich dítě cítilo líp než ve škole. Že by se děti méně naučily, to jako problém vidí jen každý pátý rodič. A co je zajímavé, po zkušenostech minulých týdnů 32 % rodičů uvažuje o domácím vzdělávání, z toho 11 % velmi vážně. Na druhé straně 6 % rodičů naopak od myšlenky domácího vzdělávání ustoupilo. Pravda, je to jen 530 rodičů z mé sociální bubliny, takže to určitě nejsou reprezentativní čísla, ale je jasné, že zkušenosti minulých měsíců u mnoha rodičů změnily pohled na vzdělávání. O kombinovanou školu by stála polovina rodičů.

HN: Jak by taková kombinovaná škola mohla vypadat?

Máme vymyšlené dva modely. První spočívá v tom, že jsou děti dva nebo tři dny ve škole a zbytek týdne doma. Ve škole se čas věnuje diskusím, konzultacím, kontrole pokroku a výstupů, výkladu složitější látky a také týmovým projektům, hodně času ve škole bude vyhrazeno na společné nevýukové aktivity, na hru, na výchovy, na pobyt v přírodě. Doma se děti budou samy učit z různých internetových i písemných zdrojů, pracovat na zadaných úkolech nebo na svých individuálních nebo dobrovolných projektech. Tenhle model už ve světě funguje mnoho let. Nový je druhý model, kterému říkáme expediční škola. Tam se střídají vždy tři týdny on-line výuky doma a týden společné expedice. Doma mají děti kvalitní on-line vedení, které co nejméně spoléhá na rodiče. Pravidelně několikrát týdně jsou v různých předmětech online setkání celé skupiny a děti mají také vyhrazené časy na individuální online konzultace. Kromě toho se děti učí z různých internetových i písemných zdrojů, pracují na zadaných úkolech nebo na svých projektech. Expedice je pak zhruba týdenní pobyt někde venku, v přírodě, na farmě, nebo kdekoli jinde. Např. jedeme do Tater, učíme se o přírodě, kterou uvidíme, o přežití v horách, o Slovensku, kupujeme lístky, počítáme, kolik budeme potřebovat zásob a tak dále. Příště jedeme na "skautský tábor", kde není elektřina, musíme si sami vařit. Velkou výhodou expediční školy je, že do ní mohou “chodit” děti odkudkoliv, třeba děti z malých obcí, kterým žádná škola v blízkém okolí nevyhovuje. A možná i české děti ze zahraničí.

HN: Je taková kombinovaná výuka pro všechny děti, mají to zajišťovat všechny školy?

Ani náhodou. To musí chtít rodiče, škola i děti. Kdybychom k tomu nutili školy, které nezvládají online výuku ani teď, tak by to byl průšvih. Musí to být dobrovolné samozřejmě i pro rodiče. A ideálně to musí chtít i děti. Problémem ovšem je, že nyní to nejde podle předpisů vůbec.

HN: Takže by se distanční vzdělávání mělo umožnit teď hned?

Určitě. Ve školství máme nástroj, který se jmenuje pokusné ověřování. Ministr může vlastně cokoliv v rámci pokusného ověřování změnit. Takže od září by se dalo spustit ověřování kombinované výuky. Školy, které projeví zájem, by se přihlásily. Ministerstvo by nastavilo mj. jiná pravidla pro docházku s tím, že děti prostě nemusí být ve škole fyzicky každý den. A školy by si to udělaly po svém. Takových škol by mohlo být třeba dvacet nebo padesát. Na velké škole by to mohlo být třeba i tak, že v ročníku bude jedna třída, kde se soustředí děti, jejichž rodiče budou mít o kombinovanou výuku zájem, a zbylé třídy pojedou klasicky. A po nějakém čase by se vyhodnotilo, jaký model je vhodný, a jaký ne.

HN: Zrovna v těchto dnech probíhají maturitní zkoušky. Neměly se raději letos udělit úřední maturity jako na Slovensku?

Mně se slovenská metoda - dostaneš na maturitní vysvědčení průměr známek a když se ti to nezdá, tak můžeš složit ústní maturitu - líbí. Celkově mně maturity nedávají smysl už delší dobu, tak proč je neudělat třeba i takhle.

HN: Jak tomu rozumět? Vy byste maturity úplně zrušil?

Rozdělil bych to na dvě oblasti: Rituál a obsah. Samotný rituál maturity, coby vstup do dospělosti, není úplně špatný. Ale rituál dospělosti může vypadat všelijak. Třeba u některých kmenů je to tak, že si “maturant” musí sednout na hodinu do mraveniště a ani nemrknout. A když se podívám, jak věcně bezobsažné jsou někdy naše maturity, tak by tak bylo možná lepší. Zejména ty státní. Ty mají z větší části úplně nesmyslný obsah i formu. Maturant se nesmí s nikým poradit a smí použít jen to, co má v hlavě. Kdyby vás někdo dnes nutil tak pracovat, měl byste dojem, že se zbláznil. Ale my tak maturanty každoročně zavíráme do učeben. A obsah má často na výuku destruktivní dopad. Třeba matikáři musí připravovat děti na přihlouplou cermatí maturitu, což výuku úplně ničí. Řada učitelů ví, že učí blbosti ale nic jiného jim nezbývá, protože musí své žáky připravit na maturitu. A přijímací zkoušky na střední školy jsou v tom ještě horší.

HN: V čem blbosti?

V matematice se děti učí formální algoritmy a vůbec netuší, co a proč vlastně dělají. Když se podíváte do dat, tak je to vidět na první pohled. Pokud je v maturitě úloha, kdy mají maturanti jednoduše aplikovat obyčejnou trojčlenku, tak to dopadne katastrofálně. Ovšem když mají vyřešit logaritmickou rovnici, tak tam je úspěšnost sedmdesát procent. Na tom je vidět, jak nesmyslně se učí. K čemu je mechanicky bez porozumění řešit logaritmickou rovnici? Já vystudoval matfyz a v životě jsem se nesetkal se situací, kdy bych měl takovou rovnici sestavit, natož ji řešit. Nehledě na to, že takovou rovnici dnes vyřeší každý mobil. Ale s trojčlenkou, kdy potřebuju porovnat hodnoty, dát je do vztahu, s tím se setkávám denně. A maturanti to neumí. Taková výuka je ztráta času a deformuje chápání dětí, co matematika vlastně je. S maturitou z češtiny je to podobné, jen část se věnuje potřebným záležitostem jako je porozumění textu. Zbytek jsou nesmysly typu: “Rozpoznej epizeuxi”. Nebo letos “Poznej Nerudu.” Dobrá je jen státní maturita z cizího jazyka. Tu jsme nevymysleli tady, angličtina se testuje po celém světě, takže metody jsou jasné.

HN: Takže co byste s maturitami udělal?

Kdyby bylo na mně, tak bych úplně zrušil státní maturitu. Po deseti letech a miliardách výdajů není znám žádný přínos. A pokračovat jen proto, že už to deset let děláme, je jako kouřit dál, protože jsem už do kouření nastrkal tolik peněz. Přitom už víme, že kouření škodí. A státní maturita taky, kromě zbytečných nákladů, marné práce učitelů, pokažených prázdnin i osudů neúspěšných maturantů, tak hodně také tím, že trvale zapleveluje veřejnou diskusi o vzdělávání, a na skutečně vážné problémy pak není místo. A ve školní části bych nechal velkou volnost. Ale požadoval bych, aby se na podobě maturity vždycky dohodlo několik škol. Vyhnuli bychom se tak úletům, třeba sezení v mraveništi by se asi neujalo, ale prosazovaly by se zajímavé nápady. Třeba u nás na střední ScioŠkole je jedna z nejdůležitějších částí maturity výstup z týmové celoroční spolupráce nad projektem. Ale týmově by se dalo pracovat i na celodenním úkolu s přístupem k internetu. Možností je spousta. Pokud by měly zůstat nějaké centrální testy, mělo by to být jen maturitní minimum. Jedině to totiž může jednotné, pro všechny společné. A musel by to být skutečně ověřovací test. Když se má ověřit, že někdo něco umí, tak se požaduje zpravidla osmdesát procent správných odpovědí. Příkladem může být test v autoškole. U dnešních maturit ale k úspěšnému složení stačí třicet tři nebo čtyřicet procent. To je jako kdyby v autoškole stačilo, že umíte křižovatky a už byste nemusel umět značky.

HN: To by ale při dnešních otázkách asi nešlo….

To ne. Třeba v matematice by otázka zněla - kolik milionů má miliarda?

HN: To je přeci až moc triviální, to vám ale každý řekne, že tisíc....

Zkuste se zeptat ve svém okolí, kolik lidí takhle rychle odpoví. Sotva polovina. My jsme v rámci Národních srovnávacích zkoušek tuhle otázku položili a dvacet osm procent maturantů nevědělo správnou odpověď. Místo abychom je naučili tohle, tak je učíme logaritmické rovnice. Měli by standardně znát základní věci. Třeba jak použít trojčlenku. Že je rozdíl procentní bod a procento.

HN: Myslíte, že se české školství z krize nějak poučí, nebo se rychle vrátí do starých kolejí?

Doufám, že se přeci jen něco změní. Ministerstvo sice teď dělá chyby v komunikaci s učiteli i s veřejností, ale tým ministra Plagy má dobrou vůli změnit situaci k lepšímu. A školství je pod tlakem okolí. Zkušenost s koronavirem povedou k nárůstu práce v režimu homeoffice. A školství se bude muset přizpůsobit. Jestliže třetina lidí bude chodit do práce jen část týdne, tak školství bude muset reagovat přechodem na kombinovanou výuku, prostě proto, že po tom bude poptávka. A taky proto, že škola by přece měla děti připravovat na to, co je v životě čeká: trvalé změny, nejistoty a i ten homeoffice.