Neviditelní bobři (Potěmkinova vesnice II, pokračování 2)

04. 11. 2016 | 22:41
Přečteno 14936 krát
Školství je plné iluzí, vzdušných zámků a Potěmkinových vesnic. V prvním dílu šlo o všeobecný omyl, že víme, co a proč ve školách učíme. Druhý díl se věnuje našim pevně zafixovaným, nezničitelným, ale často zcela neodůvodněným představám - bobrům - jak správná škola musí fungovat.
Pokračování o bobrech, o kterých víme, ale stejně je těžko dostaneme z hlavy.

A pokračujeme v druhém dílu, tentokrát o bobrech, o kterých nevíme.


Neviditelní bobři



To, co jsem zatím popsal, to jsou „bobři“, o kterých mnoho z nás ví. Sice si často školu bez nich neumíme představit, ale přece jen alespoň víme, že takhle to není nejlepší. Jsou však bobři, které si často ani neuvědomujeme. Nevidíme je, nevíme o nich, i když následky jejich činnosti jsou značné.

Matematika se musí učit od 1. třídy. O tom, že to nejspíš škodí, jsme mluvili na samém začátku. Ze svých přednášek pro veřejnost vím, že jen málo posluchačů (vlastně žádný), přichází na přednášku s představou, že by bylo možné matematiku začít učit až v šesté třídě. V některých se ovšem podaří zasít alespoň semínko pochybnosti.

Jeden z nejsilnějších a přitom mnohdy skrytých bobrů, kterého si ze školy přinášíme, je naše přesvědčení o tom, co to znamená něco umět, a jak se věci učíme. Typicky: Něco umět znamená pamatovat si to a umět to zopakovat u zkoušky. Učit se něco znamená stále si to opakovat, až si to zapamatuji. Přesně tak se většina lidí učí ve škole na zkoušení či na test.

Učení je otrava. Tak to většina z nás ve škole zažívala. Mnozí věří, že to tak být musí a že na učení, které by bylo zajímavé a zábavné, je něco v nepořádku.

Vzdělání je to, co jsme se naučili ve škole. Přitom výzkumy ukazují, že naprostou většinu (až 95 %) toho, co v životě a v zaměstnání používáme, umíme odjinud než ze školy. Viz třeba zde.

A nakonec k bobrům patří i přesvědčení, že na to, abychom se něco naučili, nutně potřebujeme školu.

Nic z toho není pravda, a mnohdy stačí se trochu zamyslet, abychom to nahlédli. Přes to všechno se tihle bobři vynoří okamžitě, když začneme přemýšlet o škole, a jsou velmi neodbytní, když začneme uvažovat o škole, která se bobrům snaží vyhnout.

Samo se nic neudělá, nebo ano?


Medicíně trvalo stovky let, než objevila imunitní systém a obrovskou sebenápravnou schopnost lidského těla. Do té doby všichni věřili, že každou nemoc je nezbytně nutné léčit, jinak se jí člověk nezbaví. Mnohé primitivní národy tomu věří dodnes, a tak ke každé nemoci musí přijít šaman a vyhánět ji. Někdy uspěje, jindy ne. Dnes ale víme, že organizmus většinu nemocí vyléčí sám a ještě většímu množství ani nedovolí se rozvinout. Úplně stačí, abychom mu k tomu vytvořili podmínky a prostor a dali trochu času. Když jsme třeba jen nachlazení, stačí abychom víc pili a odpočívali. Tělo si poradí samo.

Nemohu se zbavit dojmu, že pedagogika ještě k takovému poznání nedospěla. A tak všeobecně rozšířeným bobrům připočítávám i toho, který spočívá v přesvědčení, že aby se dítě něco naučilo, je třeba vynakládat úsilí a učit ho (to teach). Kdepak. Děti se většinu věcí naučí (to learn) samy. Je třeba jim jen vytvořit podmínky a prostor dát jim trochu času.

Nechte je, číst se naučí samy


Většina lidí je přesvědčena, že jedna z věcí, kterou se učíme ve škole je čtení. Ano, mnoho z nás se číst naučilo v první třídě. Mnoho lidí také věří, že školy jsou vybaveny nějakou vědecky ověřenou metodou, jak děti naučit číst. Třeba mě to učili slabikováním. Odborně se jedná o jednu z odrůd tzv. syntetické metody, kromě toho existují metody analytické, mezi nimi třeba metoda globální (celých slov) a metody analyticko-syntetické. Ve školách se v různé míře a v různých zemích užívají všechny. Už to samo o sobě svědčí o tom, že vlastně nikdo neví, která je lepší a že rozhodování se neopírá o vědecké poznatky. Připočtěme k tomu, že čím dál víc dětí se naučí číst ještě před tím, než jdou do školy. A naopak opakovaně se z pedagogicko-psychologických poraden dozvídáme, že tam přicházejí děti s vážnými studijními problémy. Často se ukáže, že příčina je v tom, že vlastně neumějí číst. Sice formálně čtou, nahlas přečtou či alespoň přeslabikují předložený text, ale nerozumí mu, neví, co čtou. A některým z těchto dětí je 15 let! Ostatně i podle mezinárodního šetření PISA, je ve čtenářské gramotnosti v Česku 10 % patnáctiletých pod úrovní jedna, tedy v podstatě číst neumí (více viz) a 25 %, kteří rozumí jen opravdu jednoduchým textům.

Co by se tedy stalo, kdybychom děti ve škole číst vůbec neučili. Takový „experiment“ podstupují všechny děti, které chodí do takzvaných svobodných škol – nejznámější jsou Summerhill (film) či školy řetězce Sudbury Valley a patří k nim také zmíněná holandská škola De Ruimte. Tam žádná výuka čtení neprobíhá. Výsledek: všechny děti v deseti letech čtou, naprostá většina už v osmi. Některé se to naučí dřív, jiné později, ale všechny čtou. S porozuměním. A rády! A jak se to naučili? Nevíme, stejně tak, jako vlastně přesně nevíme, jak se dítě naučí mluvit. Každé si najde svoji cestu. Jedno dítě chce po ostatních, aby mu předčítali nápisy, co vidí, jiné kouká přes rameno někomu, kdo čte nahlas, jinému pomohou titulky u filmů nebo počítačové hry, další se vyptává na jednotlivá písmenka, další inspiruje jednoduchá kniha s obrázky. Každé si najde svoji cestu. Nejdůležitější ovšem je poznání, proč se děti naučí číst. Prostě proto, že v našem světě je čtení nezbytné. A to se vracím k tomu, co jsem napsal na úplném začátku. Každé dítě potřebuje rozumět světu kolem sebe, a k tomu v dnešním světě potřebuje umět číst. Naučí se to v okamžiku, kdy je k tomu připravené. A takto připravenému dítěti se nemůže stát, že se naučí číst jen formálně, bez porozumění. To by mu k ničemu nebylo.

Že k tomu, aby se dítě naučilo číst, je nutná škola, je jen další příklad bobra, naší neodůvodněné víry v tradiční postupy školy.

Stále léčíme pouštěním žilou


Zastánci tradičního školství ovšem proti tomu argumentují tím, že přece nemůže být dosavadní způsob školy tak špatný, když lidstvo za dobu od plošného rozšíření škol udělalo tak úžasný pokrok nejen v technologiích a vědě, ale třeba i lidských právech, demokratických institucích, v životní úrovni atd. atd. Tomáš Barták 5. srpna 2016 20:31 např. na České škole napsal. „A můžeme říct, že naši předkové to dělali špatně? Potom je divné, že něco vybudovali. Myslím, že bychom se od předchozích generací měli poučit. V mnohém a hodně. Selský rozum vzít do hrsti.“

Podobně ovšem kdysi většina lidí věřila lékařům, že je může vyléčit pouštění žilou, baňkami či pijavicemi. Dělalo se to tak přece od Galéna. Stačilo přece vzít selský rozum do hrsti, že s odtékající krví zmizí i nemoc. A většina lidí také nakonec i pouštění žilou ve zdraví přežila a většina se i uzdravila. Průměrný věk se i tak prodlužoval a medicína od té doby udělala úžasný pokrok. Mj. víme, že to byl omyl a že u naprosté většiny chorob je pouštění žilou na škodu (i když ho většina lidí přežije).

Ve školách se ovšem aplikuje různé „pouštění žilou“ zcela běžně. Zkuste jich namátkou pár ve svém okolí obejít: téměř jistě se nejednou setkáte s mlčící třídou naslouchající monotónnímu výkladu učitele, s tresty za každou chybu, výkladem izolovaných jednotlivostí, nulovou či omezenou autonomií dětí, rozdělením látky podle předmětů, dětí do tříd podle věku, zvoněním každých 45 minut atd. atd. Každá moderní učebnice pedagogiky vám sice vysvětlí, že jde mnohdy o obdobu pijavice přikládané na holé tělo s cílem vyléčit žaludeční vředy a že takové postupy jsou nejen mimořádně neefektivní, ale často i škodlivé. Bohužel učitelé i školy musí pracovat v zajetí předpisů, které některé z těchto bobrů přímo předpisují, jsou pod tlakem bobrů rodičovských, úřednických, inspekčních, někdy i žákovských a samozřejmě i vlastních. A jak jsme viděli i pod vlivem zastaralé výuky na pedagogických fakultách. A nakonec a vlastně nejvíc pod vládou bobrů nás všech. A tak takovou výuku nejen tolerujeme, ale někteří z nás to obhajují tím, že jsme si těch „pijavic“ v mládí taky užili. A jací jsme dneska kabrňáci.

----------------------------------------
Podívejte se na TED.COM:
Carol Dweck: Poznatky o pochvalách
D. Pink: O motivaci
a nebo si přečtěte jejich knihy, vyšly česky.


Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy