Výchova v době blahobytu

28. 06. 2012 | 13:01
Přečteno 19539 krát
Škola, jak ji známe, už se do moderního světa nehodí. Je bytostně srostlá s hodnotami, jako je respekt k formálním autoritám, kázeň a plnění povinností. Ty ale z blahobytných společností každým rokem víc a víc mizí. Lidé jsou stále bezstarostnější, méně ochotní konat pod vnějším tlakem nebo přizpůsobit se celku. Má se ale škola za každou cenu pokusit následovat překotný společenský vývoj, nebo jít proti proudu?

Rozhovor navazuje na minulý.
Ptala se Kristýna Balajová, redaktorka týdeníku Euro.


Ve svých textech píšete, že se kromě respektu k formálním autoritám kamsi vytrácí také smysl pro obecný, nadindividuální zájem. Proč má ale zrovna nezájem o sledování společných cílů takový dopad na pozici školy? Copak nemůžeme dobře vzdělávat děti z rodin, které sledují jen svůj prospěch?

Dnešní škola byla koncipovaná tak, aby vzdělávala způsobem, který prospíval společnosti jako celku. Ale ve chvíli, kdy tam začnou chodit děti z rodin, které společnost nezajímá, vzniká tam zvláštní konflikt. Ten je ještě zdůrazněn tím, že docházka do školy je povinná. Ve svobodné společnosti se jiným věcem, které se vám nelíbí, můžete vyhnout.

Většina rodin se dnes na prvním místě ptá, co dá škola mně, co dá mému dítěti, pokládají za své právo sledovat hlavně své osobní cíle. Od školy chtějí, aby připravila je osobně, jejich dítě do světa. A to je často něco jiného, než potřebuje společnost pro svůj obecný prospěch.

Jinou věcí ovšem je, zda současná škola dělá to, co potřebuje společnost. Já myslím, že už dávno ne, ale to je jiný rozhovor.

 

Jestli je to opravdu, jak říkáte, pak má možná ještě větší problém než škola samotná západní společnost.

Ano, pochopitelně, já ale nejsem sociolog, primárně mě zajímá vzdělávání. Na to by bylo lepší se zeptat Václava Bělohradského, Jana Kellera a dalších. Třeba Zygmunt Bauman nebo Gilles Lipovetsky, autor knihy Soumrak povinnosti, ten pocit určitě mají. Mimochodem, u nás je ten příklon k individualismu ještě silnější než jinde, i když je to jev celosvětový. Tak trochu nás k tomu dotlačil komunismus. A klausovský kapitalismus to pak celé ještě dorazil: každý sleduje jen svoje soukromé zájmy a neptá se, jak se to projeví ve společnosti. Není tu pocit, že by bylo na místě něco společnosti také na oplátku poskytnout.

 

Takže to ani podle vašeho názoru tak úplně v pořádku není. Jak se k tomu má ale postavit škola? Máme ji vůbec měnit k obrazu téhle trochu nebo možná hodně nemocné společnosti?

Ano, je tu problém s celou společností a škola v tom „lítá jako nudle v bandě“. Skoro se nabízí myšlenka, že by škola mohla být jedním z mála prostředků, jak s tím něco udělat. Tedy ne škola, jak ji dnes známe, ale nějaká nová forma vzdělávání – to bych rád odlišil. Dřív tím nástrojem byla církev, náboženství. Jak píše Tomáš Halík, tak i dnes mají lidé potřebu něčemu věřit. Jenže opět – i víra je dnes mnohem více individuální záležitostí, nedrží společnost pohromadě a nevkládá do ní jednotné hodnoty. Takže vlastně jako jediný tmel zbývá vzdělávání, škola. Zatím si to ale vlády takhle neformulovaly. Nebo alespoň u nás jsme si to rozhodně takhle neřekli. Jsou ale společnosti, kde už tímhle směrem uvažují.

U nás všichni pokládají za normální, že každý hájí nějaké partikulární zájmy, nikoliv ty celospolečenské. Je to vidět na spoustě konkrétních témat. Třeba spor o úložiště jaderného odpadu je prezentován jako konflikt zájmu jedné obce na straně jedné a zájmu jaderné elektrárny na straně druhé. Vůbec nezazní, že my, jako společnost, ten odpad potřebujeme někam uložit, a že by to ta obec třeba mohla pro ten vyšší, celospolečenský zájem pro nás všechny udělat. Podobné spory se samozřejmě objevují ve všech demokratických zemích, říká se tomu NIMBY efekt (not in my backyard). Rozdíl je ale v tom, že v jiných zemích se o celospolečenském zájmu mluví a s tím pojem se pracuje. A to se promítá i do cílů vzdělávání.

 

Kde například?

V Austrálii, Ontariu, Singapuru, Skotsku a na Novém Zélandě. To jsou země, kde se velmi dlouhodobě a systematicky snaží zdokonalovat své národní vzdělávací programy, a všechny se dobraly ke čtyřem společným hlavním cílům: Za prvé umět se učit, za druhé by měli žáci ve školách získat zdravou sebedůvěru (v angličtině self-confidence), na třetím místě by měli absolventi škol být společensky angažovaní, a nakonec snad to nejdůležitější, mravnost a morálka – mají to být slušní lidé. Tedy evidentně se tam etický a celospolečenský rozměr v posledních dvou cílech dostává. Ostatně druhé a poslední u nás shrnul T. G. Masaryk do známeho: Nebát se a nekrást.

 

To si u nás nedovedu dost dobře představit. Každý, kdo by u nás řekl, že škola má především vychovávat slušné mravné a společensky aktivní lidi, by byl v očích většinové společnosti za směšného mravokárce.

Ano. Když někdo na blogu napíše, že škola má vychovávat, mnozí učitelé se na něj vrhnou: škola podle nich vychovávat nemá, je to prý starost rodiny. Ale to je cesta do pekel. Hned ve druhé větě vám pak řeknou, že rodina nefunguje. Tak kdo má tedy vychovávat? Na rodinu žádný přímý regulační mechanismus nemáme, jediné, co nám zbývá, je vzdělávání.

 

Kde se u nás vzala taková nechuť k tomu, aby škola vedla děti k hodnotám, které považujeme za správné? V těch zemích, o kterých jste mluvil, takový problém evidentně nemají.

Ne, nemají. Zádrhel bude asi v tom, že výchovu ve škole u nás hodně zprofanovali komunisté. Rakousko-uherská škola si původně výchovné cíle nekladla: vychovávala rodina a církev, do školy děti chodily, aby se naučily číst, psát a počítat. Představa výchovy ve škole u nás navozuje asociace především s komunistickou školou a formováním zmanipulovaného socialistického občana. Je asi přirozené, že tu vznikla jakási nechuť. Jak jsem říkal, ten názor sdílejí i sami učitelé. Většina z nich je přesvědčena, že jejich úkolem je naučit děti kvadratické rovnice a když to neumějí, dát jim čtyřku. Jen malá část učitelů pokládá výchovu za hlavní úkol školy.

 

A není to spíš tak, že na tu výchovu učitelé rezignují, protože je to čím dál těžší?

Nevím, to už by si vyžádalo tu podrobnější analýzu. Určitě je to jemnější problém. Teď můžeme pouze říct, že tu není společenský konsensus o tom, že by měla škola děti vychovávat k nějakým hodnotám.

 

Říkáte vlastně, že se lidé stávají méně zodpovědnými, sobečtějšími, individualističtějšími a pohodlnějšími. Ale proč se tak děje?

Úplně jistě to nevíme. Já si ale myslím, že velmi významnou příčinou je blahobyt západních společností. Blahobyt, kterého euroamerická civilizace dosáhla, vytvořil situaci, v níž jen málo lidí musí bojovat vyloženě o holé přežití. Všichni se mají vcelku dobře, i nezaměstnaní, i ti, co nic neumí. Je tu sice pár bezdomovců, ale to je marginální jev. Výraznější ekonomicky slabou skupinu tvoří kolem deseti procent nezaměstnaných. Ti si sice stěžují a třeba demonstrují, když kolem sebe vidí jiné, kteří se mají mnohem líp, ale ve skutečnosti se nemají vůbec špatně. Mají střechu nad hlavou, splachovací záchod, ledničku a televizi, pitnou vodu z kohoutku. Karel IV. neměl nic z toho, tedy kromě střechy nad hlavou. A když chtěl odcestovat do Plzně, musel se dva dny trmácet v podmínkách, do kterých by dnes nikdo nešel, ani mezi nezaměstnanými. Ani děti ze sociálně slabých rodin dnes nevidí důvod, proč se vlastně snažit. Jeden ředitel průmyslovky mi nedávno vyprávěl ilustrativní příhodu: asi v říjnu za ním přišel jeden žák, že prý se školou končí a vrací mu pomůcky. Na otázku proč, vždyť se neučil nijak špatně, se dostalo řediteli zajímavé odpovědi: rodiče nepracují, ráno spí a syn, který vstává do školy, je budí. To je samozřejmě extrémní případ, ale o něčem to vypovídá.

 

Velký blahobyt tu není až tak dlouho, zřejmě je to tedy problém až posledních desetiletí. Jsou dnešní děti méně zvladatelné než například před dvaceti lety, protože se máme ještě lépe?

Ano, je to poměrně nová situace, na kterou nejsme připraveni. Ještě v sedmdesátých letech takový blahobyt nebyl, zvlášť v komunistických zemích. Ale i v západní Evropě a Americe ten problém v posledních letech sílí. Nedávno mi říkala ředitelka gymnázia, kde pořádají už asi dvacet let pravidelné studijní výměny s Norskem, že i tam je cítit rozvrat pocitu zodpovědnosti, děti se „flákají“ mnohem víc než dřív. Přitom Norsko, to je tradičně velmi ukázněná země velice zodpovědných lidí. S trochu nadsázky řečeno, kruté zimy v minulých stoletích vedly k tomu, že všichni, kdo si nepřipravili dost dříví, během mrazů zemřeli. Takže tam přirozeným výběrem zůstali hlavně ti zodpovědní. A i tam se s tím potýkají. Nebo nedávno jsem mluvil s biologem a cestovatelem Otakarem Štěrbou a on vyprávěl o rozvratu eskymáckých společenství na Aljašce a v Kanadě. Děti jsou tam nezvedené ještě víc než u nás, protože kanadská a americká vláda Eskymáky vlastně živí a oni nemusejí vůbec nic dělat. Proto si myslím, že jestli má něco na pocit zodpovědnosti destruktivní vliv, tak je to určitě blahobyt. Není to ovšem úplně všeobecný jev, což má pro vzdělávání vážné důsledky.


???



Nestor české sociologie profesor Ivo Možný píše: Dá se však také vidět, že tu probíhá (…) diferenciace – na svět zahálčivý a pilný; v jednom se maká, spoří a investuje, v druhém se nakupuje, nemyslí na zítřek a konzumuje. Nedělí se právě podle této linie před našima očima Evropa? (za přečtení stojí celý text). Myslím, že tak nějak se dělí i žáci a studenti. Ve studii Učící se společnost, o které jsme už mluvili, se zase zamýšlejí nad tím, jak poskytovat vzdělávání těm, kteří o ně v současné podobě nestojí, tak jako třeba ten žák, co vrátil učebnice. Tahle skupina, kde se „nakupuje, nemyslí na zítřek a konzumuje“, se zvětšuje a součaná škola si s ní neví rady. Ta druhá, kde se „se maká, spoří a investuje“ má ke vzdělávání radikálně pozitivnější postoj, ale zase má na obsah vzdělávání značné nároky, a není spokojena s tím, co jí škola nabízí.
Pokračování rozhovoru zde.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy