Dnešní škola byla koncipovaná tak, aby vzdělávala způsobem, který prospíval společnosti jako celku. Ale ve chvíli, kdy tam začnou chodit děti z rodin, které společnost nezajímá, vzniká tam zvláštní konflikt. Ten je ještě zdůrazněn tím, že docházka do školy je povinná. Ve svobodné společnosti se jiným věcem, které se vám nelíbí, můžete vyhnout.

Většina rodin se dnes na prvním místě ptá, co dá škola mně, co dá mému dítěti, pokládají za své právo sledovat hlavně své osobní cíle. Od školy chtějí, aby připravila je osobně, jejich dítě do světa. A to je často něco jiného, než potřebuje společnost pro svůj obecný prospěch.

Jinou věcí ovšem je, zda současná škola dělá to, co potřebuje společnost. Já myslím, že už dávno ne, ale to je jiný rozhovor.

 

Ano, pochopitelně, já ale nejsem sociolog, primárně mě zajímá vzdělávání. Na to by bylo lepší se zeptat Václava Bělohradského, Jana Kellera a dalších. Třeba Zygmunt Bauman nebo Gilles Lipovetsky, autor knihy Soumrak povinnosti, ten pocit určitě mají. Mimochodem, u nás je ten příklon k individualismu ještě silnější než jinde, i když je to jev celosvětový. Tak trochu nás k tomu dotlačil komunismus. A klausovský kapitalismus to pak celé ještě dorazil: každý sleduje jen svoje soukromé zájmy a neptá se, jak se to projeví ve společnosti. Není tu pocit, že by bylo na místě něco společnosti také na oplátku poskytnout.

 

Ano, je tu problém s celou společností a škola v tom „lítá jako nudle v bandě“. Skoro se nabízí myšlenka, že by škola mohla být jedním z mála prostředků, jak s tím něco udělat. Tedy ne škola, jak ji dnes známe, ale nějaká nová forma vzdělávání – to bych rád odlišil. Dřív tím nástrojem byla církev, náboženství. Jak píše Tomáš Halík, tak i dnes mají lidé potřebu něčemu věřit. Jenže opět – i víra je dnes mnohem více individuální záležitostí, nedrží společnost pohromadě a nevkládá do ní jednotné hodnoty. Takže vlastně jako jediný tmel zbývá vzdělávání, škola. Zatím si to ale vlády takhle neformulovaly. Nebo alespoň u nás jsme si to rozhodně takhle neřekli. Jsou ale společnosti, kde už tímhle směrem uvažují.

U nás všichni pokládají za normální, že každý hájí nějaké partikulární zájmy, nikoliv ty celospolečenské. Je to vidět na spoustě konkrétních témat. Třeba spor o úložiště jaderného odpadu je prezentován jako konflikt zájmu jedné obce na straně jedné a zájmu jaderné elektrárny na straně druhé. Vůbec nezazní, že my, jako společnost, ten odpad potřebujeme někam uložit, a že by to ta obec třeba mohla pro ten vyšší, celospolečenský zájem pro nás všechny udělat. Podobné spory se samozřejmě objevují ve všech demokratických zemích, říká se tomu NIMBY efekt (not in my backyard). Rozdíl je ale v tom, že v jiných zemích se o celospolečenském zájmu mluví a s tím pojem se pracuje. A to se promítá i do cílů vzdělávání.

V Austrálii, Ontariu, Singapuru, Skotsku a na Novém Zélandě. To jsou země, kde se velmi dlouhodobě a systematicky snaží zdokonalovat své národní vzdělávací programy, a všechny se dobraly ke čtyřem společným hlavním cílům: Za prvé umět se učit, za druhé by měli žáci ve školách získat zdravou sebedůvěru (v angličtině self-confidence), na třetím místě by měli absolventi škol být společensky angažovaní, a nakonec snad to nejdůležitější, mravnost a morálka – mají to být slušní lidé. Tedy evidentně se tam etický a celospolečenský rozměr v posledních dvou cílech dostává. Ostatně druhé a poslední u nás shrnul T. G. Masaryk do známeho: Nebát se a nekrást.

 

Ano. Když někdo na blogu napíše, že škola má vychovávat, mnozí učitelé se na něj vrhnou: škola podle nich vychovávat nemá, je to prý starost rodiny. Ale to je cesta do pekel. Hned ve druhé větě vám pak řeknou, že rodina nefunguje. Tak kdo má tedy vychovávat? Na rodinu žádný přímý regulační mechanismus nemáme, jediné, co nám zbývá, je vzdělávání.

 

Ne, nemají. Zádrhel bude asi v tom, že výchovu ve škole u nás hodně zprofanovali komunisté. Rakousko-uherská škola si původně výchovné cíle nekladla: vychovávala rodina a církev, do školy děti chodily, aby se naučily číst, psát a počítat. Představa výchovy ve škole u nás navozuje asociace především s komunistickou školou a formováním zmanipulovaného socialistického občana. Je asi přirozené, že tu vznikla jakási nechuť. Jak jsem říkal, ten názor sdílejí i sami učitelé. Většina z nich je přesvědčena, že jejich úkolem je naučit děti kvadratické rovnice a když to neumějí, dát jim čtyřku. Jen malá část učitelů pokládá výchovu za hlavní úkol školy.

 

Nevím, to už by si vyžádalo tu podrobnější analýzu. Určitě je to jemnější problém. Teď můžeme pouze říct, že tu není společenský konsensus o tom, že by měla škola děti vychovávat k nějakým hodnotám.

 

Úplně jistě to nevíme. Já si ale myslím, že velmi významnou příčinou je blahobyt západních společností. Blahobyt, kterého euroamerická civilizace dosáhla, vytvořil situaci, v níž jen málo lidí musí bojovat vyloženě o holé přežití. Všichni se mají vcelku dobře, i nezaměstnaní, i ti, co nic neumí. Je tu sice pár bezdomovců, ale to je marginální jev. Výraznější ekonomicky slabou skupinu tvoří kolem deseti procent nezaměstnaných. Ti si sice stěžují a třeba demonstrují, když kolem sebe vidí jiné, kteří se mají mnohem líp, ale ve skutečnosti se nemají vůbec špatně. Mají střechu nad hlavou, splachovací záchod, ledničku a televizi, pitnou vodu z kohoutku. Karel IV. neměl nic z toho, tedy kromě střechy nad hlavou. A když chtěl odcestovat do Plzně, musel se dva dny trmácet v podmínkách, do kterých by dnes nikdo nešel, ani mezi nezaměstnanými. Ani děti ze sociálně slabých rodin dnes nevidí důvod, proč se vlastně snažit. Jeden ředitel průmyslovky mi nedávno vyprávěl ilustrativní příhodu: asi v říjnu za ním přišel jeden žák, že prý se školou končí a vrací mu pomůcky. Na otázku proč, vždyť se neučil nijak špatně, se dostalo řediteli zajímavé odpovědi: rodiče nepracují, ráno spí a syn, který vstává do školy, je budí. To je samozřejmě extrémní případ, ale o něčem to vypovídá.

 

Ano, je to poměrně nová situace, na kterou nejsme připraveni. Ještě v sedmdesátých letech takový blahobyt nebyl, zvlášť v komunistických zemích. Ale i v západní Evropě a Americe ten problém v posledních letech sílí. Nedávno mi říkala ředitelka gymnázia, kde pořádají už asi dvacet let pravidelné studijní výměny s Norskem, že i tam je cítit rozvrat pocitu zodpovědnosti, děti se „flákají“ mnohem víc než dřív. Přitom Norsko, to je tradičně velmi ukázněná země velice zodpovědných lidí. S trochu nadsázky řečeno, kruté zimy v minulých stoletích vedly k tomu, že všichni, kdo si nepřipravili dost dříví, během mrazů zemřeli. Takže tam přirozeným výběrem zůstali hlavně ti zodpovědní. A i tam se s tím potýkají. Nebo nedávno jsem mluvil s biologem a cestovatelem Otakarem Štěrbou a on vyprávěl o rozvratu eskymáckých společenství na Aljašce a v Kanadě. Děti jsou tam nezvedené ještě víc než u nás, protože kanadská a americká vláda Eskymáky vlastně živí a oni nemusejí vůbec nic dělat. Proto si myslím, že jestli má něco na pocit zodpovědnosti destruktivní vliv, tak je to určitě blahobyt. Není to ovšem úplně všeobecný jev, což má pro vzdělávání vážné důsledky.