Shromáždit data a informace, provést analýzy, zvážit a ošetřit rizika, najít nejefektivnější cesty, jak zvýšit kvalitu vzdělávání, to by se mělo být samozřejmé u každého systémového opatření. A tedy jistě i u zvyšovaní platů učitelů, které nás bude během deseti let stát 400 000 000 000 Kč. Zatím to vypadá, že nikdo neřeší ani jak učitelům přidat, ale vlastně ani proč.

Vláda plánuje přidat učitelům. To je jistě dobře. Učitelé by měli od roku 2022 dostávat o 50 miliard víc než dnes. Každoročně. Během následujících deseti let půjde zhruba 400 miliard. Je to obrovská částka, Tolik stály dohromady všechny dálnice, které máme. Nebo bychom mohli dvakrát dostavět Temelín. Investice do školství a vzdělávání jsou investice do budoucnosti a to vůbec nejlepší možné, rozhodně za lepší, než je utopit v betonu. Chystaným navýšením se snad konečně se dostaneme alespoň na průměr OECD.

Je plat učitele sociální dávka?

Přesto se nemohu zbavit nepříjemného pocitu. Nikde totiž nevidím úvahy o tom jak přesně s tou gigantickou částku naložit. Otázka: Proč přidávat učitelům? Má zatím odpověď: Protože mají nízké platy. To je sice pravda a není to dobře, ale taková odpověď by znamenala, že plat učitele je vlastně sociální dávka. A to si snad nikdo nepřeje.

Zatím to ale nevypadá, že by někdo přemýšlel o tom, čeho chceme vlastně zvýšením platů učitelů dosáhnout a jak to uděláme. Když jen tak bez rozmyslu a bez cíle přidáme učitelům, může se klidně stát, že to kvalitu vzdělávání našich dětí nijak nezvýší.

Než začneme dávat stovky miliard na platy učitelů, měli bychom si vyjasnit mnoho věci. Máme nechat na ředitelích, jak peníze rozdělí? Kolik ředitelů by si s tím dokázalo dobře poradit? Kolik teď, a kolik, kdybychom jim k tomu poskytly přípravu nebo podporu? Nebo je lepší připravit platový (kariérní) řád? A když řád, má být jeden centrální nebo třeba různé krajské? Taky si ho každá škola může (povinně) udělat sama, tak jako si (povinně) dělá řád školy. Jaké jsou zahraniční zkušenosti? Anebo máme navýšit platy plošně? Dost možná, že nejlepší je nějaká kombinace, ale jaká? To všechno ovšem můžeme rozhodnout teprve, až budeme mít v ruce data a analýzy, rozumět stavu, souvislostem, znát překážky, možnosti, potřeby, rizika.

Raděj pomoc s administrativou než vyšší plat

Víme třeba, co vlastně učitele motivuje ke kvalitnější práci s dětmi, jsou to peníze nebo spíše jiné věci? V loňské anketě Edukační Laboratoře, ve které se vyjádřilo 1470 učitelů, jen 23 % z nich vidělo navýšení platů jako cestu ke zlepšení své práce. Zato 66 % by uvítalo snížení administrativy a 33 % snížení počtu žáků ve třídě. Nebylo by třeba dobré na každých dvacet učitelů do škol přidat jednoho pracovníka, který by za učitele řešil administrativu – to by stálo pouhé 3 miliardy ročně. Nebo máme raději dát učitelům služební notebooky a každých pět let půl roku volno? Nevíme. Možností je spousta.

Především bychom ale měli vědět, co vlastně řešíme. Potřebujeme zabránit útěku kvalitních učitelů ze škol? Chceme do škol vrátit učitele, kteří ze školství odešli? Chceme, aby nejlepší maturanti šli na pedagogické fakulty? Podle průzkumu společnosti Scio některé uchazeče o vysokoškolské studium od volby učitelského povolání skutečně odrazují nízké platy, ale třikrát více si vybralo odpověď „to jak dnes práce učitele vypadá, není to, co by se mi líbilo“. Chceme se zbavit nekvalitních učitelů a nahradit je lepšími? Anebo chceme vytvořit těm současným učitelům lepší podmínky pro práci, tak, aby mohli kvalitněji pracovat? Nevíme. Všeobecně se má za to, že kvalitu vzdělávání určuje kvalita učitelů. Ovšem na to, jak ji nejefektivněji zvýšit, na to je zase řada různých názorů. Nezodpovězených otázek je spousta.


Inkluze varováním

Špatně promyšlená inkluze je v tomhle vážným varováním, a to nejen proto, že zdaleka ne všude se daří, a že stojí o hodně víc peněz, než se počítalo, ale i v postojích k ní. Výsledek inkluze je vlastně smutný – ten hlavní cíl, změnit dlouhodobě postoje žáků, učitelů škol a tím i širší veřejnosti k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami se nejen nepodařilo naplnit, ale ve výsledku dosáhlo MŠMT pravého opaku. Ještě v roce 2013 bylo proti společnému vzdělávání jen asi 20 procent lidí, v roce 2017 už bylo proti více než 60 procent.

A že se s přidáváním učitelům nemůže nic podobného stát? Ale samozřejmě, že může. Již teď se část veřejnosti domnívá, že učitelé mají moc dlouhé prázdniny a příliš mnoho volna a že někteří učitelé nepracují dobře. A proč jim tedy přidávat? S vyššími platy tlak na kvalitu práce učitelů vzroste, a nepromyšlené zvyšování platů může širší veřejnost snadno obrátit proti učitelům. A jsou i další rizika. Když některým učitelům přidáme hodně a jiným málo nebo nic, anebo naopak, když přidáme stejně všem, těm dobrým a pracovitým i těm méně dobrým rutinérům, co to udělá s pedagogickými sbory? A když nastanou problémy, budou je ředitelé umět správně řešit? Kolik z nich?

Evidence based policy

Shromáždit data a informace, provést analýzy, zvážit a ošetřit rizika, najít nejefektivnější cesty, jak zvýšit kvalitu vzdělávání, posoudit dopady ekonomické i sociální a to v krátkodobé i v dlouhodobé perspektivě, to by se mělo být samozřejmé u každého systémového opatření. Zatím se ovšem ministr poradil s odboráři a soudí, že „Nízké platy se musí navyšovat ruku v ruce s netarifní složkou. Pak budeme schopni zaručit, že učitelské povolání získá na atraktivitě.“ Nemohu se zbavit dojmu, že „dvě dostavby Temelína“ by si zasloužily přece jen podrobnější analýzu a rozsáhlejší dokumentaci.

Rychlodráha Praha - Brno by měla stát 150 až 200 miliard, čili za plánované náklady na zvyšování platů učitelů by byly dvě až tři. Do deseti let nebude. Jen na studii proveditelnosti vyhradila Správa železniční dopravní cesty 58 miliónů korun. Zatím se ale zdá, že zvyšování platů učitelů vymyslíme na koleni.