Nepřítel školy
Děti si ze školy odnášejí stále méně. Zásadní a klíčové důvody však nejsou v tom, že se ve škole něco změnilo, ale naopak v tom, že škola se nemění, jak to vyžadují stále rychlejší změny světa kolem nás. A tak se děti vzdělávají jinde.
Kde jste se naučil/a to, co pokládáte za své vzdělání (v širokém smyslu slova)?
Kde jste se naučil/a to, co používáte ve své práci?
Kde jste se naučil/a to, co používáte ve svém běžném životě mimo práci?
Kolik je Vám let?
Co o tom soudíte vy? Je třeba, aby škola reagovala na měnící se svět a měnila se?
V minulém blogu – Úpadek školy jsem se věnoval tomu, že se škola stále snaží nabízet dětem pouhé informace, které ale v době internetu ztratily cenu. Tentokrát se zamyslím nad konkurencí, kterou pro školu představují média a obecně veřejný prostor.
Panuje všeobecné přesvědčení, že kvalita a výsledky školního vzdělávání se zhoršují. Příčiny se shledávají různé a většinou v tom, že se změnila (zhoršila) škola resp. školství. A náprava se tudíž hledá v návratu školy k dřívějšímu stavu, někdy až ke Komenskému, jindy jen před Listopad. Nejčastěji pak do školních let toho kterého pisatele. Mnozí soudí, že škola, do které sami chodili, byla dobrá. Připustit opak by totiž vlastně znamenalo říci, že jejich vzdělání je špatné. A to se očividně nikomu moc nechce. Někteří ale říkají, že školy, do kterých chodili, byly špatné, a že své (samozřejmě dobré) vzdělání získali jinde a jinak. Tento blog ukazuje, že takových bude přibývat.
Veřejný prostor
Kdysi to bylo tak, že co se člověk nenaučil ve škole, těžko se dozvěděl odjinud. Dnes stále více z toho, co víme, co umíme, co chceme i jak vnímáme a myslíme, má zdroj jinde než ve škole.
Škola s hromadnou výukou fungovala v českých zemích již na konci 18. století, od té doby se výuka, interakce mezi učitelem a žákem ve třídě, příliš nezměnila. Ještě v první třetině dvacátého století mohl učitel přijít do třídy, ukázat obrázek tygra a vykládat dětem, že tahle „kočka“ žije v Indii a je tak velká a silná, že zabije a sní krávu. Děti zíraly s otevřenými ústy. Dnes nic takového možné není, ani s tygrem ani s čímkoliv jiným. Díky televizi, internetu, mobilním telefonům, tabletům, GPS, digitálním fotoaparátům, facebooku, twitteru, prostě díky informační globalizaci si děti od malička rozšiřují svůj obzor a vědí často víc než učitel.
Stále méně je tak možné chápat pod vzděláním výlučně to, co lze získat ve škole vzděláváním. Pedagogická teorie už dlouho rozlišuje formální (školní) učení, neformální učení, třeba na pracovišti, které ale nevede k získání formálního vzdělání (titulu), a nakonec učení informální, které je součástí každodenního života a často jej ani jako učení nevnímáme. Pokud tedy mluvím o vzdělání a vzdělávání, myslím nejen formální vzdělávání, ale vzdělání a vzdělávání v širokém smyslu slova, tedy včetně vzdělání informálního.
Prosím, zodpovězte několik otázek, pak se vám zobrazí statistika odpovědí ostatních.
Kde jste se naučil/a to, co pokládáte za své vzdělání (v širokém smyslu slova)?
Kde jste se naučil/a to, co používáte ve své práci?
Kde jste se naučil/a to, co používáte ve svém běžném životě mimo práci?
Kolik je Vám let?
Dnes je tak celý svět, veřejný prostor kolem nás zdrojem informálního vzdělávání. Televize, rozhlas, internet, snadno dostupné časopisy a knihy, tablety, video v mobilu, počítačové hry, a to vše od raného mládí do nás tlačí ze všech stran nové podněty a vjemy. Přitom velká část veřejného prostoru je přímo či nepřímo kontrolována nějakými, často ekonomickými zájmy, např. celý marketing. Často nevíme jakými zájmy a mnohdy dokonce ani nepoznáme, že jde o záměr a něčí zájmy.
Veřejný prostor nás vzdělává, formuje a ovlivňuje a někdy o tom ani nevíme.
Kdo nás učí
Poznáte tygra, pandu, kosatku, supa, tučňáka, delfína nebo kokosovou palmu, konopí, plod avokáda, mango, ananas? Jistě že ano, všechny. A odkud víte, jak vypadají? Ze školy? Nejspíš ne. Tahle zvířata a rostliny ve školních učebnicích nebývají. A víte, co to je Velký třesk, biomasa, kůrovec, víte, kdo jsou Rudí Khmerové, Barack Obama, Raúl Castro, víte, kde leží Dárfúr, Fukušima, Lógar, víte, proč je lepší jíst mořské ryby a olivový olej? Pokud to víte a je vám přes 30, nevíte to ze školy. Takových věcí jsou tisíce. Mnohé z toho, co víme a umíme, a co intuitivně přikládáme škole, ve skutečnosti známe odjinud. Podíl toho, co se naučíme jinde, významně vzrůstá.
Rok od roku také přibývá toho, co se musí každý naučit až v práci. Profesor Robert Kelley z Carnegie Mellon University zjišťoval u zaměstnanců, jakou část faktických znalostí potřebných k výkonu jejich povolání nosí s sebou v hlavě. Ještě v roce 1986 to bylo kolem 75 %, v roce 1997 už jen 15 % až 20 % a pro rok 2006 Kelley předpovídal pokles pod 10 %. Kolik to je dnes?
Často ovšem ani sami nevíme, zda jsme nějakou vědomost či dovednost získali ve škole nebo jinde a tradičně přeceňujeme roli školy. A nevíme to ani celkově, ani u dospělých, ani u dětí, které chodí do školy. Není třeba pro zachování kulturní kontinuity společnosti dnes důležitější televize než škola? Nevím. Zvláštní je, že se nevěnuje prakticky žádná pozornost otázce vědomostí a dovedností získaných z veřejného prostoru (na rozdíl od otázky jeho „výchovného“ působení, viz dále, které sociologie, resp. kulturologie zkoumá už dlouho).
Nepochybné ale je, že situace je zcela odlišná, než byla před sto lety, a nepochybné také je, že podíl vzdělání, které každý získává mimo školu, se stále zvětšuje. Stále rychleji se rovněž objevují nová místa a formy, které mohou být zdrojem vzdělávání, a rozšiřují se ty staré. A je toho opravdu spousta, viz třeba částečný přehled na http://spomocnik.rvp.cz/.
A co na to škola?
Škola by mohla novou situaci brát jako příležitost a těžit z ní. Spoustu její práce by mohl převzít někdo jiný. Škola by mohla (a dokonce měla) pomáhat dětem organizovat, hierarchizovat a systematizovat znalosti a dovednosti, které se dozvídají odjinud. Doplňovat to, co je nutné a co chybí. Mohla by dětem pomáhat vybírat ty správné a vhodné zdroje, učit je zdroje hodnotit, učit je kriticky přemýšlet nad tím, co se dozvěděly, systematicky podporovat zvídavost dětí, aktivní přístup atd. Mohla by tak také získat prostor pro oblasti, které dnes běžnou součástí školního vzdělávání nejsou: práce s emocemi, vlastními i cizími, hledání a rozvoj talentu, sociální dovednosti apod.
Škola ale byla po staletí zvyklá, že má monopol na vzdělávání. Nechce si připustit, že ta doba skončila. Příležitost učit se jinde vnímá jako ohrožení. Stále se snaží sama předat dětem všechno, co pokládá za obsah vzdělání. Tu a tam sice některý učitel pustí dětem video nebo ukáže internetové stránky, ale žádný systém v tom není. Veřejný prostor a vnější zdroje jsou stále pokládány jen za možný doplněk školy. A to, co děti najdou jinde a škola to nemá ve svém plánu, je považováno za konkurenci škole. Nad touto konkurencí se ale vyhrát nedá. Výsledkem je, co jsme již zmínili. Podíl školy na vzdělávání dětí se snižuje, a proto se snižuje také její autorita.
A aby nedošlo k omylu, to není problém, který by mohli řešit učitelé či jednotlivé školy. Problém je v celkovém pojetí úkolů školy.
Kdo nás vychovává
Z diskuse pod minulým blogem:
- Pepa Josef napsal 08. 08. 2011 | 15:18: přece nebudou systematicky a pečlivě pracovat, když zmasírováni reklamou vědí, že všechno lze mít hned, i když na to člověk nemá.
- jih napsal(a) 27. 08. 2011 | 04:22: Ono v mediích je to sice pekne nacvicene, ale mlady clovek pak dostava pocit ze ti skveli jsou pouze nekde daleko "ve svete" mezi filmovymi a televiznimi staby.
- Petr H napsal(a): 08. 08. 2011 | 13:48 …kluci chtěli být inženýry nebo piloty a holčičky se chtěli stát učitelkami tak se učili. Dnes holčička sní o tom, jek si dá silikony a bude modelkou nebo herečkou. A na to naši školu opravdu nepotřebuje.
Všichni už dobře chápou, že veřejný prostor nejenom přináší spoustu informací a učí nás novým znalostem, ale také nás vychovává, formuje naši hodnotovou orientaci. To je ostatně zpravidla také cílem marketingu, změnit naše hodnoty, změnit to, co chceme (a vydělat na tom).
Jaký mají třeba televizní seriály vliv na normy, kterými budou mladí lidé pohlížet na své budoucí partnerské vztahy? Může při budování estetického cítění škola se svými hodinami výtvarné výchovy konkurovat módě a módním časopisům? Nebo všimli jste si, jak je výchovná většina amerických filmů, jak tam podporují, a znovuutvářejí tzv. „americký sen“?
A co na to škola?
Veřejný prostor jako zdroj poznatků, znalostí či dovedností málokdo bude hodnotit negativně. Možná v tom není systém, občas jsou tam nepřesnosti či chyby, ale to, že se děti mohou dozvídat nové věci i jinde než ve škole, je jistě v zásadě dobře.
S výchovným působením veřejného prostoru je to horší, i uvedené citace ukazují, že mnohdy spíše než o výchovu jde o „dysvýchovu“. A pokud bychom hodnotili, jak na děti působí česká politika… Raděj ani neotvírat. Veřejný prostor tak často děti spíše kazí, než je pomáhá vychovávat.
Zde to má škola mnohem těžší. Nicméně i zde škola spíše strká hlavu do písku, než aby problém aktivně řešila. Škola by měla sledovat, vyhodnocovat a adekvátně reagovat, působit proti negativním vlivům, podporovat pozitivní. A to samozřejmě předpokládá jasně si říci, že škola musí vychovávat.
A zase, není to problém, který by mohli řešit učitelé či jednotlivé školy. Problém je v celkovém pojetí úkolů školy a v systémové (ne)podpoře škol.
Kdo nás učí učit se
Veřejný prostor nás, ale především děti a mladé lidi, nejen učí znalostem a dovednostem, nejen nás vychovává, ale také formuje způsob vnímání. Média a zejména reklama hledají každou skulinu v naší pozornosti, do které se snaží vetřít a pak naši pozornost udržet.
V čem se marketing a reklama liší od školy? Nepochybně v cíli – cílem marketingu je prodat. A liší se ještě v něčem podstatném? Klíčový je jeden rozdíl. Marketing se rychle vyvíjí, zdokonaluje své metody. Jen pro příklad: v novém oboru, v neuromarketingu, se sleduje mozek zákazníka pomocí magnetické rezonance během nakupování, jinde se zkoumá, jak vůně ovlivňují chování zákazníka. Nevím, že by se podobné cesty hledaly ve škole. S vidinou zisku a v konkurenčním boji marketing svoji práci zdokonaluje, vylepšuje, je stále sofistikovanější a úspěšnější a v získávání pozornosti i nutně agresivnější. Práce v marketingu je prestižní, dobře placená a kreativní. Efektivitu marketingu lze měřit penězi. Naopak škola se nemění, asi nemá proč (?), není vystavena tlaku tvrdé konkurence, práce není prestižní, dobře placená a často ani kreativní. Lze těžko čekat, že by v tomto nevyhlášeném souboji škola převzala iniciativu a začala vítězit.
Škole tak v reklamě, ale i v médiích, v počítačových hrách i jinde roste nový problém, závažnější než oba předchozí. Děti, které s nimi již od mala tráví spoustu času, a takových je většina, navykají na agresivní, sofistikovaný způsob, jak je upoutávána jejich pozornost. Pro školu je tak stále těžší děti zaujmout nejen pro obsah, který děti často nepokládají za smysluplný, ale také proto, že děti jsou zvyklé na jinou formu upoutání jejich pozornosti barevnou, zábavnou, agresivní, sofistikovanou, působící na všechny smysly ale mnohdy také pasivní a konzumentskou. Děti pak nejsou zvyklé se samy soustředit. Relativně prostou formou, kterou nabízí škola, je pak těžké je zaujmout. Nezvyklé na aktivitu ji odmítají.
- ODS - zabij bábu napsal(a): 08. 08. 2011 | 11:23 Dneska když si lidi pořídí dítě, tak neví co s ním a posadí ho k počítači. Vzniká tak generace deprivantů s absolutním nezájmem o cokoli ( s výjimkou drog a sexu ).
- Někdo napsal(a) 08. 08. 2011 | 01:07: …jeho myšlení nerozvíjí, dítě je jen konzumentem už vypracovaného nápadu.
A co na to škola?
Jak už jsem napsal, tento problém pokládám za nejhlubší a nejobtížněji řešitelný. Možná ještě není tak zřetelný a postihuje jen některé děti, ale situace se bude zhoršovat. Tablety s intuitivnějším ovládáním dostávají stále menší děti.
Jistě nejde problém řešit tím, že dětem do šesti let zákonem zakážeme televizi, počítač, tablety i mobily. Návrat zpět není možný. Řešení nebude ani v tom, aby škola přebírala metody marketingu nebo se z ní stala počítačová hra. Na druhé straně marketing, počítačové hry, media přinášejí řadu poznatků např. o tom, jak udržet zájem a pozornost, které by školám jistě pomohly. Šance školy je snad v hledání a využití jejích konkurenčních výhod: fyzická přítomnost živého člověka - učitele, kolektiv, spolužáci, možnost/nutnost reagovat na individuální možnosti a potřeby každého žáka, smysluplnost práce, aktivita, radost z výsledku a z poznání. I zde je ale nutný aktivní zájem školy problém řešit. A ten zatím chybí.
A zase, není to problém, který by mohli řešit sami učitelé či jednotlivé školy.
Školo, měň se! Nebo zanikneš
Stručně zopakuji: Ve světě, ve společnosti v posledních desetiletích dochází k zásadním změnám, které se přímo dotýkají školy:
Pokles ceny informací – viz minulý blog – Úpadek školy.
Škola ztratila svůj monopol na vzdělávání – tento blog.
Nevíme, jak bude vypadat svět, pro který by škola měla připravovat děti. To je snad nejzásadnější změna.
Změna motivace k práci, od násilím vynucované povinnosti přes zabezpečení základních životních potřeb až po příležitost k seberealizaci.
Rostoucí význam a moc peněz.
Před prvními čtyřmi změnami zatím škola spíše strká hlavu do písku, měnit se nechce (na poslední reaguje překotně). A to je hlavní příčina většiny problémů současné školy. Nezmění-li se ale, dopadne škola stejně jako podnik, který nereaguje na změny kolem, na změnu poptávky, na konkurenci. Ztratí své zákazníky, ztratí význam a vliv, podobně jako třeba katolická církev.
Otázka není, zda se škola musí změnit, ale zda to dokáže a zda to je vůbec možné.
Co o tom soudíte vy? Je třeba, aby škola reagovala na měnící se svět a měnila se?
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
