Naděje pro školství
Každý zemědělec v průměru dostane navíc ke skutečné ceně své práce od daňových poplatníků asi 180 000 korun za rok. Na jednoho nezaměstnaného absolventa střední školy vydá státní rozpočet na 83 000 korun ročně. Nemám nic proti zemědělcům, natož proti nezaměstnaným. Jen je divné, když potom vláda hovoří o tom, jakou nesmírnou prioritou je vzdělávání. Na jednoho žáka a studenta připadá totiž v celostátním průměru ročně jen o něco málo více než 30 000 korun.
Vyhlásit něco za prioritu je jedna věc a takový záměr naplnit je věc druhá. Je-li totiž něco prioritou, musí být i něco, co prioritou není. Chci-li někde přidat peníze, musím je někde vzít. A k takovým rozhodnutím nikdo nemá odvahu a vlastně ani důvod. Volič se zatím spokojuje se sliby.
A tak zaběhnuté postupy stále vítězí nad dobrými úmysly i racionální úvahou. Jistě by bylo rozumnější přestat dotovat neefektivní pěstování cukrové řepy, dovážet mnohem levnější cukr z ciziny a takto ušetřených 3,2 miliardy korun použít na rozšíření kapacit vysokých škol. Proč to vláda neudělá? I kdyby dotování cukrovky nebylo nesmyslné, není snad vzdělávání prioritou? Je snad pro vládu důležitějších oněch 1450 zemědělců pěstujících řepu než každoročně odmítnutých 60 000 uchazečů o vysokoškolské studium? Proč na absolventa střední školy, který je nezaměstnaný, vydává stát třikrát více než v době, kdy studoval? Nedalo by se za tyhle peníze zajistit tak kvalitní vzdělání, aby práci našel? Takových iracionalit se dá najít celá řada.
Pokud by se slova o významu vzdělávání měla přeměnit ve skutky, muselo by se stát mnohé. Zdaleka totiž nejde jen o peníze. Prvním krokem premiéra by musela být maximální péče o výběr lidí do vedení resortu – ministra a jeho náměstky. Museli by se kromě znalosti problematiky školství také vyznačovat manažerskými schopnostmi, razancí a odvahou. Ministr školství by nejspíše byl i jedním z vicepremiérů. Anebo by se řízení resortu ujal sám premiér. Pak by bylo třeba zpracovat akční program změn, který by jasně stanovil, co se udělá, kdy a za kolik. A hlavně - jak se to projeví na kvalitě vzdělávání! Bílá kniha je sice pěkná věc, ale bez akčního programu změn a bez peněz je pouhou proklamací.
Jeden z důvodů, proč se ve školství stále nedostává peněz, spočívá v tom, že nikdo neví, co konkrétně by peníze měly přinést. Co získají občané, v čem na tom budou lépe žáci, studenti, rodiče? Od ministerstva školství jsme zatím neviděli ani náznak nějakého mechanismu, z kterého by bylo zřejmé, jak by se více peněz mělo projevit v kvalitě vzdělávání. Je jistě správné zvýšit učitelům platy, ale má mít podle ministerstva zvyšování platů učitelů vůbec nějakou souvislost s vyšší kvalitou výuky? A když už školství nějaké peníze navíc dostane, jako například na zavedení internetu, neumí si s nimi rozumně poradit.
Jak by se asi žákům, studentům, rodičům i učitelům začínal školní rok, kdybychom si mohli dnes v novinách přečíst: „Vláda na svém včerejším mimořádném zasedání opět zamítla projekt ministra průmyslu Eduarda Zemana Velký plesk. Vláda dále omezila řadu dotačních programů, mj. snížila dotace do zemědělství o 30 %, dotace Českým drahám o 25 %. Za takto ušetřené prostředky se bude realizovat program ministra školství Bořivoje Razantnyho Strmý vzestup. Během pěti let tak do školství přijde o 200 miliard korun víc, jsou rozděleny do desítek pečlivě propracovaných programů. Již brzy se všichni žáci a studenti bez rozdílu budou učit v moderním přívětivém prostředí. Všude se budou uplatňovat současné poznatky pedagogiky i psychologie a nejlepší dostupné metody, které zvýší efektivitu vzdělávání. Tak bude zaručen maximální rozvoj schopností každého žáka a studenta, aby byl každý co nejlépe připraven pro život v 21. století. Vzdělávat a vychovávat budou pečlivě vybraní, špičkově vzdělání, dobře připravení a samozřejmě přiměřeně placení učitelé. První výsledky uvidíme již v příštím roce… Svět nám bude závidět.“
Protože však vláda nehodlá zlobit 200 000 zemědělců ani 85 000 odborových železničářů, natož snad energetickou či bankovní lobby, ve školství se toho mnoho nezmění. Zatím… Naděje umírá naposled. S chutí do školy!