Časopis TÉMA a následně zpravodajský portál iDnes přinesly rozhovor s naším kolegou Adamem Lalákem. Mělo by to být povinné čtení pro všechny, kteří to s budoucností českého školství myslí vážně.

Namísto memorování a leninského „Učit se, učit se, učit se!“ přichází nové motto informačního věku: „Učit se, jak se učit.“ Tenhle recept budou totiž dnešní prvňáci potřebovat až do seniorského věku, říká psycholog, filozof a výzkumný pracovník Adam Lalák. Jaké jsou největší překážky učení a jak bude vypadat rozvrh hodin v nepředvídatelných školách budoucnosti?
(původní text zde: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/vyuka-psychologie-ceske-skolstvi-zmena-pamet.A220817_153055_xman-rozhovory_kadl)

Podle čeho se dnes pozná kvalitní školní výuka?
Kvalitní výuka může mít mnoho různých podob. Jejich společným znakem je, že vyučující zachází s dětmi jako s lidmi. Děti pro něj nejsou jen stroj, kterému potřebuje něco vtlouct do hlavy, ale osobnosti, jež chce rozvíjet. Hovoří s nimi s respektem, dbá, aby se cítily ve třídě bezpečně. Jenom tak budou mít děti možnost a chuť se učit. Dalším rysem kvalitní výuky podle mě je, že reaguje na potřeby dnešní doby. Mnoho věcí, které ve škole dávaly smysl dříve, už v této době informační hojnosti neplatí. Dobrý vyučující dnes na děti nechrlí obrovské množství informací, ale spíš je učí s nimi obezřetně pracovat.
Malé děti nezajímají jednobuněčné organismy, ale proč je bolí břicho, jak se nejlépe postarat o psa, proč na stromech rostou jablka.

Jak přesně se požadavky na výuku za poslední léta změnily?
Máte teď u sebe mobil? Pokud ano, znamená to, že v kapse nosíte bezmála veškeré poznání, co kdy lidstvo nashromáždilo. To je přece neuvěřitelné! Poznání lidstva – na dosah ruky. Tahle neustálá dostupnost informací je podle mě nejvýraznějším aspektem dnešní doby, když to srovnáme třeba s dobou před pár desítkami let. Proměňuje náš životní styl, ale i fungování našeho mozku. Když mluvíme o vzdělávání, není možné tohle nevzít v potaz. A celé to ještě komplikuje fakt, že svět je čím dál složitější. Podle některých odhadů se množství poznatků, které lidstvo generuje, každý rok zdvojnásobí, takže lidské poznání roste exponenciálně. Z toho vyplývá, že je čím dál těžší se shodnout na tom, co by se vlastně děti měly ve škole učit. Společnost se navíc velmi rychle mění. Každou chvíli před námi stojí nové výzvy – pandemie, války, ekonomické krize, migrační krize. Společnost od nás potřebuje, abychom se uměli dobře přizpůsobovat.

Co z toho vyplývá pro cíle výuky a co se tím pro vzdělávání mění?
V dnešním světě neuspějí lidé, kteří toho nejvíc vědí, ale ti, kteří se umějí učit. Jen si vzpomeňte na začátky pandemie. Každý den jsme se učili něco nového. Právě schopnost se učit by měla být jedním z hlavních cílů výuky. A neznamená to jen umět dělat si poznámky a mít dobrou paměť. Znamená to především mít k učení lásku, užívat si ho. Škola by měla v dětech pěstovat kladný vztah k výzvám a kladný vztah k učení. Další věcí je určitý kritický postoj k informacím. Každý z nás si dnes musí vybírat z nepřeberného množství informací, které se na nás valí. A škola je tu také od toho, aby učila děti oddělovat informační zrno od plev.

Jak se takovému cíli přibližovat ve třídě?
Důležité je přenášet zodpovědnost za učení na samotné děti. Aby pociťovaly, že učení i informační selektivnost jsou důležité. Nikoli proto, aby měl vyučující radost, ale proto, že to má reálné důsledky. Když se například budu učit psát, budu moci napsat dopis své oblíbené celebritě. Když nebudu kriticky přemýšlet, stanu se obětí fake news. Děti by se také měly učit proces učení promýšlet, dělat si plány, zamýšlet se společně nad tím, co už samy dělají.

Do jaké míry teď popisujete ideální stav a do jaké míry se podle tohoto ideálu už učí?
V Česku existuje mnoho skvělých učitelů a učitelek, kteří se nebojí experimentovat, ale výzkumy naznačují, že obecně vzato není důraz na rozvoj učební autonomie – tedy schopnosti se učit – zatím příliš častý. Jen velmi málo vyučujících chce po dětech, aby si třeba učení plánovaly nebo aby vyhodnocovaly svoje vlastní výsledky. Dobrý pocit mám z toho, že ministerstvo pracuje na velmi slibných reformách vzdělávacích programů pro základní školy. Prosadit je do škol však není jednoduché.

Čím se ve ScioŠkolách přímo zabýváte?
Snažím se popisovat a zkoumat různá témata, která souvisejí s alternativními přístupy k výuce. Jedním takovým je právě učební autonomie.

Co dalšího je pro tuhle autonomii důležité?
Je důležité, aby se děti učení nebály. Lidé mají hrozně často pocit, že na něco takzvaně „nemají buňky“, a proto se do toho ani nemá cenu pouštět. Říkají si: „Nejde mi tělocvik, tak nemá cenu se učit stojku.“ Nebo: „Jsem blbej na matiku, tak se ty rovnice stejně nikdy nenaučím.“ Tyhle postoje jsou vůbec největší překážkou schopnosti se cokoli naučit. Naopak učebně autonomní lidé se s chutí pouštějí do nových výzev, nebojí se chybování a neúspěchu. Učení se může dít jen ve chvíli, kdy žák samotný věří, že je učení možné. Rád bych proto viděl ve škole méně důrazu na rozpoznávání talentů antitalentů a větší důraz na kultivaci pozitivního postoje k učení.

Jde tedy o to, že by se ve škole měly méně učit znalosti?
Tak bych to přímo neřekl. „Tvrdé“ znalosti jsou důležitá věc, jen je potřeba si mezi nimi správně vybírat. Platí to i v té učební autonomii. Můžu milovat učení, ale pokud o něm nic nevím, půjde mi ztěžka. Dobrý student by měl mít plno znalostí o fungování lidského mozku, o zdrojích informací i o procesu učení samotném. Jako lidstvo toho dnes o učení víme už docela dost, rozhodně víc než třeba před padesáti lety. Kognitivní věda udělala za tu dobu neuvěřitelný pokrok a každou chvíli přichází s novými poznatky. Tyhle věci jsou pro běžného člověka strašně užitečné, lidé v byznysu se s nimi seznamují často, ale dětem ve škole je z nějakého důvodu moc neříkáme a dále se zaměřujeme na druhy nerostů nebo zájmen.

Ale jak pracovat s „tvrdými znalostmi“?
Vezměte si třeba křivku zapomínání, kterou popsal psycholog Hermann Ebbinghaus v 19. století. Ta ukazuje, že rychlost zapomínání se postupem času zpomaluje. Díky ní se třeba dozvíme, v jakých intervalech si máme informace opakovat, abychom zapomínání co nejvíce zpomalili. Jiný příklad jsou kognitivní zkreslení, což jsou různé iracionální zkratky, kterých se naše mysl dopouští. Třeba naše tendence si vybírat ze svého prostředí pouze ty informace, jež nějak potvrzují to, co si už myslíme. To je problém, protože to omezuje naši schopnost objektivně poznávat svět kolem sebe. Když si uvědomím, že tomuto zkreslení moje mysl mimovolně podléhá, můžu se začít snažit vědomě ho omezovat. To zvyšuje moji schopnost se učit.

Od kolika let by se podle vás s tím mohlo u žáků začít?
Myslím si, že od úplně útlého dětství. Ve ScioŠkolách se někdy děti učí znát funkce lidského mozku už v první třídě. Jestli se děti můžou učit popsat koloběh vody nebo rozlišovat listnaté a jehličnaté stromy, pak nevidím důvod, proč by nemohly umět vyjmenovat třeba druhy lidské paměti a povídat si s učitelem o tom, jak vnímáme svět kolem nás. Tak složité to není!

A co povinné penzum vědomostí? Jak se s internetem a přívalem poznání mění základní vědomosti, jež mají vědět všichni?
Pojem povinné penzum mě trochu děsí, zavání to uniformitou a mrtvolností. Osobně bych byl zastáncem toho, abychom povinného penza měli co nejméně a nechali více prostoru pro jiné věci. Je strašně těžké, ne-li nemožné vybrat poznatky, které by byly úplným základem a všichni by je měli vědět. Připadá mi lepší nechat tyhle věci více na zájmech dětí. Když se dítě zajímá o dinosaury, nejspíš ho to dovede k mnoha poznatkům o geologii a prehistorických epochách. Když se zajímá o auta, naučí se na nich základy fyziky a možná leccos o společnosti. Kdo jsme my, abychom jim říkali, co je důležitější? Tím neříkám, že žádný základ tu není, jen to, že je ho fakt málo a je dobré k němu přistupovat organicky. Navíc se mi zdá, že tento základ je nadoborový a nedá se snadno zaškatulkovat do klasických předmětů.

Takže byste navrhoval změnit učivo, předměty či metodu vyučování?
V českém školství je problém, že jeho obsah už po staletí vymýšlejí akademici, kteří uvažují v mantinelech svých vědních oborů. Proto je poznání ve škole rozčleněno do vědních oborů jako biologie, fyzika nebo historie. Škola je strukturovaná podle Diderotova stromu lidských věd. Běžný člověk však není vědec, funguje jinak. Existuje mnohem víc způsobů, jak strukturovat poznání. A není vůbec jasné, že ten náš osvícenecký je z pohledu běžného člověka obzvlášť užitečný. Co si třeba rozčlenit poznání na předměty jako „zdraví“, „vztahy“ nebo „technologie“? Nebo nemít žádné předměty a přistupovat k výuce čistě projektově? Tak by si každý žák v podstatě vytvořil svůj vlastní předmět. Ale samotné předměty takový problém nejsou, více mi vadí to, jak jsou často vnitřně uspořádané.

Můžete to ukázat na nějakém příkladu?
Strukturu předmětů obvykle vytvářejí odborníci na daný předmět, nikoli odborníci na pedagogiku nebo dětskou psychologii. Proto se v nich často potřeby dětí úplně přehlížejí. Třeba v biologii obvykle začínáme od jednobuněčných organismů a postupujeme k houbám, rostlinám a nakonec k člověku, protože takto je ten vědní obor vystavěn. Dítě se však učí jinak. Nezískává poznání podle struktury, kterou vymyslel pan Darwin, ale se svým zájmem se vyvíjí, vytváří si kapacitu pro čím dál tím složitější pojmy, postupně si buduje hlubší porozumění. Malé děti nezajímají jednobuněčné organismy, ale proč je bolí břicho, jak se nejlépe postarat o psa, proč na stromech rostou jablka nebo co dělá ten zajímavý brouk. Postupně se přes to mohou dopracovat třeba k rozmnožování buněk. Rozhodně nedává smysl tím začínat.

Jak by se tedy na to mělo jít v případě, kdy by osnovy připravovali pedagogové a psychologové?
V prvé řadě by se mělo vycházet z potřeb a zájmů samotných dětí. Nevíte, jak uspořádat předmět? Podívejte se na to, jaké otázky děti v jakém věku kladou! Dobré pravidlo také je postupovat od co nejkonkrétnějších věcí, na něž si můžeme takříkajíc „sáhnout“, a postupně se propracovávat k abstraktnějším konceptům. Platí to třeba i v dějepise. Při poznávání minulosti by mi dávalo smysl začínat něčím konkrétním, třeba tím, co si pamatuje moje babička, a pak se postupně nořit dál a dál. Místo toho se často začíná pravěkem, a k hmatatelným dopadům historie se ve škole kolikrát ani nedostaneme.
Lidé zvyklí na frontální výuku dvaceti žáků s učitelkou však možná zajímá, jestli se taková výuka dá také reálně praktikovat.
Naše myšlení o školství je často pokroucené tím, na co jsme po generace zvyklí. Ale myslím, že tento způsob je ve skutečnosti mnohem intuitivnější než to, jak to známe ze školy. Je přirozenější povídat si s dětmi o věcech, jež jsou jim blízké, nebo o buňkách a pravěkých kmenových strukturách? Řada alternativních škol s takovým přístupem už navíc dávno pracuje.

Říkal jste, že povinné penzum znalostí byste zúžil na minimum. Co by v něm bylo?
Tohle je v podstatě filozofická otázka, kterou nelze zodpovědět neutrálně. Osobně bych navrhoval zůstat při zemi a položit si následující otázku: Se kterými problémy se budou všechny děti ve svém životě setkávat? Podle toho se pak můžeme rozhodnout, co se jim snažit ve škole povinně předat. Sám jsem na to dělal jednou takový online průzkum. Ptal jsem se přes internet dospělých lidí, jaké problémy ve svém životě za poslední měsíc řešili. Zjistil jsem, že nejčastější problémy lidí se týkají komunikace a vztahů, ale také zdraví, organizace času nebo financí. Co z toho vyplývá? Možná to, že když vytváříme povinné penzum znalostí, měli bychom do něj určitě zahrnout základy komunikace, psychologii vztahů, poznatky o lidském těle a zdravé výživě a finanční gramotnost.

Které věci, co se momentálně vyučují ve školách, vám přijdou zcela zbytečné?
Žádné poznání nepovažuji za zbytečné. I kdyby se na základkách učila starobabylónština nebo parakonzistentní logika, k něčemu by nám to bylo. Rozvíjelo by to myšlení, rozšiřovalo přehled o světě a tak dále. Je to ovšem otázka priorit. Některé věci jsou stěžejní a jiné jsou jen okrajové. Základy komunikace jsou myslím stěžejní pro každého z nás. Proti tomu římští císaři jsou spíš hezká zajímavost, bez níž se nám může pořád velmi dobře žít. Pokud bych měl přece jen něco označit za zbytečné, nebyla by to žádná konkrétní látka, ale spíš povrchně nabiflované znalosti, kterým žáci ve skutečnosti nerozumějí. Občas se třeba pro zajímavost ptám lidí, jestli mají v hlavě ze školy uložené některé znalosti, o nichž vůbec netuší, k čemu slouží.

Co říkají?
Mezi evergreeny patří „-ný, -natý, -itý, -ičitý“ nebo třeba stupnice tvrdosti nerostů. Tyhle věci se lidé ve škole učili odříkat jako básničku, takže jim pak zůstaly v paměti, ale na jejich myšlení a život neměly žádný vliv. V pedagogice se jim říká formální poznatky. Jsou to takové pomyslné čínské znaky, které jsme si vyryli do mysli bez toho, abychom se nejdřív naučili čínsky.

Spousta rodičů klade důraz na to, aby škola jejich děti připravila na zaměstnání. Přitom se běžně mluví o tom, že nevíme, jaká povolání bude společnost ještě za deset let potřebovat. Co si o tom myslíte?
Souhlasím, že škola má děti připravovat mimo jiné na profesní život. Ale jak říkáte, není to tak jednoduché. Podívejte se na dnešní nabídku pracovních míst – digitální marketér, datový analytik, správce sociálních médií... Tyhle profese ještě před dvaceti lety neexistovaly. Připravila škola tehdejší děti na jejich vykonávání? A jak máme připravovat děti na profesní život dnes, když vůbec netušíme, jaké profese budou na trhu práce za dalších deset dvacet let? Pokud o budoucnosti vůbec něco víme s jistotou, je to to, že bude potřeba se pořád učit nové věci. Proto je potřeba klást ve vzdělání důraz právě na učební autonomii. Pěstovat v dětech ochotu učit se novým postupům, opouštět zastaralé myšlenky, umět se zorientovat v nové problematice.

A jak se mají teenageři za takových okolností rozhodovat o střední škole?
Nelze generalizovat, ovšem asi bych doporučil dvě věci. Zaprvé si najít školu, která vás nejen naučí nějaký obor – třeba kuchařinu –, ale bude vás připravovat na život v celé jeho šíři. Která vás naučí uchopit problém a řešit jej, která vás naučí učit se, ať už jde o přípravu pokrmů nebo o chemické experimenty. A zadruhé bych lidem doporučil zvolit si směr, co je baví. Zní to banálně, ale když se člověk zabývá tím, co mu skutečně dává smysl, naučí se toho nejvíc. Má totiž motivaci, která ho nutí řešit problémy, dohledávat si informace, jít do hloubky. U toho si pěstuje kladný vztah k učení.

Ohledně vzdělávání se v debatách používá spousta pro mě nejasných termínů, jako třeba kompetence – ty se týkají studentské připravenosti do života?
To slovo je skutečně pro současné debaty o školství klíčové. Ta myšlenka za ním je, že nedává smysl bavit se jen o znalostech nebo dovednostech izolovaně, nýbrž že je potřeba je mít propojené. I s adekvátními postoji. Právě takový slepenec znalostí, dovedností a postojů se nazývá kompetence. Příkladem může být třeba kompetence k aktivnímu občanství. Ta bude zahrnovat různé znalosti a dovednosti – jako třeba to, že umím sepsat petici nebo se orientuji v politickém systému –, ale zároveň taky občanský postoj, tedy zájem o veřejné dění a chuť něco měnit. Právě postoje se v tradičních osnovách tolik neobjevovaly, možná proto, že na rozdíl od znalostí je nelze zkrátka napsat na tabuli a otestovat.

Dřív se to možná bralo tak, že kompetence se utvářejí spíš v rodině. Mění se pojetí toho, co se má člověk naučit doma a co ve škole?
Žádnou ostrou hranici v tomhle nevidím. Rodiče a učitelé by na výchově a vzdělávání dětí měli úzce spolupracovat, a to platí i o postojích. Pouze když se bavíme o hlubších hodnotách, otevírá se tu samozřejmě prostor pro nějakou politickou debatu. Má se škola podílet na morální výchově dítěte? Patří do školy debaty o programech politických stran? Kterých? Všiml jsem si, že v Česku je tohle téma trochu tabu, nejspíš po zkušenostech z minulého režimu, kdy škola fungovala jako hlásná trouba oficiální propagandy. Já se domnívám, že žijeme ve společném světě a že do veřejných institucí typu škola patří i debaty o morálce a politice. Je to důležité pro občanskou společnost.

Probíhají v Česku veřejné debaty o podobě školství a výuky? Někdy mám dojem, že se jen nárazově a ne moc přehledně hádáme o maturity nebo platy učitelů.
Řadu debat o školství v Česku rozvířil covid, který donutil mnoho rodičů více se zajímat o náplň školní výuky. Ti v důsledku toho začali na školy vytvářet větší tlak. Obecně mám pocit, že v Česku dorostla nová generace rodičů, pro niž je už tradiční pojetí školy neuspokojivé a jež touží pro své děti po něčem jiném. Debaty též probíhají díky skvělé práci řady lidí na ministerstvu školství a díky neziskovým organizacím, jako je Učitel naživo nebo EDUin.

Co je v těch stávajících debatách pro odborníka nejzajímavější a nejnaléhavější téma?
V současnosti probíhají důležité debaty například o tom, jak vzdělávat učitele a ředitele škol a jak vlastně takový dobrý učitel a ředitel vypadá. Je zajímavé, že až dosud málokdo popsal, co vlastně má dobrý učitel umět, a na přípravě učitelů se to projevuje. V porovnání s jinými zeměmi dostávají čeští studenti pedagogiky také poměrně málo praxe. Další je debata o ředitelství škol, která je v Česku docela nová. Výzkumy ukazují, že osoba ředitele je pro kvalitu školy a další vzdělávání jejích žáků naprosto klíčová, a proto bychom se měli více bavit o tom, kdo tuto funkci vlastně zastává. Měl by to být spíše pedagog, nebo manažer? Jak najít tu správnou rovnováhu? Co se týče samotné pedagogiky, za důležité a často probírané téma považuji hodnocení. Má vůbec ještě dnes smysl známkovat? A proč to vlastně děláme? Abychom dali zpětnou vazbu dětem, nebo abychom je rozškatulkovali na „schopné“ a „neschopné“? Mnoho škol dnes diskutuje o zavádění slovního, formativního hodnocení, jež má pro děti mnohem větší hodnotu než známka.

Vy jste tedy spíš pro hodnocení slovní?
Já považuji známkování za spíše škodlivé a nevidím žádný dobrý důvod, proč je zachovávat. Je to věc zastaralá, která pochází z doby, kdy se lidé domnívali, že existuje jenom jeden druh motivace. Buď jsme motivovaní k učení, nebo nejsme. A tečka. Jednička sloužila jako cukr, pětka jako bič. Ale tenhle názor byl už vyvrácený. Psychologie dnes rozlišuje motivaci vnitřní a vnější. Známky jsou vnější motivátor a jako takový mohou mít na dítě negativní vliv, mohou zabít jeho vnitřní motivaci. Slovní či formativní hodnocení je naopak užitečná věc, protože všichni chceme vědět, kde jsme udělali chybu, proč jsme ji udělali a co jsou věci, v nichž se můžeme zlepšit. K tomu bychom podle mě měli směřovat.

Kdybyste měl kouzelnou schopnost do českých škol něco zavést už od 1. září, co by to bylo?
Zrušil bych kabinety a nechal učitele spolu sedět v otevřeném prostoru! Myslím, že by si pak společně mnohem víc povídali o dětech a spolupracovali napříč předměty.

Adam Lalák (29)
o Vystudoval University of Cambridge, kde získal bakalářský titul z psychologie a magisterský titul z filozofie.
o Pracuje jako výzkumník a metodik pro ScioŠkoly.
o Pracoval jako dobrovolník v Indii a v Číně, absolvoval výzkumné stáže v Německu a v Austrálii.
o Zabývá se inovacemi ve vzdělání, především v oblasti rozvoje učební autonomie u dětí.
o Věnuje se také aplikované filozofii.