Mnozí rodiče chtějí od školy, aby jejich děti „srovnala do latě“. Pro jiné je naopak „srovnávaní do latě“ přesně to, proč hledají školu, kde se nic takového neděje. Jednotná škola nutí státní mocí buď prvním nebo druhým to, co pro své děti nechtějí. A to je vždy znakem fanatické víry ve vlastní pravdu.

Diskuse pod mým textem De gustibus non disputandum est ukazuje, že si mi nepodařilo úplně dobře vysvětlit, co jsem měl na mysli. Vracím se k tomu i proto, že pro chystané změny v Rámcových vzdělávacích programech bude klíčový vztah práva volby jednotlivce a autonomie školy, versus co má určit stát.

Omezím se zde na základní vzdělávání, tedy vzdělávání pro všechny povinné.

Pokud jsem psal o různosti ve vzdělávání, rozhodně jsem neměl na mysli jen formy výuky ani pouhé rozdíly v obsahu učiva. Šlo mi především, a skoro se dá říci jedině, o pluralitu cílů vzdělávání. Otázky obsahu, pojetí a smyslu učiva, organizace výuky, procesů, forem hodnocení atd. atd., to jsou všechno přece jen nástroje k dosažení cílů vzdělávání. A samozřejmě, pokud jsou cíle různé, budou často (i když ne nutně vždy) různé i nástroje k jejich dosažení. A jsou-li různé cíle, musí být nutně různá také kritéria toho, zda škola k cíli směřuje.

Extrémně přísnou anglickou školu Michaela jsem jako příklad zvolil celkem náhodně, neb mi přišla ve vhodnou chvíli pod ruku, ale myslím, že příklad je to dobrý. Pan Lippmann (učitel češtiny na Biskupském gymnáziu v Českých Budějovicích) ji srovnává s pruskou kadetkou. Ano, z popisu té školy, který máme k dispozici, se zdá, že cílem této školy je vychovávat ukázněné, pracovité, schopné lidi připravené podřídit se autoritě, dost možná i odvážné. V minulosti ideál vojáka. Cíle jsou tedy možná i podobné pruské kadetce. A je třeba připomenout, že ve své době byla právě pruská kadetka pokládána za nejlepší vojenskou školu, což dosvědčovaly úspěchy pruských vojsk. Její model převzaly další vojenské školy a mnohé její prvky i školy světské, včetně škol rakousko-uherských.

Znovu připomínám, co velmi přesně napsal děkan pedagogické fakulty v Brně Jiří Němec: „Kvalitní škola je ta, která umí dobře popsat své vize, hodnoty, procesy apod., které jsou ve vzdělávání klíčové, a v praxi se snaží je naplnit. Jsem rád, že žijeme v pluralitní společnosti a nemáme jen ‚jednu kvalitu‘.“ Pokud tedy škola jako Michaela má svoji vizi, hodnoty a procesy, a to podle všeho má, a neporušuje zákony, je v tomto smyslu kvalitní. A má existovat. A to ze tří velmi vážných důvodů.

Pluralitní demokracie a svoboda volby

Ten první, zcela klíčový důvod spočívá v tom, že jsou to rodiče resp. dítě, mladý člověk, kdo mají právo, mají a musí rozhodovat o vzdělávání svých dětí resp. svém. A pokud chtějí školu typu Michaela, měli by mít tu možnost. Stejně jako když chtějí dát dítě do katolické církevní školy, do školy s uvolněnou atmosférou, která si klade za cíl rozvoj osobnosti, nebo do zcela svobodné školy typu Summerhill. V našem kulturním prostředí ovšem třeba už asi není přijatelná muslimská madrasa a jistě je zcela mimo zákon kemp sebevražedných atentátníků.

Pro mě stejně jako pro pana Lippmanna je nepředstavitelné, že by do školy Michaela měly chodit moje děti, ale snadno si umím představit, že někdo chce skutečně mít ze svého dítěte vojáka, resp. že se sám chce stát vojákem. A obráceně je jasné, že rodiče, kteří posílají děti do Michaely, by velmi těžce nesli, kdyby jejich děti musely chodit do podobné školy, jako jsou ScioŠkoly.

Mnozí rodiče chtějí od školy, aby jejich děti „srovnala do latě“. Pro jiné je „srovnávaní do latě“ přesně to, proč hledají školu, kde se nic takového neděje. Nutit mocí prvním nebo druhým to, co pro své děti nechtějí, je vždy znakem fanatické víry ve vlastní pravdu.

Pro mě je děsivá představa, že by všechny školy měly vypadat jako Michaela, a zcela upřímně snad ještě děsivější je, že by všechny školy měly být podobné ScioŠkolám. A to nejen proto, že by šlo porušování práva rodičů si vybrat školu. Ale také proto, že jsme už ve školách v několika případech viděli, jaké nešťastné dopady má na děti stav, kdy se nám nepodařilo v přijímacích pohovorech s rodiči rozpoznat, že představy rodičů se rozcházejí s vizí a hodnotami ScioŠkol.

„Svoboda zakládat vzdělávací zařízení při náležitém respektování demokratických zásad a právo rodičů zajišťovat vzdělání a výchovu svých dětí ve shodě s jejich náboženským, filozofickým a pedagogickým přesvědčením musí být respektovány v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují jejich výkon“, píše se v Listině základních práv Evropské unie, článek 14. A podobně i v Evropská úmluvě o ochraně lidských práv, v Úmluvě o právech dítěte a dalších mezinárodních dohodách, které u nás mají přednost před zákonem. Svoboda ve volbě vzdělávání a svoboda zakládat nestátní školy patří k základním prvkům pluralitní demokracie. Proto také byla jedna z prvních, kterou jsme vítali po pádu komunismu. A i dnes je snadné si všimnout, kdo a proč vznik nestátních škol omezuje. Ve všech totalitních státech jsou nestání školy nemyslitelné. Nedávno v Turecku Erdogan zavřel 1000 soukromých škol.

Nedávej všechna vejce do jednoho košíku

Z jedné ankety mezi rodiči vyplynulo, že mnoho rodičů si mj. přeje, aby se jejich dítě „nebálo chybovat“. No fajn, společnost jistě potřebuje takové lidi, ale u řidiče autobusu či u chirurga to nepokládám za úplně dobré. A stejně tak společnost potřebuje i vojáky. A dost možná, že jich budeme potřebovat víc, než si dnes chceme připustit. Z absolventů ScioŠkol nejspíš vojáci nebudou.

Společnost složená ze stejných či podobných lidí ani ze stejně či podobně vzdělávaných nemůže dobře fungovat. A zejména je pak úžasně citlivá, když dojde k nějaké vážnější celospolečenské změně. Potřebujeme lidi kreativní i rutinéry, uvolněné i ukázněné, otevřené i uzavřené, rychle uvažující i rozvážné, odvážné i opatrné, nezlomné a nezávislé, ale i ty, kteří se podřídí autoritě. Protože jedna z mála věcí, které o budoucnosti víme jistě, je to, že k nějaké změně dojde.

A to je druhý důvod, proč máme my všichni, celá společnost, zájem na pluralitě ve vzdělávání, na tom, aby vzdělávání nebylo jednotné, ale diverzifikované, pestré.

Pokrok se rodí z pestrosti

Kde jsou firmy, které namísto pružnosti vsadily na jistotu: Kodak, Xerox, Nokia. Jen ti nejpružnější a nejinovativnější schopní přijímat nové myšlenky přežijí. A nejde jen o firmy, měnit se musí vše, co chce obstát, včetně společenských řádů, států, institucí. A jistě i školy a vzdělávání. Říká se tomu pokrok. Principem pokroku je zkoušení různých cest a hledání té nejlepší, opakem je stagnace, nepružnost, jednotnost.

Chemie kdysi bývala alchymií, Faraday či Newton neznali teorii relativity a přece jsou pokládáni za velké fyziky. Byli to oni, kdo provedl mnoho různých pokusů. Medicína ještě před 100 lety pouštěla žilou i při žloutence a syfilis léčila rtutí. Pedagogika má zatím k těmto vědám daleko. Komicky by znělo „právo rodičů zajišťovat lékařskou péči svých dětí ve shodě s jejich medicínským přesvědčením“. To proto, že v medicíně máme postupy lége artis. Vedla k nim ovšem dlouhá a velmi klikatá cesta.

V textu De gustibus non disputandum est jsem varoval před lidmi, kteří věří, že jen to jejich pojetí, jejich cíle vzdělávání jsou ty správné. Podobně ovšem existují lidé, kteří jsou přesvědčení, že jedině jejich metody učení, jejich představy o fungování školy jsou ty správné. Na své práci nechtějí měnit nic. Myslí si, že vědí, jak to je. Jsou nebezpeční, protože nepochybují o svých postupech. Stejně ovšem nepochybovali profesoři ve vídeňské všeobecné nemocnici a chodili rovnou z pitevny k porodu bez mytí rukou. Stovky žen tak zemřely zbytečně na horečku omladnic.

O tom, jak správně postupovat ve škole, jak učit děti, co přesně a jak funguje, když se děti učí, o tom víme zatím velmi, velmi málo. Psal jsem o tom zde, zde a zde. Nejsme na tom o mnoho lépe než medicína v době pouštění žilou. Ale to je přirozený vývoj. A stejně jako v ostatních vědách, jedinou cestou vpřed je zkoušet, hledat cesty, hodnotit výsledky, rozvíjet to, co se osvědčí a změnit to, co nefunguje a nevede k cíli. Kdyby byly všechny školy stejné, nikdy by nemohly objevit jiné lepší cesty k cíli. A to je třetí důvod, proč školy mají být různé, velmi různé, pestré.




Martin Kríž No, mne sa to páči, ako to píšete. Myslím, že na pluralitu škôl máme zhodný názor, dokonca aj argumentačne by som sa uberal asi podobne ako Vy. Z diskusií, ktoré som na tú tému viedol, vzišiel jeden dobrý argument, s ktorým sa asi treba vysporiadať. Spoločnosť zložená z rôznych ľudí ale napokon musí byť schopná fungovať podľa rovnakých zákonov. Kde je tá hranica rôznosti, ktorú ešte spoločnosť unesie, aby mohla byť vnútorne súdržná - t.j. spravovateľná rovnakými zákonmi? Použijúc obraz z Vášho textu: čo je tým znakom (alebo súborom znakov), ktoré robia madrasu neprijateľnou? Ako zadefinovať tú hranicu? Pre túto chvíľu, keď nám hrozí skôr uniformita škôl, asi stačí povedať, že nám ide o tú pluralitu a že sme si vedomí, že aj to má hranice. Ale až nám raz bude vyhovené, bude treba mať tú hranicu premyslenú.

Ondřej Šteffl Školský zákon praví:
(2) Obecnými cíli vzdělávání jsou zejména
a) rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života,
b) získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání,
c) pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost,
d) pochopení a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti,
e) utváření vědomí národní a státní příslušnosti a respektu k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého,
f) poznání světových a evropských kulturních hodnot a tradic, pochopení a osvojení zásad a pravidel vycházejících z evropské integrace jako základu pro soužití v národním a mezinárodním měřítku,
g) získání a uplatňování znalostí o životním prostředí a jeho ochraně vycházející ze zásad trvale udržitelného rozvoje a o bezpečnosti a ochraně zdraví.
Má to sice různé vady, ale jako odpověď na uvedený argument to úplně stačí. Třeba madrasu máte vyloučenou v bodě c), e) a hlavně f). Vadou např. je, že sebevražedné atentátníky vylučujte mnohem hůř, morálka by si jistě zasloužila samostatný bod. Také chybí umění, emoce...

Martin Kríž OK, opat uvazujeme podobne. Ja do toho montujem este Ustavne principy. Ale ked toto ma byt rozhodujuci regulativ, treba sa este na to poriadne pozriet - aby tam tie vady neboli.

Jindřich Kitzberger S tou pluralitou cílů a výběrem školy je ovšem jedna potíž - když píšes, jsou děti různé a z jednoho bude kreativec a z jiného pruský kadet, tak škola, která se na to zaměřuje, poněkud předurčuje, co má z dítěte být, jenže v každém je trochu kreativce a trochu kadeta, přičemž škola by se mela uvnitř sama sebe učinit pluralitní a dojít s každým dítětem k tomu nejlepšímu, čeho je schopno.

Ondřej Šteffl "škola by se mela uvnitř sama sebe učinit pluralitní", jenže to nejde. Škola nemůže být současně Michaelou a současně ScioŠkolou. Je třeba se smířit s tím, že zdaleka ne všechny potenciály dítěte se rozvinou. Kolikpak Mozartů se nikdy nenaučilo hrát na piáno a kolikpak BinLádinů vede celkem spořádaný život? Zejména v rovině hodnotového rámce musí být mnohé volbou rodičů.

Lukáš Kohoutek Ondřej Šteffl Za klíčovou považuji jinou pasáž z reakce Jindřich Kitzberger, a to: "škola, která se na to zaměřuje, poněkud předurčuje, co má z dítěte být, jenže v každém je trochu kreativce a trochu kadeta". Celá tato úvaha jde tedy dál než k ústavnímu právu na přístup ke vzdělávání a právu rodičů zvolit styl výuky.
Pokud se totiž rodiče mohou rozhodnout svého potomka nasměrovat od útlého věku na dráhu kadeta či kreativce, pak se musíme ptát, zda by neměli mít i právo zvolit pro něj kariéru pastevce a do školy jej prostě nepustit vůbec.
Je to tedy otázka po právech dítěte, rodičovských právech a po roli státu. Pro mě je stát v jistém ohledu ochráncem zájmů dítěte proti zájmům rodičů (protože nežijeme v ideálním světě a kolize těchto zájmů je na denním pořádku). Tedy ve výsledku považuji s ohledem na maximalizaci rovnosti šancí dětí za nezbytné, co jste zpochybnil: "škola by se mela uvnitř sama sebe učinit pluralitní".

Ondřej Šteffl Lukáš Kohoutek "Pro mě je stát v jistém ohledu ochráncem zájmů dítěte proti zájmům rodičů (protože nežijeme v ideálním světě a kolize těchto zájmů je na denním pořádku). " Ano, to jsme v podstatě řešili výše s panem Martin Kríž.

Ondřej Šteffl Mnozí svůj hodnotový rámec vnucují ostatním a ani o tom neví. To když používají svá kritéria pro cizí cíle. Typicky centrální testy! Pro někoho je ovšem kritériem odolnost v Milgramově experimentu anebo třeba schopnost (15letých dětí) v týmu uspořádat na náměstí jarmark anebo rychlost s jakou se v tichosti uklidí třída do krytu. Mám-li totiž jiné cíle, mám i jiná kritéria jejich dosažení.