"U nás na škole je to úplně jinak,“ říkají někteří. Rád věřím, u vás možná ano. Ovšem to, co si v tomto článku přečtete, s výjimkou prvního a posledního odstavce, nejsou moje pozorování či hodnocení.

Krátce po listopadu 1989 znělo v našem školství mnoho kritických hlasů, rozpoutaly se rozsáhlé a často vášnivé debaty o tom, jak by mělo vypadat vzdělání pro příští tisíciletí, postupně utichly a dnes je slyšet už jen jediný hlas – Je málo peněz! Je málo peněz! Zdá se, jakoby nedostatek peněz byl jediným problémem a někteří snad věří tomu, že stačí přidat peníze a školství bude opět, jako za první republiky, naší pýchou, bude poskytovat vzdělání, s kterým se rázem octneme mezi nejvyspělejšími zeměmi světa. Podívejme se na některé současné nedostatky a problémy a přemýšlejme přitom, zda je lze opravdu vyřešit jen přidáváním peněz do systému.

Základní školy: Ve většině škol nejsou vytvářeny předpoklady pro další sociální existenci žáka (neučí se diskutovat, nerozvíjí se schopnost vyjadřovat své názory, obhajovat je, akceptovat názor většiny, umět vést dialog). Přes výraznou snahu o humanizaci našeho školství převládá nepřiměřený sociální odstup mezi učitelem a žákem. Na většině škol převládají stereotypy v používání vyučovacích metod a forem práce, které jsou málo efektivní a nevyužívají přirozené aktivity a iniciativy žáků. Negativně je třeba hodnotit nadměrné verbální projevy učitelů, malý podíl samostatné práce žáků a jejich pasivitu, nedostatečnou motivaci, nedůslednou kontrolu žákovských prací a špatné komunikační návyky žáků.

Využívání finančních prostředků je neefektivní při naplňování tříd hluboko pod horní limit a také při dělení tříd. Hranice věku, kdy se žáci dopouštějí šikanování se snižuje. Zaznamenány byly i případy šikanování na 1. stupni základní školy.

A jak to vypadá na středních školách: Až na výjimky se uplatňuje konzervativní přístup k vyučování. Převažuje frontální výuka vedoucí k pasivnímu přijímání informací žáky, je málo využívána samostatná práce žáků. Učitelé zpravidla nepodporují motivaci žáků, nedávají jim zažít radost z úspěchu, a tím nevytvářejí předpoklady pro dobré výsledky ve studiu. Bylo zaznamenáno snižování kultury ústního i písemného projevu žáků, někdy i učitelů. Převládá nepřiměřený sociální odstup mezi žákem a učitelem, ve většině škol nejsou uvědoměle vytvářeny předpoklady pro sociální existenci žáka. Tvůrčí samostatné studium, diskuse o problémech, nalézání vlastních východisek a řešení, komunikace mezi žáky navzájem, prezentace a obhajoba svých myšlenek, postojů a stanovisek, rozvoj schopnosti aplikace – to jsou jevy na středních školách ojedinělé. Většina žáků přijímá s odevzdanou pasivitou výklad informací nebo je reprodukuje.

Školní řády škol jsou často souborem zákazů a následných trestů, často neberou v úvahu ustanovení Úmluvy o právech dítěte. K šikanování dochází především v odborných a středních odborných učilištích, odehrává se zvláště v době mimo vyučování. V některých školách nebezpečnost šikanování zlehčují a méně agresivní formy přehlížejí. Většina škol nemá vypracovaný systém pro odhalování jeho skrytých forem. Některé školy nevydaly pololetní vysvědčení.

Někteří možná řeknou, že s naším školstvím to není zdaleka tak špatné, a jak se vlastně odvažuji vynášet takové zobecňující soudy: „U nás na škole je všechno v pořádku.“ Rád věřím, u vás možná ano. Ovšem to, co jste si v tomto článku přečetli, s výjimkou prvního a posledního odstavce, nejsou moje pozorování či hodnocení. Vše jsem vybral a téměř doslova citoval (včetně úředního jazyka) z Výroční zprávy České školní inspekce za školní rok 1996/97. Začíná nový školní rok, co asi Česká školní inspekce napíše o něm.

Jde o 19 let starý text, vyšel v tisku (už nevím kde) 1. září 1998. Náhodou jsem na něj narazil. A mám bohužel dojem, že je stále aktuální. Některé věci se sice změnily k lepšímu, ale mnohé trvají. Když porovnáme rychlost změn jinde (v roce 1998 internet i mobily byly v plenkách, Google neexistoval), tak české školství spíše stojí, zatímco Svět uhání .