Karanténa dala dětem velkou svobodu si samy určit, jak bude jejich učení probíhat, a s tím na ně vyvinula nebývalý tlak. Pěstujme v nich samostatnost, v životě je už učitel za ručičku nepovede



Dalo by se říci, že zavření škol urychlilo dětem životy. Žáci a žákyně, schovaní ve svých domovech, se ocitli ve stejné situaci, v jaké se průměrní Češi ocitnou až po 16 letech strávených ve vzdělávacím systému. Chtělo se od nich, aby se učili nové věci, avšak poprvé v životě v tom byly odkázáni sami na sebe. To byl pro mnohé z nich pořádný šok.

Běžný absolvent vyjde ze školy a těší se, že konečně uplatní léta získávané vědomosti. Ke svému překvapení však zjistí, že jeho vzdělávání zdaleka neskončilo. Musí se učit pracovat s aplikacemi, o kterých ještě rok předtím nikdo neslyšel. Musí se učit komunikovat způsoby, pro které neexistují žádné společenské normy. A někdy se dokonce musí úplně překvalifikovat, protože profese, na kterou se na vysoké škole připravoval, již neexistuje. Bohužel však nemá po ruce učitele, který by mu látku předžvýkal, zkontroloval mu sešit a nakonec pro něj připravil kontrolní test. A to je často problém. Kde měl absolvent získat dovednost samostatně se učit, když ho učitelé po celou dobu jeho školní docházky vodili za ručičku?

Staronová učební autonomie

Děti, které byly letos již dvakrát odkázány na distanční výuku, se dostaly do podobné situace, jen náročnější. Stejně jako od dospělých absolventů popsaných v předchozím odstavci se od nich očekávalo, že se budou i nadále učit novým vědomostem i dovednostem. A stejně jako oni najednou neměly vedle sebe učitele, který by je vedl za ruku. Tyto děti však měly mnohem menší zkušenosti a mnohem menší základ, na kterém mohou stavět. Jediné, co jim zbylo, je jejich vlastní schopnost řídit a pohánět svoje učení.

Této schopnosti se odborně říká učební autonomie. Tento termín zavedl v 80. letech francouzský pedagog Henri Holec, když se snažil popsat proces, skrze který studenti přejímají zodpovědnost za vlastní učení. Od té doby se termín stal součástí mnoha debat o tom, jaký je vlastně smysl školství v naší zrychlené době. Někteří současní teoretici vzdělávání dokonce tvrdí, že vést děti k učební autonomii by mělo být hlavním cílem moderní školy. V České republice s tímto pojmem pracují třeba ScioŠkoly, pro které se dokonce stal jedním z pilířů jejich pedagogické koncepce.

Ministerstvo školství vydalo v září metodické doporučení pro učitele, ve kterém učitelům přímo doporučilo se na rozvoj učební autonomie zaměřit, aby se “předešlo komplikacím při přechodu na vzdělávání distančním způsobem”. Otázka, na kterou bohužel neposkytli uspokojivou odpověď, zní, jak to udělat. Jak u dětí uvězněných v domácnostech rozvíjet učební autonomii? Po několika měsících distanční výuky jsme však již moudřejší. Víme, že i přes internet lze systematicky pracovat na tom, aby se děti ve svém učení stávaly stále autonomnějšími. Abychom se tomuto ideálu přiblížili, musíme myslet na celou řadu věcí.

Umožněme dětem se samy rozhodovat

Každé dítě pracuje lépe, když má pocit, že má svoje učení pod kontrolou. Pokud za něj všechna rozhodnutí dělá jeho učitel, začnou v něm klíčit semínka rebelství nebo letargie. A letargie je v dobách karanténního bezčasí obzvláště reálným nebezpečím. Proto, když chceme po dětech, aby vypracovaly nějakou práci, vždycky bychom jim měli dávat na výběr z několika možností. Zlomky nebo odmocniny? Jupiter nebo Saturn? V ideálním případě nechte dítě, aby si téma svojí práce - textu, prezentace nebo čehokoliv jiného - vymyslelo samo. Už samotný akt svobodného rozhodnutí udělá pro jeho motivaci hodně.

To samozřejmě neznamená, že máme děti nechat se utopit v nepřeberném množství možností. Dítě, které je postaveno pod dlouhý seznam témat, si může připadat jako návštěvník čínské restaurace, který zírá na menu psané v neznámých znacích. V takových situacích potřebuje od dospělých podporu. Pokud svým možnostem nerozumí, učitel či rodič mu je musí vysvětlit. Pokud se nemůže rozhodnout, někdo by mu měl položit návodné otázky. Důležité je však akt volby zachovat a vytvořit v dětech pocit, že jsou skutečnými tvůrci svého osudu.

Pěstujme v dětech pocit zodpovědnosti

Představte si, že vám dá učitel za úkol propočítat rozměry nějakého objektu, který jste nikdy neviděli, a nevíte, k čemu slouží. Pokud nejste zrovna nadšenci do systémů, pravděpodobně vám takové zadání nepíchne zrovna motivační injekci. Bude vám totiž unikat jeho smysl. Pokud ho nesplníte, nejen, že to nebude mít žádné negativní důsledky na svět kolem vás; zároveň nemáte důvod se domnívat, že to bude mít jakékoliv negativní důsledky. A vnímání možných důsledků našeho jednání je podstatou zodpovědnosti.

Chtějí-li pedagogové vytvářet v dětech pocit zodpovědnosti za vlastní práci, musí jim dávat úkoly, jejichž smyslu budou děti dobře rozumět. A nejlépe - úkoly, které mají nějaký reálný a dobře viditelný dopad na svět kolem nich. I když byly v karanténě možnosti omezené, kreativní učitelé vymysleli takových úkolů celou řadu. Třeba napsat článek a poslat ho do místních novin. Vymyslet nový způsob, jak může třída v době pandemie komunikovat. Nebo udělat radost svojí babičce. Na těchto úkolech záleží. Pokud v nich žák uspěje, bude si moci výsledky své práce užít; pokud ne, pocítí opak.

Pomozme dětem si organizovat svůj čas

Jak v posledních měsících zjistili všichni, kdo si vyzkoušeli práci z domova, efektivní samostatná práce vyžaduje dobrý časový management. Které úkoly mám dnes upřednostnit? Kolik si na ně mám dát času? Jak si mám vytvořit plán na příští týden? Pro děti není orientace v těchto otázkách vůbec snadná a vyžaduje to poměrně pokročilé strategické myšlení. I ti nejlepší žáci snadno ztrácí přehled o tom, kde se vlastně momentálně nachází, a snadno vybočí z nastaveného kurzu. Mladší děti navíc často zápasí s tím, že si nedokáží delší časové úseky ani představit.

Řada odborníků se proto domnívá, že bychom měli dětem v tomto ohledu pomoci. Jedním z osvědčených způsobů je vizualizace. Zkuste jim třeba znázornit jejich pokrok v matematice jako cestu na horu. Tato cesta má celou řadu zastavení, která odpovídají metám, jimiž si musí v matematice projít, a zároveň jasný cíl, ke kterému směřovat. Obrovské množství informací a abstraktních konceptů pro děti najednou získá hravou a snadno srozumitelnou podobu. Podobných nástrojů, které můžete žákům poskytnout, existuje již dnes celá řada. Důležité je, aby jim vytyčená cesta umožnila představit si všechny úkoly, které před nimi leží, a podle toho si naplánovat čas.

Učme děti poznávat sebe sama

Karanténa dala dětem velkou svobodu si samy určit, jak bude jejich učení probíhat, a s tím na ně vyvinula náležitý tlak. Dítě v domácí výuce musí každý den udělat vědomě či nevědomě celou řadu rozhodnutí: budu dnes pracovat u sebe v ložnici nebo v kuchyni? Pustím si u toho do sluchátek hudbu? Budu si psát výpisky nebo si nakreslím myšlenkovou mapu? Tato rozhodnutí za děti žádný dospělý dělat nemá. Každému vyhovuje něco jiného, a tak si musí na tyto otázky odpovědět sám.

Učitelé a rodiče však mohou usilovat o to, aby děti co nejlépe poznaly sama sebe. Ve škole se toto dá procvičovat třeba společnou reflexí, při které žáci nahlas hodnotí, co se vydařilo a co naopak ne. U toho se děti mohou nejen zamyslet samy nad sebou, ale zároveň vstřebat zkušenosti ostatních, což bývá nesmírně obohacující. V online prostředí může být společná reflexe náročná. V takovém případě je však dobré si s dětmi o jejich silných a slabých stránkách povídat alespoň individuálně. Učitel či rodič by zde měl být především v roli tazatele. Otázky jako “proč si myslíš, že jsi při té prezentaci ztratil nit?” způsobují, že si děti nenásilně uvědomují informace samy o sobě a pro příště se z nich poučí.

Nechte děti zažít si úspěch

Dětské mozky jsou tvůrčí a pracují na plné obrátky. Jejich nápady rychle zastarávají a každou chvíli je nahrazují nové. Typický příklad: dítě na domácí výuce se v jednu chvíli rozhodne, že napíše povídku. Po půl hodině úsilí však zjistí, že rozpracovávat každou scénu do detailů je moc práce, takže si jde místo toho číst zprávy. Po chvíli si to opět rozmyslí a jde pracovat na své prezentaci o křečkovi. Často se tak stane, že nedokončí ani jednu ze svých činností. Dotahovat nápady do konce je náročné. Prvotní nadšení, se kterým se děti do svých projektů pouští, jim jen málokdy vydrží po celou dobu práce, a proto je důležité učit je vytrvat.

Jedna z věcí, kterou můžeme jako dospělí dělat, je podpořit děti v tom, aby alespoň některé ze svých projektů skutečně dotáhly do konce. Zažít si pocit završené práce je důležité. Jakmile si dítě na tento omamný pocit zvykne, nebude se ho chtít vzdát. Dobře to znají třeba horolezci. Při lezení na horu se takřka sedřou z kůže, protože vědí, že pocit dosažení horského vrcholu za to zkrátka stojí. Zažít si alespoň jednou za čas takový pocit udělá pro motivaci i soustředění dětí hodně.