Panuje všeobecná shoda odborníků (viz diskuse v páteční Orientaci LN, zde), že není možné jednou státní maturitou splnit laické představy premiéra Nečase, co by měla maturita zajistit: 1. Nepodkročitelný standard maturitního vzdělání, 2. Možnost srovnávat jednotlivé střední školy stejného typu a 3. Nahradit přijímací řízení na vysoké školy.

Co tedy dál? Pomiňme na chvíli, zda uvedené tři cíle jsou skutečně to nejdůležitější, co máme řešit, a podívejme se, jak by se daly naplnit.

Státní celoplošná zkouška by celkem dobře mohla garantovat nepodkročitelné minimum, podobně jako zkouška na řidičák zaručuje, že na silnici pouštíme jen ty, kteří znají předpisy a nepletou si plyn a brzdu. Taková zkouška by zajistila, že každý maturant umí zjednodušeně řečeno číst a psát, trojčlenku, procenta a doptá se anglicky, kde je nádraží. Ovšem podobně jako zkoušce na řidičák neříkáme řidičská maturita, protože dobře víme, že taková zkouška dobrého řidiče zdaleka nedělá, ani tato zkouška by se neměla jmenovat maturita, ale být jen podmínkou, aby žák mohl maturitu skládat. Cíle vzdělávání na gymnáziích a na odborných školách jsou různé, ale rozhodně by měly být vyšší než požadavky minimální středoškolské zkoušky. A maturita by měla sledovat naplnění těchto cílů.

Minimální středoškolská zkouška ovšem vyžaduje ovšem úplně jiné testy, než nabízí současná státní maturita. Mělo by jít o tzv. ověřovací testy s jednoduchými otázkami, které je však třeba vyřešit skoro všechny – jako u řidičáku, zatímco testy u státní maturity jsou srovnávací. Také systém testování by mohl být jiný, středoškolák by se mohl otestovat kdykoliv před maturitou a třeba i jinde než ve škole. Přípravu testů pro minimální zkoušky může i Cermat za dva roky stihnout. Pro rok 2013 bychom se měli smířit jen s osekáním současného sytému na didaktické testy, tak, jak to navrhují někteří poslanci.

Srovnávat jednotlivé střední školy lze mnohem lépe jinak než celoplošnou maturitou. Kdyby například měly školy povinnost všechny maturitní písemky vyvěsit na internetu, a to včetně hodnocení a stanovených kritérií, udělal bych si jako rodič o škole mnohem přesnější obrázek než z maturitních žebříčků. A pro lepší srovnatelnost a radost staromilců by témata na češtinu klidně mohl stát vyhlašovat rozhlasem. Pokud by škola chtěla ukázat, že pracovala se slabšími žáky nebo že přidaná hodnota školy je jinde než třeba v maturitních písemkách, nic jí nebrání to na webu prezentovat. Veřejná kontrola by jistě mnohem lépe než certifikovaní hodnotitelé Cermatu našla všechny úlety, ale i pozitivní příklady. Tlak na školy a učitele by byl dokonce ještě tvrdší.

Zde ovšem není na místě spěchat. Učitelé se budou bránit a je třeba jim dát čas nejméně dva roky, aby se s takovým systémem sžili. To ovšem nebrání těm nejaktivnějším, aby nezačali hned. I bez povinnosti.

Jsou ovšem i jiné možnosti. Třeba jinak sestavovat maturitní komise, více dbát na jejich nezávislost, stanovit podrobnější klasifikační pravidla pro školní část (v tuto chvíli nejsou žádná!), zastavit dosavadní systém maturitních předsedů „já na bráchu, brácha na mě“ apod. Většinou je to zadarmo.

A proč by měla přijímací zkoušky nahradit zrovna celoplošná státní maturita, když na vysoké školy nejdou všichni a požadavky různých fakult jsou velmi různé? Co má umět z matematiky uchazeč o studium na matfyzu, se jistě liší od požadavků vysoké školy chemicko-technologické, a to zase do představ ekonomických fakult.

Tady ovšem už existuje efektivní řešení, které stačí jen rozšířit. Řada fakult kromě svých zkoušek a výsledků ze střední školy přece využívá řady dalších informací o kvalitách uchazeče: od olympiád přes certifikované jazykové zkoušky, International Baccalaureate až po Národní srovnávací zkoušky společnosti Scio. Anebo projekt UM21, který poprvé v roce 2013 na několika středních školách bude ověřovat, jak maturanti umějí vyhledávat, zhodnotit, analyzovat a syntetizovat informace a na jejich základě připravit přehlednou informaci. A podobně jako v Dánsku u maturit budou mít při zkoušce plný přístup k internetu.

Autorita všech těchto zkoušek se ale neopírá o státní kulaté razítko, ale o dlouhodobě prokazovanou kvalitu, důvěryhodnost a meziškolní srovnatelnost. A že jde o různorodé systémy je výhoda, ne problém. Je totiž hloupost si myslet, že jednu zkoušku lze použít k příjímání na všechny různé vysoké školy nebo k prokazování kvalit, ať už jednotlivce - maturanta či střední školy. Výborná strojní průmyslovka jistě znamená něco jiného než výborné gymnázium.

Myslím, že by úplně stačilo podpořit vznik a rozvoj dalších podobných systémů právě na úrovni maturity. Nikoliv maturity jednotné státní, ale akreditované víceškolní. Např. tak, že pokud by se několik středních škol, třeba minimálně 7, dohodlo na společné podobě své školní maturity třeba z matematiky, účetnictví nebo ze strojírenství, ministerstvo by jen zkontrolovalo, že navržený systém maturity má jasně definované cíle a obsah a že forma a kritéria vyhodnocení zajišťují srovnatelnost mezi školami. Nepochybuji, že fakulty by takové zkoušky postupně začaly využívat, stejně jako i bez posvěcení ministerstvem postupně začaly využívat Národní srovnávací zkoušky nebo UM21. A to by zase byla motivace pro střední školy přemýšlet o tom, co potřebují vysoké školy, a takové víceškolní maturity společně vymýšlet a realizovat. Na rozdíl od drahého monstra státní maturity by takové systémy vznikaly postupně zdola podle potřeby a také by zanikaly, pokud by je střední školy nedělaly dobře, ztratily kredit nebo zastaraly.

Šaty na ples, ve kterých vám bude dobře v minus patnácti a ještě skryjete raketomet do podpaží, jak si je představuje premiér Nečas, jsou dobré pro agenta 007. Pro nás je lepší mít šaty troje, jiné na ples, jiné do mrazu a jiné do boje. Minimální středoškolská zkouška, výraznější transparentnost a veřejná kontrola školní maturity a podpora rozvoje akreditované víceškolní maturity je řešení nepochybně levnější, efektivnější a pružnější než současná státní maturita.