Ať už jde o vzdělávání nebo jinou oblast, koronavirová krize nabourala naše životní jistoty. Zároveň ale může urychlit změny, o kterých se po léta jen mluví. Měli bychom přemýšlet o tom, jak bychom chtěli, aby se děti vzdělávaly, až dnešní problémy budou jen historií



Všichni teď mají plnou hlavu toho, že včera (18.11.) přišly do školy děti z prvních a druhých tříd, a brzo možná další, ptají se, zda se v lednu školy zase nezavřou. Jsou to věci naléhavé, ale měli bychom také přemýšlet o tom, co bude v březnu nebo za rok, kdy dnešní problémy budou jen historií, populace proočkovaná a nemoc dostane tu a tam nějaký mladý člověk, který se rychle vyléčí. Jak budou fungovat školy? A jak bychom chtěli, aby se děti vzdělávaly? Co si z dnešní doby odneseme nového a co starého naopak odhodíme?

Lumírovci ani halogeny dětem chybět nebudu

Mnoho lidí se domnívá, že největší problém uzavřených škol bude, když se děti nenaučí, co bylo v plánu. Že se v dějepise neprobere pravěk nebo Jagellonci, v češtině Lumírovci nebo druhy vedlejších vět, v matematice úpravy algebraických výrazů nebo konstruktivní geometrie, v chemii halogeny a v biologii láčkovci nebo lišejníky. Nic takového ovšem dětem chybět nebude. Většina z nás to neumí a ruku na srdce, komu to chybí. A ti, kteří by to snad někdy potřebovali, se to rychle doučí - pokud se ovšem budou umět učit.

Ale něco přece jen chybět bude. Říká se – někteří to připisují Čapkovi, někteří jiným – že vzdělání je to, co nám zůstane, když zapomeneme všechno, co jsme se ve škole učili. A možná to je právě to, co se některé děti v těchto dnech nenaučí, či dokonce se jejich schopnost zhorší: umět se učit. Moje děti, i děti čtenářů Reflexu, prostě děti z „naší“ sociální bubliny se vzdělávají skoro pořád. Vzdělávají se, když jsou ve škole i když jsou doma. Někdy víc doma. Ale pak jsou tu děti z nižších sociálních nebo spíš nižších kulturních vrstev. Pro ty vzdělávání rovná se škola. Jinde se k němu nedostanou. Jejich rodiče se učit neumějí, děti to od nich nemůžou odkoukat. A proto těmhle dětem budou ty týdny a měsíce, po které jsou školy uzavřeny, chybět. Dost možná se tuhle ztrátu už nikdy nepovede napravit.

Rozdíly vždy byly, ale teď jsou více vidět

Doba koronaviru obnažila ve školství a vzdělávání i mnoho další problémů, o kterých sice dlouhou dobu víme, ale často jsme netušili, jak jsou hluboké. Souhrnně by se daly označit obligátním příměrem rozevírání nůžek. Třeba ředitelé škol - na jedné straně máme vynikající ředitele, kteří i v současné turbulentní době dokáží zorganizovat chod školy pro všechny děti, a to i pro ty ze slabších rodinných poměrů, pro které seženou i notebooky a připojení. Zorganizují skvělou distanční výuku, rozdělí úkoly, ve škole funguje týmová spolupráce, učitelé si pomáhají atd. A na druhé straně máme ředitele, kteří nic z toho neumějí, na stížnosti rodičů, že každý z učitelů komunikuje s dětmi na jiné platformě, odpovídají, že to je přece věc každého učitele. A snad ani nechápou, že to je veliká komplikace pro děti i rodiče, a že by to měli řešit.

A podobné je to s učiteli. Máme skvělé učitele, kteří se – bez ohledu na věk – úžasně rychle naučili pracovat i s pokročilými nástroj distanční výuky a pochopili, že jde o něco jiného než výklad před tabulí. Dokázali změnit metody práce, uzpůsobit obsah učiva. Naopak se najdou tací, kteří se přizpůsobení nastalé situaci brání zuby nehty. A tak jen do distanční výuky bez rozmyslu převádějí to, co dělali dřív v prezenční formě. Pochopitelně neúspěšně. Není proto divu, že už na jaře se objevily školy, kde i několik rodičů převedlo své děti na jinou školu.

Veliké rozdíly vyšly najevo také v připravenosti dětí zvládat novou situaci. Některé se se změnami ve výuce vyrovnávaly bez problémů, jiné hůře. V distanční výuce se některé děti ztrácely především proto, že jim chyběla samostatnost, dovednost sám řídit a pohánět své učení, vybrat si úkol, plánovat si práci. Ve škole se totiž do té doby učily spíš poslouchat a plnit pokyny. Právě nyní se ukázalo, že kompetence jako samostatně se učit, řešit problémy a zvládat změny jsou důležitější než jakékoliv předmětové učivo. Jsou důležité i proto, že budoucnost, která dnešní děti čeká, je zcela nepředvídatelná. Koronavirus mohl být jen takovou mírnou předehrou. Angličtina má pro takové kompetence přiléhavé označení future-proof.

Kéž bychom se poučili

Doufejme, že to, co nám z doby koronaviru zůstane, bude pochopení, že škola a vzdělávání může a má vypadat jinak, ale opravdu jinak, než jsme byli dosud zvyklí. Že cílem vzdělávání má být sebevědomý člověk, který se umí a chce učit, chápe věci v souvislostech, nepodléhá manipulaci, nevěří konspiračním teoriím, změny bere jako příležitosti k učení a výzvy k překonání. Jak by nám všem bylo, kdybychom teď byli obklopeni lidmi, kteří tohle umí. Současná škola je zatím příliš soustředěná na znalosti a zkoušky, mnohdy spíš plní hlavy dětí vzorečky, letopočty, druhy vedlejších vět či počty chapadel hlavonožců a členů komor parlamentu, než aby vedla děti k objevování a porozumění. Spíš podporuje poslušnost a plnění úkolů než samostatnost, iniciativu a zvídavost.

V době umělé inteligence, sociálních sítí, mobilních telefonů, algoritmů, které rozhodují za nás, a deep fake videí nemůžou školy dál fungovat jako dřív nebo dokonce jako za Marie Terezie. Není dál únosné doslova držet děti a studenty ve školních lavicích šest hodin denně, sypat na ně vědomosti, ty pak na známky zkoušet a věřit, že to je nejlepší způsob, jak se připraví na budoucnost. Že je škola v takové podobě dlouhodobě neudržitelná, víme už dlouho. Koronavirus nám však ukázal, že to jde změnit, i naznačil, jak to změnit. Byla by proto velká chyba vracet se po skončení celé krize tam, kde jsme byli v únoru 2020.

Několikaměsíční výuka v čistě online prostředí jistě není ideální, všem dětem chybí lidský kontakt. Ale dosavadní zkušenosti mimo jiné ukazují, že pro děti, které se umí učit, funguje bez problémů a pro některé dokonce lépe než běžná prezenční forma. Už za těch pár měsíců jsme si ověřili, že tam, kde je vůle a chuť organizovat školu a vzdělávání jinak, to jde. A nyní si představme, že to učitelé i děti budou umět ještě o dost líp, že online výuka nebude novinka, ale rutina, že bude čas si rozmyslet co a jak učit, že budeme systematiky rozvíjet u dětí kompetenci k sebeřízenému učení. Že se naučíme rozlišovat děti, pro které je vzdálená výuka přínosem, a těmi které s ní mají problém, a podle toho k nim přistupovat a s nimi pracovat. A že předpisy umožní bez problémů kombinovat distanční výuku s prezenční.

Změna je možná a mnozí by to už zvladali

První vlaštovky tu už jsou. Expediční ScioŠkola prvního září začala fungovat v režimu: týden všichni společně na expedici, tři týdny promyšlená distanční výuka a příprava na další expedici. Teď jsou sice děti už přes měsíc doma, ale jak jen to předpisy dovolí, přijde zase expedice. Zdá se, že i na ministerstvu školství vidí situaci podobně. Vyhlásili totiž pokusné ověřování kombinované výuky. Už od února příštího roku tedy mohou i další školy s podporou státu zkoušet, jak spojit distanční a prezenční vzdělávání.

Školy s týmem učitelů a vedením, které současnou situaci dobře zvládají, by se zapojit měly. Ty by už dnes dokázali říct: Jindřich, Nikola a Samuel, u těch stačí, když budou chodit do školy jen v úterý a ve čtvrtek. Mají doma dobré podmínky, rodiče s tím souhlasí, a takhle dostanou větší prostor učit se samostatnosti. Ostatní děti budou chodit v pondělí až čtvrtek. Výuka bude postavená víc volitelně, dáme každému víc prostoru pracovat svojí rychlostí po svém a na svém. V pátek už budou zkoušet učit se samy, jen někteří budou i dopoledne v družině. Ale Jirka, Žanda a Ondřej, těm to distančně zatím moc nejde, těm se budeme věnovat individuálně celý pátek. Ty musíme naučit se učit, po krůčcích se musí učit plánovat svojí práci. Nejdřív na hodinu, pak na půl dne, na den, na týden. Musíme je učit vyhledávat, posuzovat a zpracovávat informace. Ptát se jich, jak se jim to všechno daří, pomáhat jim překonávat překážky a vést je, aby to příště uměly samy.

Naopak tam, kde se ředitelé a učitelé změnám brání a kde si ani po pěti měsících s distanční výukou neporadili, tam nic takového fungovat ještě dlouhou dobu nemůže.

Koronavirus nám všem ukázal, jak důležité je zvládat změny, umět stále se učit. Často jsme na vlastní kůži zažili, jak nám to šlo ztuha, jak nás situace zaskočila - možná i proto, že nás to ve škole neučili. Pro dnešní děti to ovšem bude životní nutnost. Jediná jistota, kterou o budoucnosti máme, je, že změny budou přicházet ještě rychleji a budou hlubší. Jak jsme viděli, zdaleka ne všechny budou k lepšímu. A je naší povinností na to děti připravovat. Nemyslíte?