Ministerstvo by mělo podpořit, aby uvnitř jinak klasické školy mohly vznikat třídy, kde se učí podle moderních principů a zásad. Alternativa jen v některých třídách uspokojí rodiče, kteří nechtějí své děti dávat do tradiční školy, a nevadí ani těm, kteří chtějí zůstat při starém. V tom mohou pomoci i soukromé školy, pro které je snazší zkoušet a ověřovat netradiční postupy, zavádět moderní metody, přinášet inovace, jít rychle dopředu, a tak být inspirací pro všechny ostatní.

Rostoucí počet nově vznikajících soukromých škol zatím vnímá státní školství mnohem víc jako hrozbu než jako příležitost (viz zde). Nikoliv ale proto, že to nějak vážně narušuje stávající systém státních, rep. obecních škol, ani ne proto, že by to znamenalo odliv žáků ze škol. Počet soukromých základních škol sice roste, ale jde vesměs o školy malé a celkový počet žáků, kteří do nich chodí, je pouhé jedno procento všech školou povinných dětí a ročně se zvětšuje o pouhou desetinu procentního bodu. Problém nejsou ani výdaje. Na každém žákovi na soukromé škole ušetří veřejné rozpočty minimálně dvacet procent. A nejde ani o inkluzi, většina vznikajících soukromých škol je silně proinkluzivní, často dokonce u jejich zrodu stojí rodiče s obtížně zařaditelnými dětmi.

Co (ne)chtějí jedni rodiče

Hlavní problém je v tom, že rostoucí zájem zřetelně odhaluje, že část rodičů chce od škol něco trochu jiného, než většina státních škol nabízí. O co jde? Data k tomu nemáme, a nemá je bohužel ani MŠMT, ale zdá se, že tihle rodiče by uvítali něco takového:
1. umožnit žákům osvojit si strategie učení a motivovat je pro celoživotní učení,
2. podněcovat žáky k tvořivému myšlení, logickému uvažování a k řešení problémů,
3. vést žáky k všestranné, účinné a otevřené komunikaci,
4. rozvíjet u žáků schopnost spolupracovat a respektovat práci a úspěchy vlastní i druhých,
5. připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti,
…
9. pomáhat žákům poznávat a rozvíjet vlastní schopnosti v souladu s reálnými možnostmi a uplatňovat je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o vlastní životní a profesní orientaci.

Bránit vzniku škol, které něco takového nabízejí, je nesmysl. Poptávku části rodičů po jiném pojetí vzdělávání to nezastaví. Naopak. S dětmi v tradiční škole budou nespokojeni a nejspíš to tam dají i najevo. A vedle toho budou hledat nejrůznější jiná nesystémová řešení, která českému školství rozhodně neprospějí. Budou zakládat pseudoškoly mimo systém s dětmi v domácím vzdělávání, docházku do státní školy budou různým způsobem obcházet (jsou to vesměs vzdělaní a schopní lidé a jistě si cesty najdou), pošlou děti do zahraničních škol v cizině, ale zahraniční školy jsou i u nás, odstěhují se do jiné země atd.

Rozumnější by bylo vznik takových škol podpořit, a to bez ohledu na zřizovatele. Jednak proto, že i podle Školského zákona má vzdělávání zohledňovat vzdělávací potřeby jednotlivce a být veřejnou službou. Mělo by tedy brát v úvahu i to, co část rodičů žádá. Především však takové školy zaslouží podporu proto, že naplňují přesně to, co stát sám deklaruje jako cíle vzdělávání.

Kdo naplňuje cíle státem deklarované vzdělávání

Pokud čtenář předpokládal, že výše uvedených šest bodů je program ScioŠkol, asi ho překvapí, že jsou to doslovně citované cíle základního vzdělávání z platného Rámcového vzdělávacího programu. Přesně tohle by tedy měly být cíle každé školy!

A na více místech už opravdu takové školy existují. Za všechny třeba státní (!)školy v Plané nad Lužnicí, v Chotýšanech, v Chrudimi nebo v Chrášťanech, kde ředitelují Hana Velánová, Daniela Bukovská, Zdeněk Brož a Karel Derfl. Jenže takových škol zatím zdaleka není dost, a tak ne každý rodič, který by o podobnou školu stál, ji má v dosahu. Poznatky odborné literatury, zprávy České školní inspekce ale především zájem rodičů svědčí o tom, že většina státních škol uvedené cíle zatím naplňuje jen málo. A často o to ani neusiluje.

Ano, na takových školách je často místa dost. Ale to, že je místo na školách, které uvedené cíle Rámcového vzdělávacího programu moc neplní, to přece nemůže být důvod k tomu, nepovolit školy, které k těmto cílů chtějí směřovat. To by znamenalo úplně popřít cíle vzdělávání, které stát deklaruje.

Zájem rodičů o modernější pojetí vzdělávání znamená, že část rodičů (konečně!) chce vlastně přesně to, co chce i stát. Je to tedy skvělá příležitost využít zájmu rodičů a posunout vzdělávání v České republice žádoucím směrem.

Překážkou jsou ostatní rodiče

Co vlastně brání vzniku dalších takových státních škol? Proč už nejsou všude? Překvapivě, nejvážnější překážkou jsou ostatní rodiče. Většina rodičů stále chce víceméně takovou školu, jakou znají ze svého dětství. Hlavně jedničky, dobře složené zkoušky, cení se poslušnost a množství encyklopedických znalostí. Podle hesla, „když jsme tím prošli my, nemůže to uškodit ani našim dětem“, je jim učení, které děti baví, podezřelé. Poptávka po škole, kde jde o to, aby se děti uměly učit, výuka podněcovala zvídavost a tvořivé myšlení, rozvíjela respekt k druhým a podporovala děti, aby se projevovaly jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, zdaleka není většinová. Těžko se divit školám, že k takovým cílům příliš nesměřují, když většina rodičů nic takového nechce.

Řada škol ale už našla řešení. Uvnitř jinak klasické školy daly vzniknout třídám, kde se učí podle jiných principů a zásad. Takové třídy mají už dlouho v Praze 4 na Beránku či Na Dlouhém lánu v Praze 6, na Kladně v Norské, kde mají volitelné Montessori programy, alternativní třídy najdeme i v Mníšku pod Brdy, v Mělníku, v Rychlebech, v Tišnově a na řadě dalších míst. Alternativa jen v některých třídách uspokojí rodiče, kteří hledají modernější pojetí výuky, a nevadí ani těm, kteří chtějí zůstat při starém. A zpravidla je i pro školu jednodušší najít potřebné kantory, když jinému pojetí výuky nejsou všichni na škole nakloněni.

Takové třídy ovšem obvykle vznikají až na nátlak rodičů a jen tam, kde je nátlak dost silný a včasný. S podobnými projekty by ale mohly a měly přicházet samotné školy, tak jako třeba nyní na gymnáziu Na Zatlance. Zřízení alternativní třídy jistě není nic snadného a přináší i problémy, proto by školy především potřebovaly od Ministerstva slyšet, že je něco takového žádoucí, a ne že se takové aktivity zakazují. A jistě by také uvítaly metodickou, organizační a finanční podporu. To všechno by ovšem mělo být možné zajistit z operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání, vždyť přesně k takovým inovacím má celý program sloužit.

V čem mohou pomoci soukromé školy

Není pochyb, že právě ti rodiče, kteří dnes zakládají soukromé školy nebo do nich hlásí své děti, by se do vzniku takového programu rádi zapojili. Rádi by pomohli, a něco tak udělali pro vzdělávání svých dětí. O nic jiného jim ostatně ani nejde.

Školy aktivních ředitelů, jako jsou ty v Plané nad Lužnicí, v Chotýšanech, v Chrudimi či v Chrášťanech samozřejmě už nyní pomáhají školám, které se do něčeho podobného pouští. Výhoda soukromých škol je v tom, že zpravidla začínají na zelné louce, jsou malé, přece jen je svazuje méně předpisů, zřizovatel je neunavuje administrativou, mívají i více peněz a pokud mají ve své vizi jasno, soustředí se kolem nich rodiče, kteří s vizí souzní. A tak na rozdíl od velké státní školy mohou zkoušet a ověřovat netradiční postupy, zavádět moderní metody, přinášet inovace, jít rychle dopředu. A takové školy pak mohou být inspirací pro všechny ostatní. Společnost Scio připravuje program ScioŠkoly Školám, jehož smysl je právě v tom, aby se další školy státní, církevní i soukromé mohly inspirovat a čerpat ze zkušeností, nápadů a postupů, které ve ScioŠkolách vzniknou, odzkoušejí a odladí. A samozřejmě, že jsme připraveni pomoci i školám s přípravou a případně i realizací alternativních tříd, pokud se rozhodnou je zřídit.

Když zesiluje vítr, někdo staví hradby a jiný větrné mlýny.

Čtyři důležité informace

1. Počet soukromých základních škol sice roste (v roce 2015/16 jich bylo 137), ale jde vesměs o školy velmi malé a celkový počet žáků, kteří do nich chodí, je pouhé jedno procento všech školou povinných dětí, ročně se zvětšuje o desetinu procentního bodu. V devátých třídách soukromých škol je všeho všudy 499 dětí.

2. Podíl dětí s lehkým mentálním postižením (LMP) ve všech základních školách je 1,7 %, v soukromých školách je to 3,2 % a v církevních 2,4 %. V devátých třídách je v soukromých školách dokonce 7,6 % děti s LMP, zatímco v obecních 0,78 %.
Statistiky zde.

3. V ČR nemůže dítě plnit povinnou školní docházku ve škole, která není Ministerstvem školství povolena (zapsána v rejstříku). To by bylo na sociálku. Takže u povolování jde o dotace až v druhé řadě. Zapsané školy se musí řídit schváleným Rámcovým vzdělávacím programem, či poskytovat státem definované vzdělávání. Z toho vyplývá i nárok na dotace. V Holandsku je to např. tak, že jsou dva druhy soukromých škol. První, které plní holandské "RVP", ty pak dostávají automaticky totéž co veřejné školy (tedy víc než u nás, viz pozn. 4), typicky např Waldorfské, Montessori, Jenský plán apod. A druhé, které mají jen velmi obecné povinnosti (např. v jedna, co jsem viděl, byla ve středu zavřená, předměty žádné neměli), a ty pak nedostávají nic. Ale je to plnění povinné školní docházky, a sociálka na vás nepřijde.

4. Normativ na žáka pro soukromé školy je 60 až 100 % normativu pro školy veřejné. Ale tento normativ nezahrnuje náklady na provoz ani investice. Obce tedy ušetří minimálně za provoz školy a za budovu. Soukromá škola musí nájem, provoz budovy, pořízení většiny pomůcek apod. platit z jiných zdrojů.